U LESNÍHO PRAMENE.

U LESNÍHO PRAMENE.
Seděla jsem u pramene na úpatí stráně. Kolem lesy, dole v hloubi políčka jak dlaně. Pramen ševelil tu v trávě. Nad ním smrk se týčil, na vrcholek v klínu nebes zrak se hledět cvičil. Přiletěl pták ku prameni, lesní holub sivý. Napil se, pak ke mně poslal pohled zádumčivý. Na rameni tiše used’, hlavu k retům stulí. Pohádku svých modrých lesů poví, poslechnu-li. Je tam jaro bledovlasé, loňským chodí mechem, stromy, květy, ptáky, brouky zbudilo svým dechem. Drobnou ručkou rozhrnuje zasmušilá houští, ke každičké travce zlatý paprsk slunce vpouští. Břízkám měkké vlásky vlají, bělají se pníčky, v klínu stráně vysluněné kvetou petrklíčky. Potom – to mu do srdéčka proudy blaha leje: jeho družka v hloubi lesa loňské hnízdo hřeje! 28 Poceloval moje rety, zmizel v modré dáli. Ticho bylo. Jenom vlnky sladce zašplouchaly. Nového sem zvábil hosta chladný lesní pramen. Krásný sokol přiletěl sem, kroužil kol mých ramen. Na ruku mi vposled used, zahleděl se v oko: Přicházím se šedé skály v horách, převysoko. Nad mou výspou v nebe trčí ostré skalní tesy, v mlžných dálkách černají se nekonečné lesy. Mladé slunce štědře sije v svět své žhavé zlato. Vidím, jak se všechno hýbe, shůry hledím na to. Ve skalách těch nebetyčných naše krása, síla. Krvavá tam první růže slunce pozdravila. Ve koruně osamělé sosny hnízdo visí. Družka má tam v šedých vejcích nový život křísí. Bolestným až stiskem spárů loučil se s mou dlaní. Kdo z nich věděl, jak svým vzkazem hladnou duši raní? Seděla jsem u pramene, tiše v trávě šeptal. Jakýs hlásek neodbytně kdesi v nitru reptal. 29