U STARÉ FONTÁNY.

U STARÉ FONTÁNY.
Ve známý park jsme přišli na procházku. My od let dětství sebe nezřeli a zapomněli na bratrskou lásku – až vyvolal ji zase park náš zšeřelý. Za námi arkády jsou kamenného domu, jak líčívají ruští autoři, před námi ve fontány kapek lomu se slední odraz slunce rozhoří. Jdem ruku v ruce parku alejemi na místa ta, jež dětství zlatilo, zas skolébáni pohádkami těmi, jež ono do všech koutů nasilo. Zas ve vzpomínkách všechno oživuje, co sdělujem si mluvou zřítelnic. Jen ruka-li se tvoje nadzdvihuje, vím, co chceš ukázat a co chceš říc’! Na našich čelech krůpěj vodotrysku se chví, za dětství na ně skanulá. A drobnou šlépěj dvojí zříme v písku, jak teď by tady nožka stanula, 21 by divila se zlatých rybek reji. A v uších ještě dětský výskot zní. Můj druhu milý, pojďme pomaleji, ať volněj projdou snové líbezní! Tak bez úmyslu zabloudil sem tiše po letech toulek krok náš uštvaný. My, cizincové, každý jiné říše, chcem vposlouchat se v píseň fontány. 22