JITRO.
Šlo Jitro z kolébky a zpívalo si k tomu své prosté, dětské, k srdci jdoucí písně; a zvolna, zvolňoučka, tak jako malé robě, na Matky-Země hruď si vyskočilo. Hned pohnula se ňadra Matky-Země, vzdech plný, dlouhý linul z úst se jejích a úsměv sladký plál na celé tváři, když pomalu se ze sna probouzela. Tu jitroJitro sklonilo se k její hlavě a výsklo v ucho: „Mami, já už vstávám!“ Jen žertem máma oči zastřela si, a Jitro, zbudíc k tomu chory ptáků, kol její hrdla ručky ovinulo, a smálo se a křičelo a pělo, pak trochu v slzách durdilo se na ni a zas ji zvalo: „Mami, mami, vstávej!“ I Otec – Slunce při tom probudil se a z mlhy vyšel, mna si zruměněné a nočním spánkem trochu kalné oko, jejž, zvědav, upřel ve tvář Matky-Země. 7 Tu konečně se dala Země vzbudit a zasmála se zdravým smíchem svojím, kol útlých boků Jitro uchopila a zatřásla jím – jako každá máma. Na bílé tílko zlíbala je vřele, a kadeř měkkou zvolna uhladila. A pak vám začlo denní skotačení, až okřikovat musil Otec-Slunce. Vše proslídilo Jitro, všude bylo, vše zbudilo, i posledního broučka, a smálo se a znovu vrhalo se na probuzená ňadra Matky-Země. Mlh závoj zdvihlo, pod podušku sáhlo, hrst peří kolem sebe rozhodilo, a z peří toho vzešly nové květy, jež kalíšek svůj pozděj rozevřely. Již ale zvolna, téměř neznatelně se budil starší synek Matky-Země, ten, na nějž milé, smavé Jitro žárlí. To Den byl. Jitro před ním schovalo se, ze skrytu volalo pak: „Až zas zítra!“ 8

LETNÍ RÁNO.
Již slunce vstává nad lesy, jich témě žárně líbá, květ diamanty ověsí a k Vltavě se shýbá. Sám život vše dnes probudil, své dary rozesívá a k rozkoším by povzbudil, nám květy ve klín svívá. My nesem k tiché oběti své dary těl i duší a Zvěsť, jež všechny posvětí, nic nikdy nepřehluší. 9

Z JARA.
Ano, z jara jednou šla jsem šťastná v pole s housličkami svojí touhy a své lásky. Probudila všechny květy na jich stvole, k písni v doprovod jsem zvala sedmihlásky. Chudobičky bledé kvetly u mých nohou, břízek sbor mi kýval od palouku, amorků roj stanul v tanci pod oblohou, zdiven na mně ztrnul pohled brouků. Všem jsem tehdy písně svoje hrála ze strun housliček je vábíc v prsou skrytých, všechna Čistota mi naslouchala: Do brázd píseň zasila jsem, v hloubku rytých, kápla po popěvku do srdéčka květů, broukům tykadla jsem jimi ověsila, ptákům nakladla jich v cesty jejich letu, hrst jich vmetla na oblaka bílá. Když jsem takto rozdala své dary, sesmutněla sama jsem v tom plesu: úzkost moje klesla ve brázd čáry, v lehkých mlhách táhla k břízkám k lesu. Slza za slzou se svezla v plodné hrudy, duše má v ně kořen zapustila. Jako bezplodný strom, suchý, chudý, sama bez písní jsem v šeru zbyla. 10

JDE DEN ZA DNEM.
Jde den za dnem jak smavá pacholata a přitulí si k tváři Matku-Zem. Tu růžný úd se mihne, kadeř zlatá, tu polibek dá korálovým rtem, a onen sladký úsměv v slzu mísí, v níž odráží se nebes bájný pás, když perlou dužnou třepotavě visí na zlaté síti dětských jeho řas. Byť stál jsi stranou, smích se nese k tobě a někdy také dětských pláčů sten. – Jen dobře hleď a dnů pak ve podobě svůj jistě shlédneš mládí sladký sen. Dej pozor pak a malou za nožičku jej tiše lapni, skryj na prsou svých, a zlíbáš-li jej bouřně pod bradičku, v tvůj celý život zvonit bude smích! 11

PODZIMNÍ PÍSEŇ.
I.
Zachvěly se, zaplakaly mladé jasany, kapky s listů padly k zemi, vichrem střásány. V moji duši rozechvělou podzim smutku slét, slzou s jejích ratolestí spadl list i květ. Kolik jasu slunce psalo v jeden zvadlý list, kolik štěstí – zná, kdo umí v jeho žluti číst. V suchém listu, spadlém s duše v smutku záchvěvu, na sta chvilek blaha psáno, štěstí úsměvů! Kdyby jednou po všem jasu sníh do duše pad, na mém srdci i ten lístek měkce bude hřát! 12 II.
Zas list za listem žlutý na zem slétá. Je konec léta. Jiřina týčí hlavu zlatokvětá. Stesk podzim leje v loubí zřidlé, chudé, v němž zase zbude jak před lety – a dnes – a potom – listí rudé. To nevím, proč mně každým rokem zdá se, jak jindy, zase že sázka životní bez ceny prohrála se. A tak mi v duši bludná těcha slétá vždy v konec léta: Jsem jiřinou, jež pozdním letem vzkvétá? 13

JEN JEDNA SLOKA:
V mou náručnáruč, hochu! Ve své dlaně tvé sevru rozžhavené skráně, a retů tvojich rudé květy až vzplanou na mých ňader běli: ty hovory, jež šumí světy, my v slzách jsme si pověděli! 14

V NEJSTARŠÍ ŠKOLE.
Tak někdy v duši marná touha klíčí.klíčí, jít v neznámo, uprchnout vřavě denní, v níž jako ve chaosu omámení se potácíme – obři trpasličí. Zde minout pařez, skočit přes kamení, jít pralesem, jenž v oblohu se týčí, jen pro šišku si sáhnout do jehličí, když vzpomínek pták ruší zapomnění. A jen se zpíjet v klínu božské Matky, jež obejme tě náručí svou velkou a v srdce leje tvůrčí souzvuk sladký. Tou silou tvůrčí zhloubit duši mělkou, se cele vnořit její do pohádky: jít ruku v ruce s první učitelkou. 15

PO JARNÍCH SNĚZÍCH.
Tvoje láska, moje bolest ujaly se duše mojí, a hle, není ani stopy po zmatcích a nepokoji. Moje bolest rozorala dno mé duše v brázdy země a tvá láska v klín jich sila divuplodné jakés sémě. Přišlo jaro, povolily slední ještě zbylé sněhy, dravé mladé jarní vody opouštějí svoje břehy. Zaplavily všechny lány, rozlily se na úhory, a té půdě nakypřené naplnily všechny pory. Šedé zbytky starých sněhů tetelí se po úbočíchúbočích, jenjen že se nerozplynou před tím slunkem v našich očích. 16 A tam dole na rovině černá hrouda rozpadá se, aby z klínu vzpučet dala lístků smaragdové kráse. A mé duši, omámené tisícerým jara chvěním, zdá se, jak by kdosi dával svatý slib jí nad osením. Až se léta kalich vzpění, nezaplane do tvých zraků krutý výsměch bolesti tvé ze záhonu planých máků! 17

MLČ, MAMIČKO...
Proč, mamičkomamičko, proč v oči tvoje dnes strach před smrtí mojí blízkou slzným stínem kles? Proč, když život kolem kypí pěnou rudých vln, srdečko tvé zachvívá se a chmur duch je pln? Mlč, mamičko, mlč, nebude to tak. Žití naše vzkvete jednou jako rudý mák, a až rozšumí se pole šedí makovic, pak se teprv zahledíme tiché smrti vstříc. Mlč, mamičko, mlč, spolu budem žít, když se kalich skloní těžký, rudé víno pít – a co zatím v život padne léta suchopár, opojí nás sladkým sněním vína bujný žár. 18 Po všech našich snech až se skloní den, zastaví se duch náš klidně, žitím opojen, nad dětmi, jež jako květy v klín nám život svál, jako Filemon a Baucis žíti budem dál. Tam nám fial trs dýchne zelení, pak se bezu sladkým vínem vůně rozpění; až pak slunce žhavé střely padnou v spleti cest, po všech květech – lípy naše počnou teprv kvést. Mlč, mamičko, mlč, dobře bude pak! V korunách jich dětem našim zpívat bude pták. Děti naše, svatě ctíce naši památku, Lásce budou vyprávěti žití pohádku. 19

MODLITBA K ZÁPADU.
Je slavný zase den, kdy slunce sije svou štědrou hrstí žhavé, zlaté sémě. Mou duší svatá zvučí melodie a jakýs zvláštní, slunečný klid ve mně. A hledím v stranu, kde se západ sklání. Má každé slunce den i západ rudý. Ó slunce mé, můj Helie, dej smrt mi v požehnání, až ve svůj západ slavně půjdeš tudy! 20

U STARÉ FONTÁNY.
Ve známý park jsme přišli na procházku. My od let dětství sebe nezřeli a zapomněli na bratrskou lásku – až vyvolal ji zase park náš zšeřelý. Za námi arkády jsou kamenného domu, jak líčívají ruští autoři, před námi ve fontány kapek lomu se slední odraz slunce rozhoří. Jdem ruku v ruce parku alejemi na místa ta, jež dětství zlatilo, zas skolébáni pohádkami těmi, jež ono do všech koutů nasilo. Zas ve vzpomínkách všechno oživuje, co sdělujem si mluvou zřítelnic. Jen ruka-li se tvoje nadzdvihuje, vím, co chceš ukázat a co chceš říc’! Na našich čelech krůpěj vodotrysku se chví, za dětství na ně skanulá. A drobnou šlépěj dvojí zříme v písku, jak teď by tady nožka stanula, 21 by divila se zlatých rybek reji. A v uších ještě dětský výskot zní. Můj druhu milý, pojďme pomaleji, ať volněj projdou snové líbezní! Tak bez úmyslu zabloudil sem tiše po letech toulek krok náš uštvaný. My, cizincové, každý jiné říše, chcem vposlouchat se v píseň fontány. 22

SKŘIVAN ZPÍVAL!
Byl jarní večer, vzduchem táhly vůně nevzkvetlých ještě stromů ovocných, a ve výši kdes, na kovové struně, hrál skřivan písně prvých tužeb svých. Nám slunce hustá clona mraku kryla, jak černý závěs před ním visela, však touha skřivaní své jasné trylky sila s těch výšin, k nimž zář slunce dospěla. Viď, poznal jsi, že skřivan ten nás učí, že vždy jsou kdesi výšky dostižné, v nichž, byť nás mračný obzor krutě mučí, přec touhy naše jasné slunce žhne! A proto, o hrudu když polní zazvonila ta zlatá zrna, trylky skřivaní, tam nitra naše sladce vycítila, že nám to dává slunce žehnání. 23

