II.

Milan Fučík

II.
Má princezna se tolik smála dnes a ihned bylo vše kol samý ples, mé oči byly prosty slzí hned a do duše mi přišla síla zpět. Jsem špatný rytíř, smutná je má tvář, mé paní úsměv, její oči zář, to má je síla, mého mužství pych, když mračí se, jsem sláb a bled a tich. A nemůže už ani jinak být, já dal jí vše, svou duši i svůj cit: když chce, mě mžikem k smrti ubíjí, jen když se usmívá, já mohu žít. Má princezna se tolik smála dnes: tož světe celý přede mnou se třes! Chceš, nepříteli, bych pad’ v rozbroji? Ať zamračí se, jenom řekni jí. 44