TORRERO.

Lila B. Nováková

TORRERO.
Ve zlatem pošívaném kabátě, opásán lichotným hedvábem, kráčíš v cirk, můj torrero,torrero. Pleť tvá, do hněda sluncem ožehlá, vstřebává paprsky jeho, rozpalující půdu tvého zápasiště. A černé tvoje oko pije z celé prohlubně cirku, jako z poháru, po kraj naplněného vášnivými pohledy žen, tebe laskajících. A krev ve tvých žilách se chvěje smyslnou rozkoší vstříc krvi, kterou proleješ. A celá tvoje bytost chvěje se rozkoší barbarskou. V tetelícím se vzduchu areny ty tušíš řev a dusot štvaného býka. – – – A kdesi daleko za hradbami tvého cirku Evropa esthetisující a moralisující se s hnusem odvrací od tvé rozkoše. Ty o tom nevíš, potomku Maurů. Ty nevíš, že kultura tvých otců 85 prvá polibkem vášnivým a bolestně sladkým dotkla se před věky tvého břehu Evropy. Ty nevíš, že ruka těch, kteří bořili domy tvých dědů a jejich chrámy, aby srdce jich přivedli v lůno věčné Lásky, vetkla ve tvou ruku, rozkoší teď umdlévající, tenký tvůj meč, abys půdu svého cirku napájel krví pro obveselení svého národa. A ty, barbar vypěstěný, vyumělkovaný, obleknutý v zlato, hedváb a brokát, chvěješ se ve své areně smyslnou touhou po řevu býka, horké jeho krvi. Cítíš, jak celují tě záchvěvy stejné touhy, letící tvojí arenou? Buď zdráv, torrero! 86