SLOKY TICHÉ NOCI.
Zachvěly se divným steskem na mých ústech rety tvoje, oči tvoje vlhkým leskem řekly všechny hrůzy boje. Všechny bolesti a touhy, vlnami jež ve skráň bily, rozžal polibek náš dlouhý – – – – spálil-li je v popel bílý? Zda je ve svět rozevlaje tichý vánek sladké noci? Či jich přízrak, v nás se taje, vstane zítra s novou mocí? Nechci vědět – – – ať se stmívá, či zář vzplála nových světů: ke rtům mým se ještě schvívá plachý dotek tvojich retů. 24

PÍSEŇ SLABÉ CHVÍLE.
Svou píseň nejsladší ti zazpívám, k tvé duši promluvím svým nadšením, tvou hlavu unavenou zobjímám a chvějící se rety políbím. Jen přijď – chci zapomenout bolestí, ty zapudíš jich zástup prchavý, zas požehnáš svých dlaní svěžestí a pohled svůj mi pošleš dumavý. Co bylo kdy, co jednou bude zas.zas, ta zbabělost, ta smutná tajemství, to vše, co velkost bralo, zmizí v ráz, až polibek nám rety zkrvaví. 25

MILENCI TŘÍ NOCÍ.
Kdes sešli jsme se na cest křižovatce, z ní jedna pouze vedla do noci. Druh druha – neznámi – jsme pozdravili sladce a tmou šli zítřků smutní proroci. Za všechen stesk, jímž jsme si žalovali dnů teskně zašlých marné bolesti, druh druhu dlaň jsme měkce objímali a zpíjeli se noci svěžestí. Všech lásek světla, co jich vesmír chová, tak sladce, klidně plála nad námi. Nám na rtech lidská umírala slova, my hovořili tiše s hvězdami. – – – – – – – – Ve druhou noc nás bouře pozdravila, a nebem rudé blesky zaplály, krev v našich žilách v žár se s nimi slila, a dlaň se s dlaní s touhou hledaly. V tom moři tmy, jež plálo nebes žárem, nám ohněm odvěkým krev vzňala se, dech v prsou zmíral retů sladkým darem, a ruky dotek chvěl se na pase. 26 A k zprahlým ústům naklonil se zralý a vroucně ždaný vína sladký plod. My tělo tělu tiše v oběť dali a přísahali znovu na Život. – – – – – – – – Za třetí noci šli jsme cestou Ticha kams ve hvězd svit, jenž kladl skvělou tkáň. Zas na rtech umírala slova lichá, v dík zachvěla se časem v dlani dlaň. My citům nedali jsme pouta tuhá, a slibem věčnosti se nedotekli snův, jen okamžikem opili druh druha a lásku dali sobě beze smluv. Když ve svítání hvězdy zvolna bledly, ke křižovatce cesta dospěla. Tu slunce vstalo. My se neohlédli. Jen na rtech krůpěj vína ulpěla. 27

U LESNÍHO PRAMENE.
Seděla jsem u pramene na úpatí stráně. Kolem lesy, dole v hloubi políčka jak dlaně. Pramen ševelil tu v trávě. Nad ním smrk se týčil, na vrcholek v klínu nebes zrak se hledět cvičil. Přiletěl pták ku prameni, lesní holub sivý. Napil se, pak ke mně poslal pohled zádumčivý. Na rameni tiše used’, hlavu k retům stulí. Pohádku svých modrých lesů poví, poslechnu-li. Je tam jaro bledovlasé, loňským chodí mechem, stromy, květy, ptáky, brouky zbudilo svým dechem. Drobnou ručkou rozhrnuje zasmušilá houští, ke každičké travce zlatý paprsk slunce vpouští. Břízkám měkké vlásky vlají, bělají se pníčky, v klínu stráně vysluněné kvetou petrklíčky. Potom – to mu do srdéčka proudy blaha leje: jeho družka v hloubi lesa loňské hnízdo hřeje! 28 Poceloval moje rety, zmizel v modré dáli. Ticho bylo. Jenom vlnky sladce zašplouchaly. Nového sem zvábil hosta chladný lesní pramen. Krásný sokol přiletěl sem, kroužil kol mých ramen. Na ruku mi vposled used, zahleděl se v oko: Přicházím se šedé skály v horách, převysoko. Nad mou výspou v nebe trčí ostré skalní tesy, v mlžných dálkách černají se nekonečné lesy. Mladé slunce štědře sije v svět své žhavé zlato. Vidím, jak se všechno hýbe, shůry hledím na to. Ve skalách těch nebetyčných naše krása, síla. Krvavá tam první růže slunce pozdravila. Ve koruně osamělé sosny hnízdo visí. Družka má tam v šedých vejcích nový život křísí. Bolestným až stiskem spárů loučil se s mou dlaní. Kdo z nich věděl, jak svým vzkazem hladnou duši raní? Seděla jsem u pramene, tiše v trávě šeptal. Jakýs hlásek neodbytně kdesi v nitru reptal. 29

PÍSNIČKA.
Chtěla bych být čistá jako rosa ranní, by tě omývalo moje milování. Chtěla bych být volna jako píseň ptáka, jež tě do svých výšin ku rozletu láká. Chtěla bych být sladká jako květů vůně, že když poodlétne, srdce touhou stůně. Chtěla bych být hrda jak strom osamělý, s tebou o klid bít se, byť svět povstal celý. Chtěla bych být krásná jako hvězda bledá, když se v temnu zjeví, očím spát už nedá. 30 Chtěla bych být dobrá, jako v hladu chleba, aby ti mně bylo nade všecko třeba. Chtěla bych být dobrá, krásná, sladká, čistá. Což, když ve tvé duši není pro mne místa? Není místa pro mne, ani pro tu jinou – vždyť tvou divnou duší černé stíny plynou. 31

PÍSEŇ PÍSNIČKÁŘŮ.
Je přece ještě jedno nebe a my jsme na něm domovem, s něj písničkami – hvězdičkami my oblažujem svoji zem. Je naše nebe čarokrásné, a písní – hvězd v něm na tisíc. Z nás někdo snad jen jednu rozžal, ten málo jen a jiný víc. Má naše nebe mléčnou dráhu, jež sled svůj nese za obzor, i tmavá místa, která brázdí jen čas od času meteor. My hvězdy svoje rozhazujem bez úmyslu i účele. Ta v zenit svoje zlato zatkla, ta obzor krášlí nesměle. A naše nebe hvězdy pouští kams do neznáma, do temnot: tu v moře jeho záře padla, tu na hlať černou horských vod. 32 Je prostou slastí písničkářů, když v temnu země svitlo cos: to hvězda v tůňce utonula a to byl také její los. Jsou tůňky zrakem hledajícím těch, již o našem nebi ví, a dáme-li jim novou hvězdu, jich prostý zrak ji objeví. My dobře víme, své zda znají, to zradí odlesk na tváři. Ó, nechť těm drahým našim dětem vstříc celé nebe zazáří! 33

V BOUŘI. Pepči R.(Pepči R.)
Hladinu mořskou vichr dme a zdvihá vlny závratné, nám stožár lodi láme. Nechť příboj zmítá palubou, jenž jiným byl by záhubou, my jemu odoláme! Hle, bouře jde, tam vstává mrak, svit sinavý nám kalí zrak, a tvorstvo halí v tíseň. Nechť bije blesk a hučí hrom, nám Volným Lidem v řevu tom už nová zazní píseň! A nechť nám vlny zavrou zrak, pod nohou naší vetchý vrak klín moře shltne němě: My vlastní paže křepkou hrou se udržíme nad vodou až na břeh pevné země! 34

BALLADA O TŘECH ČÍŠÍCH. (Vášovi R.)
Šel Život kolem usměvavý, tři číše nalil bratrům třem. Z nich nejstarší ji vážně staví na nejvyšší bod v domě svém: Dřív nedotknu se chtivým rtem, bych perlící ten chutnal mok, až z žítí půjdu vítězem! Byl v číších vína bujný tok. A druhý bratr, prozíravý, k své číši přistoup s programem: Chci denně vypít doušek žhavý, tak moudře půjdu životem. Ten třetí, kadeř nad čelem a pod ním očí blesk a skok, v ráz opojil se údělem. Byl v číších vína bujný tok. Dál bylo tak, jak pověst praví: Dal stejný podíl Život všem. Když vítěz přišel vyčkávavý, ten číší s octem mrštil v zemzem. 35 A s resignací v nitru svém svá ústa chladil mnohý rok na moku mudřec zvětralém. Byl v číších vína bujný tok. Však poslednímu Životem vždy znovu nalit sladký mok. Tak žítím prošel s úsměvem. Byl v číších vína bujný tok. 36

NE, NECHCI VĚDĚT!
Když pozoruji svoji duši, jak v snění leží obnažena, tu vidím, jak v ní ve všem hnutí jen zdánlivě spí skrytá žena. A vím, že nesmím pohnout rtoma, ni hlavu sklonit v zadumání, vždyť žena ve mně spí jen lehce a probouzí se z nenadání. A vím, že kdybych ve své duši jen hrstku květů rozhodila, tu ženu, – nervosně tam snící, bych okamžitě probudila. A vím, jak by se rozbouřila, před sebou stanouc obnažena. – Ne, nechci vědět, jak to bude, až v duši mé se zbudí žena! 39

MĚSÍCI.
Spěl měsíc oblohou, jak vášní štvaná žena a v mráčky halil se, jak ona do svých vlasů, jak ona chvěl se, bledl ve svém jasu. Spěl měsíc oblohou a siný svit lil na ni. Já k němu v touze rozpínala ruce a štvána, vášně stápěla se v muce. Ó dobře vím to, luna že je ženou! I ona marně ruce rozepíná, však ňadra mrtva, náruč její siná. Při svitu měsíce zřím nahé její tělo: ač ňadra mrtva, tajnou vášní planou a v žilách cítí rozkoš nepoznanou. Ty hvězdo mrtvámrtvá, oblej záři sinou! V dnech tvého svitu život hárá ve mně, ty k ňadrům mrtvým tiskneš hlavu jemně. Má hvězdo mrtvá, za tvých bílých nocí ty hvězdy čítám, jež v tvé záři blednou, když rozepneš k nim náruč svoji lednou! 40

VYRUDLÝ LIST.
Tak málo měla jsem: list zlatěhnědý divoké révy, v smutném loubí uzrálý. Jej líbala jsem, zříc Vás naposledy – Tam zbytky jeho kdesi zůstaly. Už je to tak: když milenci jste šťastní pod jeho zeleň hlavy klonili, já směla potom, tlumíc boje vlastní, jen k němu přižhnout ret svůj opilý. Ba věru, mnoho toho jistě není, a přec dost měla touha moje zpozdilázpozdilá, dvou lidí z něj jsem ssála opojeníopojení, a nač jste nestačili, za vás dopila. 41

JEDNY OČI...
Jedny oči, drahé oči – jako v mnohé staré básni. Lecos bychom spolu snili, vždyť jsme mládi, vždyť jsme krásni! Jedny oči, milé oči mluví k duši skrytou touhou. Což je naplat, když dva jenom jít smí stezkou úzkou, dlouhou! Milé oči, krásné oči, propast mezi námi leží. Ale propast ta je naše: žárlivě ji hrůza střeží. Jedny oči, milé oči,oči. Celý svět v nich ukryt dříme. Čím bychom si mohli býti – to si nikdy nepovíme. 42

