LIST BERTĚ P.

LIST BERTĚ P.
Ptala jsi se po mně. Mám-li koho ráda. Dlouho mlčím. Pravda. Dopis tvůj je nezodpověděn. Odpusť mi. Už taká vždycky v nitru váda: Psát, či nepsat – a co? A tak běží za dnem den. Duše drahá, viď, to už jsou dávná leta, kdy jsme nade dvěma stroji letmým pohledem, – odervaným od akt, z nichž se každá věta tvrdě, bolestivě v bezevztažném znění svém zařezávala ve štvané duše naše, – sdílely si bolest, touhy, rvavý nepokoj, aby přes tu chvíli nepřelétlo plaše kol těch stránískrání, které potem rosil o chléb boj, sladké štěstí, třeskem ulekané, s nímž si zpíval Underwood a Remington. Což – zda uslyšíme, až nám v nitro skane vytoužené písně nepoznané tón? Až se za papír, tak tvrdý, mrtvý, němý, vlahá skráň pod rukou naší zachvěje, zda nám staré, ušlapané k zemi 102 nezašustí v nitru suché květy naděje? Až se jednou pohár žití skloní ždaný k retům žíznícím, by chladil jejich žár, nevypijí naše rozžhavené rány sladký obsah za sykotu par? Bývalo nám teskno nade dvěma stroji, srdce mrtvěla – tož za těch divných chvil plachý pohled, dotek ruky tvojí skrytou erotiku přátelství mi tlumočil. Pamatuješ-li se? Kdysi na rozchodu před dovolenou se naše rety setkaly v pustém šeru kancelářských schodů. – Tehdy v nás dva milencové teskní plakali. Přešla leta; já jsem stulila se v náruč muže. Prchly marné bázně, čistý žití proud zalil prosté, dětské nitro, vzkřísil růže, sladkým poupatům dal na šípkových keřích rozvinout. Kvetou keře planých růží na útesu skály, volných ptáků – dravců nad ním peruť zamává; a když za úpalu květy opadaly – do duše se někdy vkrádá únava. Rostu na útesu. Někdy větry divé, někdy blesky slunce o skráň bijí úmorné. Na té výspě prožívám své štěstí hrdé, snivé, pyšné radosti – i bolesti své pokorné. 103 O pokorném štěstí, o bolesti hrdé my jsme snily, na duše když kdysi padla tesknota. Víš, že leccos zahrálo mnou od těch dob, kdy jsme se rozloučily. Proto pochopíš ty moudrost mého života. Koho ráda mám, prý jsi se ptala. Hrdé orly, ty, jichž peruť zašelestí občas nad hlavou, kteří znají, kde mé plané růže hostí skála, a kdy jejich květy opadají tesknou únavou. Ty víš o nich také, – proto stará skrytá erotika vkrádá zas se maní do mých vzpomínek, jako kdysi. – Dnes-li ještě chápeš, co ti duše moje říká, dočti list a rety zbožnými můj zachyť odvanulý polibek. 104