MLHY.

MLHY.
Nás dělí mlhy, páry starých zvyků, a zříme v obrysech jen, jasným co má býti; ty mlhy řidnou, houstnou v okamžiku – a my jdem jimi – podle starých zvyků. Jdem mlhami a slunce vyhlížíme, a úsvit čekáme, – snad mlhy padnou, a zatím stíny, stíny kolem zříme, lhostejni k nim – jen slunce vyhlížíme. A přec tak možno je, že mlhy vstanou a vzejde den bez slunce, šerý, mračný. My poznáme se, duše naše vzplanou. Ač ždáme slunce, možno – mlhy vstanou. My poznáme se, avšak slunce žhoucí nesvitne v chaos proudícího lidstva, jen déšť snad spláchne naděje v nás mroucí, snem zůstane to mladé slunce žhoucí. Nás dělí mlhy, páry starých zvyků, my neznáme se, chladni jsme si, cizí. A když se kolem zjasní v okamžiku, déšť s blátem padne v pásmo starých zvyků. 55