BOLESTI TVOJE JÁ SI PŘISVOJILA!
Je někdy líto mi, že v prostřed léta, když slunce svítí a nám lehko je, na našich stvolech rudý kalich zkvétá, jenž jiným dává sladkost úkoje. Však v den, kdy v holých větvích vichr dříme, s výčitkou trpkou stojí koruny, pak sami dva jen o louce my víme, kam spolu zajdem trhat smutné svoje ocúny. 43

JEŘÁBY RUDNOU!
Ty dítě moje, v neznámu jež kdesi sníš, čekáš, až tě Láska v život vyvábí, a víš, jak srdce moje skalnými jde tesy, ty také víš, jak loni ručka tvoje hnula tou hladinou, po níž po tobě touha plula, když rudly jeřáby! Ba, dítě moje, bylo to již loni, kdy zakotvila touha s loďkou bludnou nad snem, v němž duše k tvojí kolébce se kloní a tiše šeptla si, jak mladé ptáče za podzimi, že za rok bude ve svém hnízdě, mezi svými. – Jeřáby rudnou! – A zatím dosud čas, bys ještě spalo, vždyť v chmury života tě láska naše nevábí. Dal osud jedněm mnoho, tobě dal by málo. Chtí jiné děti jíst, kde jíst by mohlo naše, když v život náš by rozběhlo se plaše. – Rudněte, jeřáby! 44

UKOLÉBAVKA.
Děťátko malé, děťátko bílé, písničku sladkou šlu v noční tiš: Děťátko mojemoje, v duši jež sníš pohádku svou, než opojná chvíle vzbudí tě k spánku v náručí matky, robátko moje, broučku můj sladký, růžový prstík tvůj s vlasem si hraje, v chvílích, v nichž pít dáváš oček svých taje, děťátko moje, spíž dosud, spíš? Děťátko smavé, děťátko moje, objímám v duši tělíčka běl, ústek tvých drobných nachový pel života svého celuje zdroje. V klínu mi vzkveteš, kalichu láskylásky, s modrými očky, plavými vlásky. Ti, kterým vypučíš v květ jejich leta, za smích tvých tvářiček šli by kraj světa, jak pro své štěstí každý z nich šel. Děťátko bílé, broučku můj sladký, zda na břeh živých přivedu vod života svého, lásky své plod, či snad se jednou ve zrak své matky, s touhou jež v duši obraz tvůj nosí, v sladký dar žití tebe si prosí, zahledíš s výčitkou nad všechny krutou, proč že ti život byl bezprávím, knutou. – Děťátko moje, v duši jež spíš – čemu jsme blíž? 45

PLANÉ MÁKY.
Ba, smutně žijem, bezútěšně taktak, že není pouhou skepsí onen mrak, jenž teď už nesnáší se ani s čela. Den za dnem táhne šedý, šedý, šedý – – – a čekámečekáme, kdy přijde naposledy, jak slední kapka, jež se s nebes schvěla a ve vlas padla, zachytla se v řase. Ta krůpěj nejde. Člověku jen zdá se, že pak snad všem by přec jen lépe bylo, když na stichlé by srdce lehla zem, jež ožila by mladým trávníkem, a na kterou by slunce zasvítilo. A jdeme sami. Ti, kdož táhnou kolem, se usmějí nad naším „světobolem“ a unaveně odvrátí svůj zrak od pohledu, jenž maní na ně padl, když – zbitý pes – se kolem plotu kradl a nezakryl svůj krví psaný znak té přítelkyně, která čeká – Smrti. Snad dojde brzy – samota nás zdrtí. Nač říkat to – a věru komu, komu – – –? Co necítí, to nezná nikdo měřit. Jen nechtějte nám ze soucitu věřit! 46 My půjdem raděj hezky zticha domů. Na koberci se hlasitý krok tlumí, a mrtvé stěny, třeba nerozumí, se jistě pohrdlivě neusmějí, když do strhaných zaplane nám zraků z těch smutných loží záhon planých máků, že duše nad ním zalká hlasitěji. Ba, plané máky! Ohněm v duši padá ten zážeh jejich, nikdy neuvadá jich rudý kalich, skrývající jedy, a krůpěj zvolna střádá za krůpějí, jež jistě ničí, třeba pomaleji, a nápoj spánku podá naposledy. Tak asi dále půjdem sám a sama, jen lože planých máků pod mohamanohama, svých smutků pečeť trpkou na svých rtech – – – Kdes v dálkách budou dětské pláče zmírat, my zatím v křečích smutnou rukou svírat to němé, hluché prázdno na ňadrech – – – 47

SMĚJME SE!
Byl jednou čas, že, moji drazí páni, jsem v chudých hadrech stála na ulici ve vážném, usilovném přemítání – já, v které zříte jenom uličnici! To bylo v podzim, šeré byly dny, já vracela se tehdy ze hřbitova, lesk po dlažbách se válel záludný, jejž lampy lily mlhy do olova. No, odpusťte, že začínám tak trudně! – má duše byla čista v onu dobu. To na vás působí snad víc než nudně? Já tehdy šla jsem od matčina hrobu. Vy nevíte, čím matka moje byla? To možno dost, vždyť mně to sotva známo. Juž dávno to, kdy zem ji pohltila a dvacet let jsem nepronesla „Mámo!“ Vím, bydlely jsme kdesi na předměstí a životem se trudně protloukaly. Má dobrá matka chránila mne zcestí, nu, a tak dále – nedostatky, žaly. 48 Že nudnou byla moje historie: boj o život a vposled poklesnutí. Tak po věky se stejně u nás žije, a vás, pánové, k zívání to nutí. Nuž, smějme se dnes, páni, všemu tomu! Dnes lépe mi: já – tehdy siré děcko – na úřední list žiji v tomto domu, a za hrst mincí prodám všecko, všecko! 49

PERLA.
Plujem„Plujem mořem. Hravé jeho vlny, jeho volné, hrdé, hravé vlny veslo moje v tempu přesekává. Hrdé vlny hrají s bokem lodi, lodi zasmušilé, galejnické. Otrokem jsem pyšných, bídných pánů. Otrokem jsem: denně brázdím vlny, volné vlny neskrotného moře, z pohádkového dna jeho denně lovím krásné, drahocenné perly. Mladé moje zotročené tělo denně klesá v dravou jeho náruč, aby těm, již připjali mne k veslu černé, zasmušilé naší lodi, vynášelo mořských perel lesky. Pán můj zástup otrokyň má mladých, krásných, sladkých, hrdých mojich sestersester. Jedno slunce sžehlo naše těla, jedny háje palem byly naší vlastí, – jeden bídák odvedl nás v dětství, pod jednou tu střechou otročíme. A těm krásným hrdým družkám mojim kolem hrdla, boků, nad kotníky 50 věsí pán můj šňůry bledých perel, aby jejich tajeplný blyskot dráždil jeho zmdlévající vášně. A já, mladý, hrdý, krásný barbar, já, jejž žena nikdy nepolíbí, lovím ze dna moře ony perly. Jednou jenom kles’ jsem na kolena, a má hrdá, mlčelivá ústa zachvěla se tisícerou vášní na kotníku nožky, ověnčeném šňůrou tajeplných mořských perel. Spatřili mne. A mé mladé tělo, toužící po retech krásné ženy, sbili krutým retem panské knuty. Plujem mořem. Hravé jeho vlny v krůpějí se tisíc v slunci tříští, a na bílé, horké jejich pěně pohrává si tajeplný záblesk, opál perel, snících na dně mořském. Slunce žhne, až v morek kostí pálí. Hle, již kyne břeh nám perlonosný! Moje hrdá, kučeravá hlava klesne znovu ve objetí dravé, a má ruka, jež by laskat chtěla malá, něžná, pružná dívčí ňadra, rvát má znovu z tajných mořských skrýší vzácnou kořist pro bídného pána. Jasné slunce, volné, jasné slunce, naposled zřím na čarovný opál, jejž jsi vzňalo na krůpěji pěny, 51 naposledy tvoje zlaté svity laškovat zřím s volnou, hravou vlnou, tančící kol vesla otrokova! Tiché moře, tiché, hrdé moře, naposledy obejmeš mou hlavu, poceluješ slanou svojí vodou, – poslední svou vylovit chci perlu, sobě vylovit chci tvoji dceru! Svoboden a volný s tvojí perlouperlou, s tvojí tajeplnou, sladkou perlou jít chci v stíny palem svojí vlasti!“ – – – – – – – – – – Klesl do vln. Vyrval ze dna perlu, skryl ji v ústech. – – – Marně na galeji na znamení „Vzhůru!“ čeká otrok. Vytáhli jej tedy bez znamení. Tvrdě zadrhlo se kolem boků lano, těžce na něm visí mladé, hrdé tělo. Zaťaté rty mlčí, mlčí, mlčí. Ale úzký proužek bělma oka stejnou hraje mluvou opálovou, jako hlatě poslední té perly, skryté navždy za mrtvými rety, mluví stejnou řečí, jako pěny, sklouzající tiše po vln hřbetu. Hodili ho do vln. Mlčí moře, mlčí slunce, jenom miliony jisker jeho běží po vln hřbetu, vlnek pádem těla rozčeřených. 52

SMĚJ SE!
I.
Kdys seriosním mužem býval Harlekýn, a duše jeho na rtech, očích bydlela; byl upřímným, jak povaha mu velelavelela, a každý zřel až nitra do hlubin. Však trpkosladká vína, z nitra vyvřelá, si znechutila ústa Colombin, a Harlekýn můj, smutných krajů syn, šel zase sám, jak cesta běžela. Té poklonil se věčné Moudrosti, jež úsměv blázna ctí a úklon zad, ač sám si o ní myslil ledaco. Tak mnohé odučil se necnosti, a mnoha ušetřil se možných zrad. Nuž směj se, směj se, dobrý paňáco! 53 II.
Nuž směj se, směj se, dobrý paňáco, když svět tě drze ve tvář uhodil, tak aspoň na ni blbý úsměv vyloudil, a za tím potom skryješ ledaco. Když by se někdo ptát chtěl, jak a co, tvůj úsměv stupidní ho odradil, než všetečně by slovo prohodil. Jen uvaž, jaké štěstí, paňáco! Vždyť pod tím smíchem skryješ duše kout, jejž jinak zřel by dav ten profánní. Tam pěstit můžeš květy nejkrasší, jichž sémě vánek z ráje přináší. Nechť vědomí tě masky neraní: Jsou drahé ruce, jež ji znají pozvednout! 54

MLHY.
Nás dělí mlhy, páry starých zvyků, a zříme v obrysech jen, jasným co má býti; ty mlhy řidnou, houstnou v okamžiku – a my jdem jimi – podle starých zvyků. Jdem mlhami a slunce vyhlížíme, a úsvit čekáme, – snad mlhy padnou, a zatím stíny, stíny kolem zříme, lhostejni k nim – jen slunce vyhlížíme. A přec tak možno je, že mlhy vstanou a vzejde den bez slunce, šerý, mračný. My poznáme se, duše naše vzplanou. Ač ždáme slunce, možno – mlhy vstanou. My poznáme se, avšak slunce žhoucí nesvitne v chaos proudícího lidstva, jen déšť snad spláchne naděje v nás mroucí, snem zůstane to mladé slunce žhoucí. Nás dělí mlhy, páry starých zvyků, my neznáme se, chladni jsme si, cizí. A když se kolem zjasní v okamžiku, déšť s blátem padne v pásmo starých zvyků. 55

