PŘI LOUČENÍ.

Lila B. Nováková

PŘI LOUČENÍ. (Baghýrovi.)
Je ti tam snad teskno v dáli, hochu; zaplakaly bez slz divným steskem tvoje oči, než jsi zašel; i mně teskno bylo. Tvoje láska ke mně tiše vyčítala. A přec, hochu, což nám nikdy víc už v cestu nezabočí ona radost divá, jíž se všechno kol nás ve vír žhavý slilo, a kterou v nás sladká tucha roztavení zrála? Což už všechno vyprchalo, čím jsme rostli, sílili, a co v nás dětsky tak se smálo? Což jsme zapomněli, jak si slunce za našeho léta hrálo na tvém krásném čele, na mých ňader běli, a nám v prsou požár vášní vzňalo? Teď jdem nocí. Tma, již blesky tepou, a ta tíseň tušit dává bouři velkolepou. – – – – – – – – – – – – Vždyť my oba milujeme nočních bouří slávu! – – – – – – – – – – – – 95 Zvedni hlavu! Ať se sřítí stará klenba při tom hromobití! Bouře přejde, pak se přece rozední. Slunce vzejde slavné znovu nad ty zlatožluté lány, tisíckrát jež naší bolestí už byly požehnány. – – – – – – – – – – – – Snad jsme neřekli si dosud, hochu, slovo poslední! 96