MLČ, MAMIČKO...

Lila B. Nováková

MLČ, MAMIČKO...
Proč, mamičkomamičko, proč v oči tvoje dnes strach před smrtí mojí blízkou slzným stínem kles? Proč, když život kolem kypí pěnou rudých vln, srdečko tvé zachvívá se a chmur duch je pln? Mlč, mamičko, mlč, nebude to tak. Žití naše vzkvete jednou jako rudý mák, a až rozšumí se pole šedí makovic, pak se teprv zahledíme tiché smrti vstříc. Mlč, mamičko, mlč, spolu budem žít, když se kalich skloní těžký, rudé víno pít – a co zatím v život padne léta suchopár, opojí nás sladkým sněním vína bujný žár. 18 Po všech našich snech až se skloní den, zastaví se duch náš klidně, žitím opojen, nad dětmi, jež jako květy v klín nám život svál, jako Filemon a Baucis žíti budem dál. Tam nám fial trs dýchne zelení, pak se bezu sladkým vínem vůně rozpění; až pak slunce žhavé střely padnou v spleti cest, po všech květech – lípy naše počnou teprv kvést. Mlč, mamičko, mlč, dobře bude pak! V korunách jich dětem našim zpívat bude pták. Děti naše, svatě ctíce naši památku, Lásce budou vyprávěti žití pohádku. 19