MÁ DUŠE...
Má duše dnes je teskná, pustá, šerá, loď chrámu je to, prázdná za večera! Však v lodi chrámu znovu světlo vzplane, a zajásá zpěv „Hosanah“ i „Pane!“ Pak věřící se skloní na kolena, a duše vstane božstvím posvěcena. Je duše moje kostel zasmušilý, z nějž na úsvitu bohy vypudili. A byť i zbloudil kdos v ty holé stěny, jej zastraší můj oltář spustošený. A netoužím, by vrátili se bozi.bozi, je pozdě. Klenba shroucením už hrozí. 56

CESTOU. (Jaromíru J.)
Je nás málo, ale jdeme pospolu v řadě semknuté dlaň v dlani. Jdeme jako děti: tu úprkem běžíme se svahu přes kamení a suchou trávu, tu se smyslnou rozkoší vláčíme nohy hedvábnou travou široké, krásné louky. Jdeme, jdeme šťastni tím, že právě my pospolu všichni jdeme. A nad tím nehloubáme v smutku, čí dlaň že právě objímáme měkce, vždyť, zatoužíme-li po někom z nás, jen dětské hlavy z řady nakloníme, a druha – družku k témuž vyzveme řadou nejsladších a nejkrásnějších jmen. A na každé naše sladké zavolání vychýlí se z řady ona krásná hlava, a oči, zrosené němým pohnutím, mlčky odpovídají vlhkou svou září. A jdeme, jdeme cestou různou. Občas u naší cesty zjeví se prkenná ohrada, a za ní u stolů špinavých, 59 pokrytých nádobami se zaschlou pěnou, sedí lidé. Jejich chvějící se ubohé ruce svírají nehezké lístky, jimž oni karty říkají, a mnozí, mnozí z nich všechno štěstí svoje na kartu jedinou, jedinou tu nehezkou, špinavou kartu sází, a karta ona klame, sklamává hru po hře, a oni přece sází, s tichým vzdorem sází. Kolem nich chodí jiní, kteří obrali si za úkol, jedem umlčovati Cosi Nikdy neumlkající, jež by jinak trpce plakalo, trpce žalovalo a trpce vyčítalo. A ti ubozí, kteří chvějící se rukou svírají karty svého bludu a slabosti, nevidí nás a neslyší našeho zpěvu, aniž rozumí sladkému našemu volání, neboť hle: naše ruce jsou bílé a krásné a nikdy nedotýkají se karet života. Naše ruce jsou bílé a krásné, a jejich vlahé, měkké dlaně dotýkají se jen něžně rukou těch, s nimiž jdeme. A dotek ten sděluje se všem, a doteku tomu jen my rozumíme. Někdy cestou svou potkáme zástup a vídímevidíme: i jiní vedou se za ruce a jdou cestou svojí a jsou šťastni. A tu oni i my voláme si vstříc. Ale řeč jejich je jiná, nám cizí, tvrdá. 60 Nerozumíme ani slůvka, ač oči jejich září a oni snaží se mluviti nám srozumitelně. A pak jim odpovídáme a vidíme, že i naše všechna krásná a sladká slova tvrdě dotýkají se jejich sluchu, a i v jejich očích vidíme bolest z toho, že ani oni nám neporozuměli. Proto jdou dál a i my jdeme dál... A potkáváme i jiné bolesti, neboť přicházejí jestěještě jiní a prosí naše dlaně, aby pohladily jejich bolavá čela, – ale oni nerozumí doteku našich rukou a odcházejí zklamáni, neboť naše ústa, na něž upírají své zraky, jsou mlčeliva, když někdo trpí. Tak jdeme, jdeme pospolu – jen někdy připojí se Někdo, kdo dovede s námi jíti, a on je nám vděčen, a my jsme mu vděčni, neboť on i my byli jsme obohaceni a posvěceni. A tak jdeme, jdeme, milencové sladcí a krásní, jdeme milenky hrdé a cudné, jdeme ve stopách Někoho, jenž sám tudy před námi kráčel, a naše pevně semknutá řada zakolísá jen tehdy, když na naší cestě vyvstane květ – ať květ prostý, druh trávy a kaménků, ať květ stromu plodonosného, a tu naše pevně semknuté dlaně pustí se, a kolena naše ve zbožném zanícení 61 chýlí se k zemi, a rety nás všech, rety chvějící se modlitbou ke Kráse, líbají půdu, z níž květ onen vyvstal, a líbají i květ sám, dítě Krásy, a duše naše vykonávají jediný obřad posvátný, jehož jsou schopny. A v kalichu všech těch květů – dětí Krásy – my vídáme slzy Někoho drahého, jenž sám tudy před námi kráčel. A my jsme krásni a silni tím, že bez polibků a objetí vášnivých sobě navzájem náležíme – záslibem svatým a nerozlučitelným: duší sourodých, neboť jsme sobě silní, sobě drazí a sobě krásni, neboť jsme všichni milenci sladkými a krásnými, neboť jsme všechny milenkami hrdými a cudnými, neboť jdeme cestou, po níž Někdo nám nade všechno drahý kráčel. 62

SALOME. (Ise Grégrové.)
Salome krásnákrásná, zatanči mi! Tvé tělo je žádoucí, jako kalich vína, kalich rudého vína! Salome bledá, zatanči mi! Tvé bílé ruce vzpínají se, Salome krásná, a tvoří květ orchideje, tak bizarní svým tvarem i svojí vůní. Zatanči mi, květe tropů! Osvěž a poceluj moje smysle, mé churavé a otupělé smysle. Perlová sukénka líbá tvoje slabiny, líbá tvé sladké nožky, líbá tvoje tělo, jež se chvěje, tělo tvoje, jež se chvěje a volá po polibcích. Mé rty se chvějí též, chtěly by tě líbat, Salome krásná, líbat tvoje ňadra, moje rty cítí, jak jim uhýbá závěj bledého chmýří na tvých ňadrech. Zatanči mi, Salome krásná! Chtěl bych líbat dlouhé tvoje řasy, skrývající noc tvých tajuplných očí. Kam hledíšhledíš, Salome? 63 Vznášíš se jako čarovný přízrak na svém koberci. Salome, chtěl bych být tvým kobercem, závidím jeho hedvábí dotek tvého těla. Co vidíš, Salome krásná? Oči tvoje hledají kdesi v dálce přízrak, jejich pohled je nadpřirozený. Co vidíš, Salome? Vidíš Velkou Lásku a vnímáš svým tělem, jež se stále toužebně chvěje, vnímáš jím bouře vášní? Co vidíš, Salome? Co objímají tvé ruce, jež uzavírají se jako kalich orchideje? Salome, koho miluješ? Salome krásná, viďviď, ty tančíš mně! Salome, hleď, jsem opuštěn, jsem sám! Jsem sám se svými vředy a bolestmi! Hleď, Salome, hnusím se každému, sta otroků dávám zabíjeti pro ten odpor. SalomeSalome, tys mladá a krásná, jako bledá Selena, a stejně krásná je každá tvá kadeř, jako růžový nehtík na malíčku tvé nohy. Salome krásná, miluj mne! Pohleď na mnemne, Salome! Kam hledíš a co vidíš, Salome? Pohleď na mne, pohleď na mne, Salome! – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ah! Tys čekala mrtvou hlavu Jochanaanovu! 64

STÍNE SMRTI!
Ty tisíckráte prokletý a vzývaný znovu, ty milenče sladkých chvil, ty přízraku strašných nocí, ty bezmezná náruči s nekonečným tichem, ty dravá soutěsko, v níž bouř se tříští, ty bezejmený a neznámý, ty příteli volaný tisíci nejsladších jmen – tys konečně přišel. A jmenuji tebe naposled nejlahodněji: Stíne Smrti! V zoufalé chvíli naprosté skleslosti, kdy v oku usychaly trpké slzy, zastavené ve svém toku šíleným smíchem, tvá ruka nehmotnánehmotná, a přec měkká, vlahá, na čele, potem hrůzy skropeném, spočinula, a hlas tvůj, přicházející z Nekonečna, napověděl chvějícím se retům, toužícím bolestně po výkřiku tvého jména: Jsem zde, jsem Stín Smrti! A po tvých slovech prchla všechna nejistota. Moje duše písní sladkou rozezvučela se. Zazpívala píseň slz, padajících v Nekonečno tvoje – – – 65 zazpívala píseň beznadějí, tančících na okraji jeho propasti, – – – zazpívala píseň bolestí, tříštících se o život, podstavec tvých nohou – – – zazpívala píseň bezmezného zániku, jemuž ty láskou svou život dáváš – – – zazpívala píseň veškeré touhy, jíž tys od věků vyvolenými byl objímán – – – zazpívala duše moje píseň prvé své radosti. A poprvé poklonila se ti duše moje svou písní, neboť dal jsi jí poznání sebe. Proto hrůza a rozkoš z bolesti jsou údělem všechněch, kdož tebe jediného si zamilovali, protože objetí tvoje jediné je, a plodem jeho děsné slovo Konec. A jen ti vyvolení tvoji, kdož cítí slast nekonečnou prostých zániků, ti chvějí se hroznou touhou po jediném a bezplodném tvém obětí, šťastni tím, že kletbě jejich béřeš pokračování. Dík tobě, který z Nekonečna vyslal’s zvuk jména svého hledajícím retům,retům. Dík tobě, zápore všeho, čím vyplnit musíme dobu hroznou čekání na jediný úkoj: Já vím teď, že přijdeš jistě. Je konec pochyb. Ty přijdeš jistě, protože příčinu máš v mém zrození. A čím později přijdeš, – tím sladší úkoj. 66 Ty čekáš jen, až poslední nerv se horečně napne, až poslední krůpěj krve zakolotá varem, pak teprve dáš to, co jsi slíbil ve chvíli bolesti zoufání nad věčným bezúkojem: objetí svoje, které spálí bolestné touhy. Stíne Smrti! 67

