JITRO.

JITRO.
Šlo Jitro z kolébky a zpívalo si k tomu své prosté, dětské, k srdci jdoucí písně; a zvolna, zvolňoučka, tak jako malé robě, na Matky-Země hruď si vyskočilo. Hned pohnula se ňadra Matky-Země, vzdech plný, dlouhý linul z úst se jejích a úsměv sladký plál na celé tváři, když pomalu se ze sna probouzela. Tu jitroJitro sklonilo se k její hlavě a výsklo v ucho: „Mami, já už vstávám!“ Jen žertem máma oči zastřela si, a Jitro, zbudíc k tomu chory ptáků, kol její hrdla ručky ovinulo, a smálo se a křičelo a pělo, pak trochu v slzách durdilo se na ni a zas ji zvalo: „Mami, mami, vstávej!“ I Otec – Slunce při tom probudil se a z mlhy vyšel, mna si zruměněné a nočním spánkem trochu kalné oko, jejž, zvědav, upřel ve tvář Matky-Země. 7 Tu konečně se dala Země vzbudit a zasmála se zdravým smíchem svojím, kol útlých boků Jitro uchopila a zatřásla jím – jako každá máma. Na bílé tílko zlíbala je vřele, a kadeř měkkou zvolna uhladila. A pak vám začlo denní skotačení, až okřikovat musil Otec-Slunce. Vše proslídilo Jitro, všude bylo, vše zbudilo, i posledního broučka, a smálo se a znovu vrhalo se na probuzená ňadra Matky-Země. Mlh závoj zdvihlo, pod podušku sáhlo, hrst peří kolem sebe rozhodilo, a z peří toho vzešly nové květy, jež kalíšek svůj pozděj rozevřely. Již ale zvolna, téměř neznatelně se budil starší synek Matky-Země, ten, na nějž milé, smavé Jitro žárlí. To Den byl. Jitro před ním schovalo se, ze skrytu volalo pak: „Až zas zítra!“ 8