PO JARNÍCH SNĚZÍCH.
Tvoje láska, moje bolest
ujaly se duše mojí,
a hle, není ani stopy
po zmatcích a nepokoji.
Moje bolest rozorala
dno mé duše v brázdy země
a tvá láska v klín jich sila
divuplodné jakés sémě.
Přišlo jaro, povolily
slední ještě zbylé sněhy,
dravé mladé jarní vody
opouštějí svoje břehy.
Zaplavily všechny lány,
rozlily se na úhory,
a té půdě nakypřené
naplnily všechny pory.
Šedé zbytky starých sněhů
tetelí se po úbočíchúbočích,
jenjen že se nerozplynou
před tím slunkem v našich očích.
16
A tam dole na rovině
černá hrouda rozpadá se,
aby z klínu vzpučet dala
lístků smaragdové kráse.
A mé duši, omámené
tisícerým jara chvěním,
zdá se, jak by kdosi dával
svatý slib jí nad osením.
Až se léta kalich vzpění,
nezaplane do tvých zraků
krutý výsměch bolesti tvé
ze záhonu planých máků!
17