PROKLETÍ. (Adolfu Rackovi.)
Vše barbarské a nízké nás prokleloproklelo. Zrodili jsme se náhodou, kdy zákony božské – všemíru uložili lidstvu nové bolesti tvoření. A když v těch sférách neznámých zněl tajemný šumot, když kolesa vozů válečných pohnula se, aby Věční Stratégové projížděli svým bojištěm, v té chvíli opustili jsme lůna svých matek a pro svůj život posvěceni jsme byli údělem, sluchem nitra sledovali šumot těch koles vozů válečných, řev bolestný zástupů otroků, rozmačkaných a umírajících na jejich cestě. Byli jsme posvěceni k tomu, abychom znali všecky bolesti tajemných zrodů, abychom stáli u kolébek všech myšlenek i záchvěvů lidství, abychom prožívali muka nadlidských těhotenství za cenu, že ve chvíli, kdy s bolestí budeme roditi, vyvstane jako nestvůra hrozné Prokletí, jež vykřiknuto bylo při našem zrodu vším nízkým, Prokletí mocné, které odsoudilo nás 68 k bolestem věčným trpkého bezúkoje, neboť všechny věci, jež jsou z toho světa, byly označeny jím při našem zrodu jako nám nepatřící. A proto my, jimž dala život lidská vášeň, kteří zrodili jsme se s lidskými bolestmi z ženy, kteří ve svých nitrech skrýváme bezměrné touhy po všem, čím bychom byli lidmi a jen lidmi, chodíme zahradou, v níž každý svůj zralý plod najde, kolem neviditelného jiným stromu zapovězeného, hladové a žíznivé rty svoje zdvihajíce k rudým plodům, jichž prosté lidské oko nezná. Chodíme kolem zapovězeného svého stromu Poznání a nikdy nejsme milenci, a nikdy nejsme milenkami, a pod stromem Plodnosti chodíme sami neplodni, a raněné ruce nezdvihnou se, aby utrhly rudé jablko. A v naši bolest bezúkoje zaznívá šumot, kolesa zákonů odvěčných když projíždějí neznámem, a pláč i řev všech těch, kdož pod nimi umírají, a naše čelo skrápějí jejich slzy. A všemi nervy našich bytostí, napjatými bolestně vlastní bezmocí, zachvívají muka všeho lidského bytí, tak ubohého, bezmocného, 69 tak nízkého a barbarského, tak strašlivě bezúčelného a tak úzce spjatého s naším vlastním bytím. A nám je k smrti smutno, neboť všichni, pro něž a jimiž trpíme, vidí jen naši bolest, ale neznají její příčinypříčiny, a proto se nám posmívají. A my chodíme sami. Víme o těchtěch, kdož stejně s námi trpí, ale neznáme jichjich, a proto v marné touze vztahujeme přes propasti chvějící se ruce, tápající ve tmách. K útěše svojí říkáme si jenom, že jdeme nad zákony lidskými a božskými, a že z bolestí našich zroditi se má Nový Člověk,Člověk. Ale z bolesti rodí se opět jenom bolest, a proto útěchou naší zachvívá trpká předtucha, že Člověku NovémuNovému, pro nějž my trpíme, zase jen bolest údělem. A proto jsme smutni, smutni, smutni. A proto jsme k smíchu a pro opovržení těm, kdož šťastni ve svém klidu, dávají život šťastným a klidným. A neodvažujem se měřiti svou sílu jejich slabostí, ani svou slabost jejich silou, neboť my NEVÍME. 70

TY NESLYŠÍŠ – – –!?
Jest věru často skepse přítěží – – – mně chtělo by se dětsky věřit, věřit a doufat, že víra má mne jednou uzdraví. Co pravíš? Tak? Ty přece doufáš, že lásky naší nezanikne pramen, že uskutečníš všelijaké plány, jež mihají se kolem bledým leskem satelitů? Nuž dobře, dobře! – Počkej tedy, poshov, až uvědomím si tvé všechny plány, srovnám v duši. – Tak tedy hnízdo hodláš schystat, vystlat je teple slabým ptáčat křídlům a v dobrém srdci připravit fond lásky pro naše děti? A těšíš se na život jasu, žáru, jímž o polednách políbí nás slunce – motýly hravé? V mé duši na dně uštěpačným smíchem skepse se hlásí – – – 71 Leč ne, já cítím, jakým je to hříchem: nesmělá větví loupat poupata, byť třeba bezohledný mráz stál za dveřmi. Tys neslyšel, můj hochu, co jsem řekla? Ne, nebylo to také tobě řečeno. Jen mimochodem tak – – – Ty čekáš odpověď? Oh ano, ano, všechno jednou bude, my budem jednou tolik, tolik šťastni ve hnízdě! Ty zavděčil jsi se mi svými plány. Mně zachtělo se právě dětsky věřit v nemožnosti; mně zachtělo se právě dětsky doufat, že splní se mi jednou to, v co nevěřím. A proto zavděčil jsi se mi svými plány. Ať skepse se směje! Ty neslyšíš – – –?! 72

NEVĚRMENEVĚŘME!
Nevěřme nikomu na světě šírém! Nevěřme bratru, nevěřme sestře, nevěřme v přátelství, nevěřme v sebe! Nevěřme pro minulost, nevěřme v přítomnu, nevěřme do budoucna! Věřme jen jednomu: Když světlý okamžik přinese štěstí kus, anebo záblesk jen, my dravě sáhněme po onom záblesku, v duši jej strhněme a držme pevně! A věřme tomu jen: to máme, co urveme, a hříchem jediným v katechismu věčna je tupá netečnost, 73 anebo soucit snad, se kterým necháme mizeti záblesku, jej anebo sebe vzdávajíce druhým! To mámemáme, co urveme! Nechť rveme pro sebe štěstí či blaho jiných, nechť při honbě divoké deptáme jiné v prach, to tady zůstává: Nesčetná řada je hltavých sepií. A co já neshltnu, dravý proud zanese v ústa té vedle mne. Nesčetná řada je retů těch hladových a který polibek já nezachytnu, – ten prostě připadne těm retům vedle mne! Nesčetná řada je hýřivých, vášnivých objetí dravých. A co já nepřižhnu na srdce bouřící, to navždy ztraceno v obětí jiném. Nevěřme nikomu na světě šírém! 74 Nevěřme pro minulost, vždyť žijem přítomnem, minulost rezavou, bezcennou mincí je století zašlých. Nevěřme v přítomnu, vždyť řada nezčetnánesčetná sepií hltavých a retů hladových, obětí žhoucích vedle mne, přede mnou, za mnou i nade mnou čeká jen na okamžik, kdy lepší sousto, polibek vášnivý ke mně se přiblíží, by chtivou rukou samy po něm vstáhlyvztáhly. Nevěřme do budoucna. –budoucna, – snad v chvíli nejbližší shltne mne silnější, než všecka víra má, všech plánů dalekých odvěký nepřítel smrt, paní jizlivá, a všechny přípravy pro lepší budoucnost, jež tolik úsilí a krve stály mne, v pospas dá ostatním sepiím hladovým – 75 čekajícím. Nevěřme nikomu na světě širokém! Nevěřme bratru, nevěřme sestře, nevěřme v přátelství, nevěřme v sebe! Nevěřme pro minulost, nevěřme v přítomnu, nevěřme do budoucna; Věřme jen jednomu: to mám, co urvu! 76

NE, NECHCI – – – (Tonči B.)
Ne, nechci žíti v šedé resignaci a smiřovat se s trpkým úsměvem s danými poměry a říkati si v duchu: vše přešlo, nemožno víc čekat od života a nutno žít jej tak, by nejméň bolel, a nutno zavřít oči, tápat ve tmách. Toť zbabělost a slabost, umělá slepota! Ne, ne, chci se bít, bít sama se sebou! Chci z prostých, šedých křemenů své cesty vykřesat ohnivou záplavu. Chci z květů uvadlých, náhodou na cestu padlýchpadlých, vyssát všechnu šťávu, kterou je slunce napájelo. Chci u prosté travky, jež u stezky se krčí, vidět její žilky, její jasnou krev zelenou, a vytušit z jejího skromného bytí vztah všechněch životů ve vesmíru. Chci z mraku šedivého, sklánějícího se nad hlavou, vyloudit všecku tajnou sílu elektrickou a vzbudit všechny jeho oslnivé blesky. 77 Chci, – když na mořské pláni žádná smělá vlna mne do závratné výše nehodila před potopením, ani hrdá loď nenese po vzduté hladině, – vyvážit ze dna moře všechny potopené sny a touhy, všechnu rozbitou hrdost a nesklonnost, chci moři vyrvat všechny jeho perly, jež zákony odvěké – nevyzpytatelné divnou svou mocí kdysi vytvořilivytvořily a pohroužily právě na dno mořské. A až jednou nejkrásnější perlu dnu mořskému vyrvu, přivlastníc ji sobě, chci vzbudit divý proud a vynésti se na něm a nad hladinu mořskou vyhodit tu perlu a zřít chci, jak věčné slunceslunce, stojící nad tou hladinou, zahraje duhou vítěznou na malé její hlati. A za tu cenu chci se znovu potopit. A když i věčné slunce neuzří mojí perly – chci opojit se, třeba na dně mořském, vědomím zákonů věčných, nevyzpytatelných, tvořících perly a potápějících je na dno, které ve všemíru nevyrušovány kritikou drobounké lidské jepice, zpívají svůj nedokončitelný hymnus Věčného Bytí. – – – – – – – – – – – Jen nechci a nebudu žíti v šedé resignaci! 78

AVE CAESAR! – – – (Balůovi.)
Na horách svítá, bude brzy ráno. Je dobojován zápas grandiosní. Kol rudých květů krve nasypáno, jež dřív než,než štítů kovových třesk doznídozní, probudí slunce. Tam za horami požehnaná lada se halí svěží zelenavou řízou, těhotná doba o plodech sny spřádá a země ňadra živnou kypí prvního mízou jara. Tam za horami. My zde mřeme tiše, v klín země klesá unavená hlava, sesláblá hruď už nadějí jen dýše a peruť temná nad padlými mává bezdného věčna. Na horách svítá, bude brzy ráno. Na cestě slunce už nic nezastaví. My dřív jdem ve tmy, dílo dokonáno. Buď zdráv nám, králi – slunce, tebe slaví umírající! 79

PÍSEŇ MÉ LÁSCE.
Nám orchidea pokvete jen v skrytu. A odkvete-li, byla vždy jen květem. My budem vědět, cítit to, že kvetla. V tom kořisť žití: vímvím, že bylo léto, ve kterém květ, byť jedenjeden, jistě kvetl. Já vím, a vědomí to co mi vezme? A byť jen nečekaně květ ten kvetl, jak myrty květ, neb tropického kaktu, tím vzácnější mi potom květ ten bude – Má lásko, lásko! báječný ty květe, jenž kalich svůj vstříc slunci rozestíráš! Jenž v barvách hýříš, omamuješ vůní! A slunce tvoje věčné, svaté, živné! Kéž rozumím ti, lásko moje – květe, bych dále mohla pěstiti tě věrně a svěží zachovala božskou krásu! Ty slunce, jehož silou otevřel se květ lásky mojí, dej nám jas a žár svůj! Dej rosu ranní, dej svůj zážeh denní! Ty slunce, jehož dítětem má láska, dej ochranu svou mocnou, nedej zhynout jí v záporu svém, ve hnusné tmě noční, nedejnedej, by vadla, mřela v odkvétání, 80 jen znič ji jedním paprskem svým žhoucím, tak, jako žárem svým jsi život dalo! V tobě, mé slunce, vznik i zánik její! Dej,Dej velkost nám svou vlastní velikostí, dej život nám svou vlastní životností, a dej nám sílu svojí vlastní silou, a svatostí svou i nás, slunce, posvěť! DejDej, abychom ve světle chodili tvém velcí a svatí, dokud den tvůj bude. A s večerem zpět přijmi, co jsi dalo: velkost i sílu, život, světlo, svatost, a nedej, aby dary tvoje zašly v noci! Já tobě, slunce, všechno odevzdávám: i svoji lásku, sebe samu, Jeho! Aj, děti tvé, mé velké, svaté slunce! 81

SYNU HELIŮV, – – –
včera projel jsi mým zenithem. A já, která hlasitě chtěla se modliti ku tvojí sladkosti, nevyřkla jsem jediného slova. Mnoho bylo těch, kdož přišli vyvolávat své modlitby, a já bych dovedla své modlitby jen tobě, tobě jedinému potichu říkat. A nesměl by to nikdo věděti, že hlas můj chvěje se zbožností plachou, a že můj zrak vlhce září. A proto byla jsem ticha, synu Heliův. – – – – – – – – – – A teď, kdy v skrytu pohlížím k rudé záplavě, naznačující mi místo tvého odchodu, která bledne a ustupuje tmě a vlhku noci, teď se své pouště volám k tobě svou modlitbu. Ty ji slyšíš, synu Heliův, neboť bohu ničím není vzdálenost a ty to víš, o viď, že to víš, že duše moje, zaplavená dosud tvým jasem, uprostřed své pouště klečí na kolenou a modlí se. 82 Ó Bože, Bože, který svojím světlem živíš tisíce a tisíce tvorů, který svým teplem dáváš rozpučet nesčíslným nádherným květům, ty víš, že na vítězné své pouti vesmírem jsi kráčel nad jednou smutnou pouští, temnou a vlhkou dřív, že žárem svým jsi zničil prvky rozkladné, ty to víš, o, ty to víš, ty víš, že z kamení pustého vypučel křehký stvol, jenž vyšvihnout chce se až k tvé výši závratné, a ve tvé výši závratné, ve tvém jasu a žáru spálit chce jediný rudý květ, jejž nese tobě vstříc! O synu Heliův, ty víš, ty to víš, že ničím není bláhovému stvolu jeho stará kamenitá poušť, že ničím mu nejsou ony chvíle – věky, v nichž hynul, dusen starým bahnem, ty víš, že nejsladší kořistí jepičího života mi bude okamžik – třeba krátký – v němž jediným svým paprskem ssát budeš všechnu krásu, kterou vyčerpal ze své půdy macešské, a kterou napojil svůj jediný rudý květ. A proto modlím se, neboť vím, že bůh můj jsa, slyšíš mou modlitbu, nechť dlíš kdekoli ve prostoru všemíru: Můj Helie, ty, jehož světlo plá tisícům, sešli jediný svůj paprsek, jen jediný svůj krásný, žhavý paprsek, 83 a zapal požár v smutné mojí duši, by rozpadla se v bělostný popel, který i nejslabší vánek nese k tobě výš, a který snáší se ku staré půdě, aby ji znovu zůrodnilzúrodnil. – – – – – – – – – – Helie, Helie, Bože, odpustíš mi moji modlitbu? Ty odpustíš, ty odpustíš, ty odpustíš – vždyť jsi mým tvůrcem, vždyť víš, jaký zoufalý smutek padl v duši. Ale ne, ne, ne! Nechci zoufalý smutek! uteku v kraj, třeba temný, smutný, vlhký. A tam volat budu: Helie, Bože, Bože, tvůj den přijde! – neboť není kraje věčné noci! – – – – – – – – – – – O synu Heliův, můj Bože, Bože, Bože, nepohrdáš mou modlitbou? 84

TORRERO.
Ve zlatem pošívaném kabátě, opásán lichotným hedvábem, kráčíš v cirk, můj torrero,torrero. Pleť tvá, do hněda sluncem ožehlá, vstřebává paprsky jeho, rozpalující půdu tvého zápasiště. A černé tvoje oko pije z celé prohlubně cirku, jako z poháru, po kraj naplněného vášnivými pohledy žen, tebe laskajících. A krev ve tvých žilách se chvěje smyslnou rozkoší vstříc krvi, kterou proleješ. A celá tvoje bytost chvěje se rozkoší barbarskou. V tetelícím se vzduchu areny ty tušíš řev a dusot štvaného býka. – – – A kdesi daleko za hradbami tvého cirku Evropa esthetisující a moralisující se s hnusem odvrací od tvé rozkoše. Ty o tom nevíš, potomku Maurů. Ty nevíš, že kultura tvých otců 85 prvá polibkem vášnivým a bolestně sladkým dotkla se před věky tvého břehu Evropy. Ty nevíš, že ruka těch, kteří bořili domy tvých dědů a jejich chrámy, aby srdce jich přivedli v lůno věčné Lásky, vetkla ve tvou ruku, rozkoší teď umdlévající, tenký tvůj meč, abys půdu svého cirku napájel krví pro obveselení svého národa. A ty, barbar vypěstěný, vyumělkovaný, obleknutý v zlato, hedváb a brokát, chvěješ se ve své areně smyslnou touhou po řevu býka, horké jeho krvi. Cítíš, jak celují tě záchvěvy stejné touhy, letící tvojí arenou? Buď zdráv, torrero! 86

MAGNOLIE. (Věře R.)
Na nedotknutém bledězeleném klínu měkkého květnového trávníku rozkvétala sladká bílerůžová magnolie. Její velká, tuhá poupata týčila se na poloholých větvích jako bílé, nevinné ruce, sepjaté k prosbě. Na modré obloze usmívalo se slunce, a jeho paprsky, ploužící se travou, chvěly se, jakoby touhou sladkou hnány, na slabě vlnících se ňadrech smyslné ZenyŽeny – Země. I magnolie se chvěla tou touhou. A já, poutník mladý, zanícený, jehož duše prolnuta byla modlitbou, aby to Neznámé, přislíbené mým zrodem, přistoupilo ke mně se svým požehnáním, vešel jsem zbožně na nedotknutý trávník. Na magnolii, týčící se z jeho nevinného klínu, poupata bílerůžová, jako krásné ruce, spjatými dlaněmi-lupeny prosila o polibek žárný, 87 který by rozevřel jejich nitro vstříc slunci. A tu poklekl jsem ve svém zbožném zanícení, objal toužícími svými prsty největší poupě sladké magnolie a ve svém zbožném zanícení přižhnul jsem je na svůj dětský ret. Zachvěl se mladý lupen magnolie a byl tak vlažný a tak měkce pružný, jako asi jsou chvějící se rety dívčiny, neznesvěcené dosud hříšnými polibky vášní. A moje ústa, ústa poutníka žíznivého, který dlouho kráčel sám pustinou, ssála z pružných, vonných retů poupěte všechnu Sladkost, jejíž příchod přislíben mým zrodem. A nad námi, nad krásnou, sladkou magnolií a nade mnou, poutníkem mladým zaníceným, obloha rozestřela temné a měkké svoje roucho, aby její tisíceré děti – hvězdy zatančit mohly svůj smyslný rej letní noci. A noc přecházela. Mnoho ve mně dozrávalo, mnoho umíralo a mnoho bylo počato. Z rána pak když slunce věčně žádající počalo znovu svou starou hru vášní, od mých rtů odpadly lupeny poupěte magnolie. Padly unavené a povadlé k zemi, a na jejich růžových okrajích třpytily se slzy, jaké asi zrosí řasy dívčiny, která darovala poprve všechnu svou sladkost. A ležely tak unavené a povadlé u mých kolenou. A mých rukou, beznadějně k nim vztažených, 88 ujaly se měkké ruce Sotva Tušeného, jenž, neznám z neznáma vyšed, dostavil se, aby neznámem v neznámo mne vedl. mojeMoje rty s touhou vzdalují se nyní k ostatním květům, a moje náruč rozpíná se v jejich sladkosti. Leč Sotva Tušený vede mne měkkou svou rukou, od bílého oblaku magnolie neodvraceje mé hlavy, ve svoje neznámo. A bolest, bolest tichá, neznatelně spalující, prostupuje mou probuzenou bytost. Jdu teď cestkou úzkou a kamenitou, která sotva stačí mým pouze nohám. Jdu sám za cílem neznámýmneznámým, a přece přitažlivým, za sebou slyše dostihující mne kroky. A na té stezce úzké a trnité, na té stezce, opuštěné v roklinách skalních, všechno ve mně umírá. A na té stezce je mi k smrti smutno, je mi k smrti smutno – a přec sladce smutno. Ta bílá, měkká vedoucí mne ruka stiskne občas moje smutné dlaně, jako k slibu novému, – jako by k slibu novému, že dovede mne znovu k bílé magnolii, a že dovolí mým retům žíznivým, aby v polibku sladké vášně zvadnout a opadat daly vlastním poupatům, těm ostatním krásným bíle růžovým dlaním 89 sepjatým dětsky k prosbě o polibek. A je mi proto moje bolest sladká, byť ve mně mnoho při tom umíralo, byť ve mně trpce cosi plakalo, byť rety prahly marnou horečkou. jenJen občas líbám vděčně bílou ruku, bílou měkkou ruku Sotva Tušeného. 90

LIST PANU X.
Zas po letech jsem o Vás slyšela: prý v slunce jste se příliš zahleděl kams do výše nad šero všedních dnů (v nichž žena tiše žije s dítětem,) a spálil svoje křídla nesmělá. Ta zvěsť – tak náhlá, potěšila mne: je ve Vás síla, láska k životu, po níž jsem vždycky u Vás toužila. A maní napadla mne myšlenka: Jen ať je klidným, ať je lhostejným! To Vás se asi netkne, příteli, však přec to sdílím: zatoužila jsem promluvit s Vámi, otázat se Vás, jak velikého duše dosáhla v tom víru žití posvěcení as, a jste-li šťasten slunným jedním dnem, jak domnívám se, jak bych přála si, zda drahým Vám klid očekávání, jenž v duši Vaší asi zavládl v tom řevu moralistů zákeřných? To, příteli, bych ráda věděla, ve chvíli, kdy Vám v duchu tisknu dlaň. A když již Vám tak píši po letech, tož ptám se Vás, zda vzpomenete kdy na dávnou dobu, kdy jste poprve 91 o dvanáct mojich let se zajímal? (Promiňte mi tu smělou myšlenku!) Já tehdy jarem provázela Vás, jež sasankami pěkně rozkvetlo ve staré K..ské květné zahradě. Vy sasanky ty učil jste mne znát a lecos jste mi tehdy vyprávěl svým hlasem dechem jara prochvělým. Pak vzal jste mi můj dětský notýsek, jenž místo panny sdílel moje sny, milostných veršů prvé pokusy jste udiveným zrakem odhalil – a díky, že jste mlčel diskretně! Vždyť byl jste mužem a já děckem jen! Však ve mně vše to probudilo cos, neznámou strunu v duše hlubinách, jež nedávno se asi napjala. Mně úzko bylo při tom napjetí. To nebyl pocit prvých dětských her na Lásku, ani úcta k vážnosti. Před vámi stála žena mladičká, jež bála se té touhy neznámé. A pro tu touhu tehdy, příteli, ze všech sil jsem Vás nenáviděla. – Tak často ráda vzpomenu si teď na ony prvé známé sasanky, i na nenávist svého úděsu. A proto dnes, po letech dychtění, touh zabitých a těžce křísených, mně duší bleskla prosby myšlenka: Jen ať je klidným, ať je lhostejným! 92

BÍLÝ KVĚT. (Nebožce Rele.)
Stál v stínu růže na záhonu květ a velký, bílý, vonný kalich měl. Tak naivně a prostě hleděl v svět, večerním vánkem kolébán se chvěl. A přišel déšť, za slunce k zemi pad, nad krajem duhy skvělý zářil pás, v krůpějích čistých přišel pozahrát a po dešti zas blednul, mizel, zhas! Nad květem bílým v žhavé růži zbyl po dešti nápoj červencových dní. Jej kalich bílý žádostivě pil, když k němu snes’ se v kapce poslední. Ten nápoj sžehal, v nitro vlnou spěl, jež probudila dřímající žár, květ bílý vášní neznámou se chvěl a slzou růže vlažil suchopár. Však pod tím žárem květu zhynul pel, on spálen bílou hlavu naklonil a nápoj lásky, v kalichu jenž vřel, ve bílé slze na zem uronil. 93 Vsled v jeho nitro růže zavál dech a kalich bílý smutně umíral; kol slzné perly stály na květech, a plálo slunce – květ však bílý spal. Že nové kapky padly – necítil, ač příval jejich splavil jeho pel. On jednu krůpěj žhavé lásky pil a láskou mřel – a jistě šťasten mřel! 94

PŘI LOUČENÍ. (Baghýrovi.)
Je ti tam snad teskno v dáli, hochu; zaplakaly bez slz divným steskem tvoje oči, než jsi zašel; i mně teskno bylo. Tvoje láska ke mně tiše vyčítala. A přec, hochu, což nám nikdy víc už v cestu nezabočí ona radost divá, jíž se všechno kol nás ve vír žhavý slilo, a kterou v nás sladká tucha roztavení zrála? Což už všechno vyprchalo, čím jsme rostli, sílili, a co v nás dětsky tak se smálo? Což jsme zapomněli, jak si slunce za našeho léta hrálo na tvém krásném čele, na mých ňader běli, a nám v prsou požár vášní vzňalo? Teď jdem nocí. Tma, již blesky tepou, a ta tíseň tušit dává bouři velkolepou. – – – – – – – – – – – – Vždyť my oba milujeme nočních bouří slávu! – – – – – – – – – – – – 95 Zvedni hlavu! Ať se sřítí stará klenba při tom hromobití! Bouře přejde, pak se přece rozední. Slunce vzejde slavné znovu nad ty zlatožluté lány, tisíckrát jež naší bolestí už byly požehnány. – – – – – – – – – – – – Snad jsme neřekli si dosud, hochu, slovo poslední! 96

SVÉMU BÁSNÍKU.
Hleděla jsem na tvou bílou ruku, na tvou bílou, měkkou, pravou ruku. A tvou bílou, měkkou, pravou ruku jsem v tom okamžiku v duchu celovala vroucím díkem tisícerých retů za všecka ta slova, jež kdy psala: za hřímavá slova burcování, za laskavá slova útěchy, za ironii, jíž bil jsi banalitu, za sladký verš tvého milování, za opojné víno tvojich vášní, za písničky stromů, ptáků, dětí. A v té chvíli vlna tvojí síly jako příval zalila mou duši. A v té jedinečné chvíli svého žití žádala jsem drahou tvoji ruku za odpuštění všech slabých chvilek, za každičké falešné své gesto, za falešný pohled, úsměv, slovo, za povrchní hnutí vlastní mysle, za nepoctivé a zbrklé soudy, za každý hřích proti tvojí radě: 97 opravdovost učinit svým heslem, poctivosti zasvětit svou práci. Na tu radu, jíž jsi zmnožil věno literátky, slavnostně jsem znovu přísahala. A tak, hledíc na tvou bílou ruku, prožila jsem nejkrásnější chvíli žití. 98

VÁM, KTEŘÍ JSTE NÁM LHALI...
Kdys v cestu vyšli jsme a srdce v dlaních nesli. (Jak starý prorok chléb, tak lámat jsme je chtěli.) Na špatné cestě tisíckrát jsme do výmolů klesli a znovu vstali, – k těm, jimž lásky snad je třeba, spěli. A mnoho jsme vás na své pouti potkávali. Na vozech jeli jste a nepoznali cesty trýzně. Jak stalo se, že před zrakem jste naším vyrůstali, a my že dožebrávali se vaší přízně? Své štěstí, smavé, krásné, nahé děcko na forum vaše pustili jsme v neprozřetelnosti své. My rádi měli vás, – ó naivní! – tak zvěděli jste všecko: i úsměv na tváři, i touhy v nitru ukryté! Na foru svém jste štěstí naše blátem poházeli a v šeři ulic pobudou je zvali záludným. Že nahostí jen jeho skvělou jsme je přioděli, vy sprostým viděli jste je a necudným. Za náhodné a podvědomé vaše úsměvy jsme horkou krví srdce zaplatili. Na osudné a k základům až niter jdoucí záchvěvy vší naší oddanosti, krásy, lidské naší síly 99 nás odbyl leckdo zběžným ruky stiskem a hlavy úklonem tak z nutné zdvořilosti. A když jsme vystavěli skalný základ tímto chudým ziskem, nehybný základ zdánlivé své lhostejnosti, a zdroj svých citů navždy přede všemi uzavřeli, ve vašem středu, vašem hluku, proti vaší vůli vlastní když se svým tichem nedotčeným přec jsme osaměli, a když jste zřeli, po všech bolestech svých že i tím jsme šťastni, pak žádná zbraň, již náhodou jste kolem sebe zvedli, dost špatnou nebyla vám, nebyla dost nízkou, – ba právě lepší tím, čím nižší jen, – byste ji vedli v klid duše bláhové, jež toužila a mnila být vám blízkou. Dnes boj ten nerovný už dobojován zpola. My ustoupli za hradbu svojí netečnosti. A jen vy myslíte, že hradba naše neodolá, že sotva starých tužeb snadno tak se nitro naše zhostí. Dnes vidíme to, jak se ohlížíte, zda za vámi kdes klopýtáme cestou vaší. A jenom porážkou že naší ústup náš si vysvětlíte, smích vítězný už v koutcích vašich retů raší. Hle, přes to, že nám sotva uvěříte, my přiznáme se: jsme vám vděčni neskonale, vždyť každou ranou svou jen nitro více zocelíte a ran kovový ozev zvučí námi jen ku vaší chvále. 100 Váš úsměv falešný nás v nitra vaše hledět učí, my bez něj dále na trh nosili by svoje nitra, a dnes-li ještě tvrdé slovo vaše trpce zmučí, my sta jich klidně vyslechneme zítra. Dnes na ty mlčky hledíme, kdož cestou touž jdou kolem a od výmolů, strží vzhůru znají zvedat oči, byť v krev se zraní bosá noha na útesu holém, a šat jim serve roští, jež se plazí po úbočí. Jdou mlčky, jako my, a nás jim třeba není, tak sami jako my, jdou tvrdou cestou nocí jako ve dne. A únavou-li vratké tělo klesne na kamení, jich vlastní ruka krvavá je k další pouti zvedne. A jako oni, my to také pevně víme, až dojdem v konec tvrdé, pusté cesty na planinu, že temena hor hrdých, krásných pozdravíme, a modré vody, tiše snící v jejich klínu. Pták Pravdy krásný na těch horách péra svoje trousí, jak bílý motýl poletují nad vodami. A poutníci až unavení v horách ptáka Pravdy odpočnou si, my bez vás tam, my, hrdí mrtvímrtví, v slunce jeho hledět budem sami. 101

LIST BERTĚ P.
Ptala jsi se po mně. Mám-li koho ráda. Dlouho mlčím. Pravda. Dopis tvůj je nezodpověděn. Odpusť mi. Už taká vždycky v nitru váda: Psát, či nepsat – a co? A tak běží za dnem den. Duše drahá, viď, to už jsou dávná leta, kdy jsme nade dvěma stroji letmým pohledem, – odervaným od akt, z nichž se každá věta tvrdě, bolestivě v bezevztažném znění svém zařezávala ve štvané duše naše, – sdílely si bolest, touhy, rvavý nepokoj, aby přes tu chvíli nepřelétlo plaše kol těch stránískrání, které potem rosil o chléb boj, sladké štěstí, třeskem ulekané, s nímž si zpíval Underwood a Remington. Což – zda uslyšíme, až nám v nitro skane vytoužené písně nepoznané tón? Až se za papír, tak tvrdý, mrtvý, němý, vlahá skráň pod rukou naší zachvěje, zda nám staré, ušlapané k zemi 102 nezašustí v nitru suché květy naděje? Až se jednou pohár žití skloní ždaný k retům žíznícím, by chladil jejich žár, nevypijí naše rozžhavené rány sladký obsah za sykotu par? Bývalo nám teskno nade dvěma stroji, srdce mrtvěla – tož za těch divných chvil plachý pohled, dotek ruky tvojí skrytou erotiku přátelství mi tlumočil. Pamatuješ-li se? Kdysi na rozchodu před dovolenou se naše rety setkaly v pustém šeru kancelářských schodů. – Tehdy v nás dva milencové teskní plakali. Přešla leta; já jsem stulila se v náruč muže. Prchly marné bázně, čistý žití proud zalil prosté, dětské nitro, vzkřísil růže, sladkým poupatům dal na šípkových keřích rozvinout. Kvetou keře planých růží na útesu skály, volných ptáků – dravců nad ním peruť zamává; a když za úpalu květy opadaly – do duše se někdy vkrádá únava. Rostu na útesu. Někdy větry divé, někdy blesky slunce o skráň bijí úmorné. Na té výspě prožívám své štěstí hrdé, snivé, pyšné radosti – i bolesti své pokorné. 103 O pokorném štěstí, o bolesti hrdé my jsme snily, na duše když kdysi padla tesknota. Víš, že leccos zahrálo mnou od těch dob, kdy jsme se rozloučily. Proto pochopíš ty moudrost mého života. Koho ráda mám, prý jsi se ptala. Hrdé orly, ty, jichž peruť zašelestí občas nad hlavou, kteří znají, kde mé plané růže hostí skála, a kdy jejich květy opadají tesknou únavou. Ty víš o nich také, – proto stará skrytá erotika vkrádá zas se maní do mých vzpomínek, jako kdysi. – Dnes-li ještě chápeš, co ti duše moje říká, dočti list a rety zbožnými můj zachyť odvanulý polibek. 104

UMĚNÍ, UMĚNÍ,
ty, jež nikdy mi nelžeš, jež nikdy mne neklameš, jež nikdy neodepřeš, abych tobě darovávat se směla taková, jakou jsem! Ty, jež jsi bez počátku a bez konce. Jež nemáš bodů kulminačních, ani úpadku. Ty, jež prostě Jsi! Ty samo, jež dáváš klid. Jsi studnicí rozkoší nevyčerpatelnou. Tys krása – a proto jsi rozkoší. Ale nejen proto. Tys rozkoší pro rozkoš, která tě utvářela. Pro bolest, kterou byl ti tvar dáván. Pro touhu po Nejvyšší Kráse, která tě rodila. Tys rozkoší pro všechny rozkoše, jež dávalo jsi těm, kteří u tvé studnice ukojení své žízně hledali i nalezli. Tys rozkoší pro rozkoše, které tebou dosud ukojeny nebyly. Pro žízně, které vzbudíš, pro modlitby, které tebou jednou budou vysloveny kněžími tvými i tvými vyznavači. Tys mým klidem, Věčný Neklide. 105 Tys mi tvarem, Věčně Beztvárné a Věčně se Utvářející. Když všecky touhy mého lidského nitra povadly jako orvané květy, ty objímáš, ty hrou svých prvků, barvou, slovem, zvukem dáváš klid, dáváš klid tvůrčí, i klid toho, jenž se přišel klanět. Ty dáváš jedině možnou věčnost věcem, jež samy o sobě věčnými býti nedovedou. Dáváš věčnost vjemům svých Posvěcených. Dáváš věčnost akkordu, jejž oni zachytili z pomíjející symfonie života. Dáváš věčnost hře barev, jež zachvěla se před nimi na lidské tváři, květu, mraku. Dáváš věčnost pocitům, jimiž v chvílích nejvyššího napjetí promluvila jejich nitra. Ty, jež neslyšíš a nevyslýcháš modliteb, jež naplňuješ vše a jemuž všude klaněti se možno! Jež jsi samo sobě bohem, jež samo svým jsi chrámem, svým knězem i klanícím se! Ty, věčnosti všeho pomíjejícího, přijmi mne, nehodnou, ve svou náruč! Učiň tak pro mou lásku k tobě. Přijmi mne prostou a oddanou tobě a posvěť mne za svého vyznavače! Amen. 106

JSME DĚTMI ILLUSE...
Jsme dětmi illuse. Jí vroucně klaníme se, jí poddáme se znovu vždy a znovu v zbožné exstasi. Když podzim žluté listí odkvetlých snů střese, a zima holé větve zamrazí, nám v nitrech nová míza snů už raší, a než se nadějem, už vánek snáší na zmladlou půdu nové lístky bílé. Jsme stromy bez plodů, jichž sladký pel jen včelám slouží k vytváření medu, té práce jejich čilé však není v duších našich sledu, – je zatím vánek vůní vlastních květů opíjel. Jsme dětmi illuse. Když nové ráno svane sny zašlých nocí, my pozorujem nitro rozkochanérozkochané, než slunce dojde svého zenitu, a než se schýlí v sledním zásvitu, my v jeho slavném západu snů nových blízkost tušíme. Jsme dětmi illuse – a je-li illuse nám drahou, tím dráže ji pak platíme svým vnitřním klidem, vzácnou rovnováhou. 107 Však nad zašlými illusemi sentimentálně my nepláčem, jak ti, kdož více vzali, nežli splatit mohou, a jako ti, kdož opustivše skutečnosti pevnou zem, na illusí člun sestoupli ne pevně, ale vratkou nohou. l bláhovci tak činí, kteří na dluh koupí starý důl, z něj spousty zlata doufajíce těžit, na účet naděje té prohrají svůj los a žití půl, pak, když se dluhy počnou nad hlavu jim věžit, a úpadek je stihne – důl je mrtev – slzí nad svým losem smutným, nad štěstím ostatních a vlastním fatem přeukrutným. My velké kdysi měli učitele, ti moudrost dali: to jen tvým je v světě, co sám v něj vložíš, kolik umíš bráti. Rozšafní rádci, my je ctíme vřele; nic jistě více nedojme tě, než když ti učitel tvůj odhodlá se dáti sám vlastní osobností doklad skvělý. Že pravdou moudrost ta, my na nich uviděli. – Jsme dětmi illuse, tož dle té moudrosti my illusím svým dáme všechnu svoji čistotu, svou všechnu lásku, všechnu svoji krásu, jim oddáme se s celou svojí vroucností a děkujeme svému životu za sladkost jejich hřejivého jasujasu, a dokud můžem, pijem kalich do dna, a jdeme za nimi, zkad záře kyne svodná. Těm,Těm nikdy nelajem, kdož sny nám bořili, je zprvu v nitru našem postavíce směle: když sen nás objímal, my jim se kořili, 108 tím přijavše je za své věřitele. A kdo si vypůjčil – s tím přec má počítati, že dnes či zítra kreditoru splatí. – – – Jdem ulicí ve svitu měsíčním, jenž stínem naším na zdi bílé pohrá. Té zdi to hřích a prohra, že my jsme zvůli dali touhám svým a za soudruha kýženého měli jsme stín vlastní, jej objat chtěli, bláhoví a šťastní – a o zeď touhou zranili si ruce? Pak ve zbytečné muce zdi budem lát a ji snad kamenovat, že stín náš zachytíc, nám směla vsugerovat, žnže krásnou sladkou nocí nejdem sami? Nebo snad kletbou stihnem hvězdu bludnou, že oblohou se mihla chvíli ve osudnou, když oči naše pozvedly se výše a v pýše my mnili, že ta hvězda v nitro naše zapadne? A když jsme květ si krásný ulomili, zda budem rvát si vlasy, když nám uvadne, byť na chvíli jsme pevně doufali, že věčnou krásu jím jsme sobě zajistili? Jsme dětmi illuse a snílky nenapravitelnými, však vědomi jsme sobě: co jsme potkali, to jarní mízy rašení i bledé květy podzimi, i hvězdy bludné stopa mizivá i okamžiková hra stínů blaživá, i každý květ, jejž vášeň naše zahřívá, i všechna krása, všechna láska, síla, čistota, víra v krásu jiných – illusí že byla, 109 jen sladkou fikcí, kterou my jsme rostli sami. A když dnes platíme vše horkou krví drahou, a soumrak tichý táhne nad hlavami – tou bolestí, tou rvanou duší nahou my změřit můžem velkost svého snění, jas zašlých dnů že skvělým byl a sladkým opojení,opojení. Pak hanby nepocítíme v tom rozčarování: my byli silnými a krásným naše doufání, a co jsme dávali, to s pevnou věrou dáno, že stejně krásně, vroucně bude přijímáno. Jsme dětmi illuse – až dnešní rány dobolí, my znovu náruč nabídneme všemu světu, v ideál čistý budem doufat, buď jím kdokoli – a zas jen včelám dáme sladkost nových květů. 110

DŽUNGLI.
Tiše, sladce hovoří zelené koruny mladých, krásných, silných barbarů. Tiše, sladce hovoří a lehce naklánějí se ohebné jejich roztoužené kmeny, aby jejich útlá větví ramena dotknout se mohla v tichém polibku. A jejich sladký šepot sděluje báje hrdinské o jejich síle, kterou odolávali příbojům vichru na svém horském svahu. Vypravuje o druzích, kteří klesli, o těch, jichž ramena slabá, bezmocná, zlomena visela zoufalá podle mladých těl, z ran jejich krvácejících, omamně dýchající pryskyřičnou mízu. Vypravuje o rozkoši těch, kteří dočkali se, až slunce zahrálo rudým zábleskem na jejich tvrdém, barbarském jehličí a požehnalo jejich hrdé hlavy svou věčnou, vše živící tvůrčí silou. Vypravuje o slávě vítězství mladého lesa, vévodícího drsnému úbočí horskému, o které tisíce příbojů věkovitých se rozbíjí marně: barbaři silní, rovnokmenní stojí tu jako bašta, nevšímaví, čekající svůj rudý úsvit, 111 aby šarlatové barvě vítězství a rozkoše a slávy a opojení a lásky dali zahrát – byť jediným zábleskem – na netknuté hlati svého tvrdého jehličí. – – – – – – – – – – – – – Vy krásní, silní, barbarští moji druhové, vy, kteří snad ani nevíte, jak zášeřím kmenů vašich chodím denně a líbám rozbrázděnou jejich kůru, i ti, kteří to tušíte i víte, že sílu všechnu, kterou dosud žiji, čerpám jen z vašich hovorů hrdinských, vy, kteří nevíte, či snad tušíte i víte, že pod vaše mladé, opojné vůně dýchající koruny denně přivádím všechnu svou nahou ubohost a slabost, a že všechna moje zdánlivá síla a nezdolnost tkví v hanbě před vámi, před vaší krásou a silou: vám všem dík! Když bouře elementů žene se přes vaše hlavy a zachvívá sotva svěžími vašimi kmeny, tu objímám jejich drsnou kůru a mně zdá se, jako bych sama s vichry bojovala, jako bych sama náraz zdolávala, jako bych byla sama mladá, krásná, silná a odpovídala nejhroznějším příbojům sotva znatelným chvěním svého těla. A když vás po bouři šarlatem oděje slunce, tu mohu já ve vašem skrytu pěstit bludnou těchu, že i na mou ubohou, slabou hlavu snesl se kus jeho rudého požehnání. Vám všem můj dík! 112

MŮJ MUŽI!
Mák poslední se rozvil na strništi. Má drobný květkvět, a přec tak žhavě rudý,rudý. Již nezachová rodu svého příští, vždyť chladná mlha padá v tvrdé hrudy. A přec tu klidně kvete, slunce tuší za řídkou mlhy clonou perleťovouperleťovou, den podzimní ho jistě nezasmuší, vždyť z víry v slunce naděj čerpá novou. Přes mez svou mlhami on nedohlédne druha a mní, že poslední je rodu dítě. Ve smutných dnech mu stačí matná duhaduha, let babích na strniště lehlé sítě. – – – – – – – – – Nás najde podzim v tesku, ve únavě, a v chabých prsou dech se mlhou úží. Těch málo, v smutných dnech kdož planou žhavě a kvetou v mrazech, jako ty, můj muži! 113 OBSAH:
PÍSNĚ A NÁLADYNÁLADY. Jitro7 Letní ráno9 Z jara10 Jde den za dnem11 Podzimní píseň12 Jen jedna sloka14 V nejstarší škole15 Po jarních snězích16 Mlč mamičko!Mlč, mamičko...18 Modlitba k západu20 U staré fontány21 Skřivan zpívalzpíval!23 Sloky tiché noci24 Píseň slabé chvíle25 Milenci tří nocí26 U lesního pramene28 Písnička30 Píseň písničkářů32 V bouři34 Ballada o třech říšíchčíších35
KDYŽ NĚCO PLAKALO.PLAKALO...
Ne, nechci vědětvědět!39 Měsíci40 Vyrudlý list41 Jedny očioči...42 Bolesti tvoje já si přisvojilapřisvojila!43 Jeřáby rudnourudnou!44 Ukolébavka45 Plané máky46 Smějme se!48 Perla50 Směj se!53 Mlhy55 Má dušeduše...56
IMPROVISACE.
Cestou59 Salome63 Stíne smrti!65 Prokletí68 [114] Ty neslyšíš – – –!?71 Nevěřme!73 Ne nechci! – – –Ne, nechci – – –77 Ave Caesar! – – –79 Píseň mé lásce80 Synu HeliůvHeliův, – – –82 Torrero85 Magnolie87 List panu X.91 Bílý květ93 Při loučení95 Svému básníku97 Vám, kteří jste nám lhali...99 List Bertě P,Bertě P.102 Umění, umění105 Jsme dětmi illuse..illuse...107 Džungli111 Můj muži!113
[115] TISKEM ANT. REISE NA KR. VYŠEHRADĚ
E: av; 2007 [116]