CESTOU.

Lila B. Nováková

CESTOU. (Jaromíru J.)
Je nás málo, ale jdeme pospolu v řadě semknuté dlaň v dlani. Jdeme jako děti: tu úprkem běžíme se svahu přes kamení a suchou trávu, tu se smyslnou rozkoší vláčíme nohy hedvábnou travou široké, krásné louky. Jdeme, jdeme šťastni tím, že právě my pospolu všichni jdeme. A nad tím nehloubáme v smutku, čí dlaň že právě objímáme měkce, vždyť, zatoužíme-li po někom z nás, jen dětské hlavy z řady nakloníme, a druha – družku k témuž vyzveme řadou nejsladších a nejkrásnějších jmen. A na každé naše sladké zavolání vychýlí se z řady ona krásná hlava, a oči, zrosené němým pohnutím, mlčky odpovídají vlhkou svou září. A jdeme, jdeme cestou různou. Občas u naší cesty zjeví se prkenná ohrada, a za ní u stolů špinavých, 59 pokrytých nádobami se zaschlou pěnou, sedí lidé. Jejich chvějící se ubohé ruce svírají nehezké lístky, jimž oni karty říkají, a mnozí, mnozí z nich všechno štěstí svoje na kartu jedinou, jedinou tu nehezkou, špinavou kartu sází, a karta ona klame, sklamává hru po hře, a oni přece sází, s tichým vzdorem sází. Kolem nich chodí jiní, kteří obrali si za úkol, jedem umlčovati Cosi Nikdy neumlkající, jež by jinak trpce plakalo, trpce žalovalo a trpce vyčítalo. A ti ubozí, kteří chvějící se rukou svírají karty svého bludu a slabosti, nevidí nás a neslyší našeho zpěvu, aniž rozumí sladkému našemu volání, neboť hle: naše ruce jsou bílé a krásné a nikdy nedotýkají se karet života. Naše ruce jsou bílé a krásné, a jejich vlahé, měkké dlaně dotýkají se jen něžně rukou těch, s nimiž jdeme. A dotek ten sděluje se všem, a doteku tomu jen my rozumíme. Někdy cestou svou potkáme zástup a vídímevidíme: i jiní vedou se za ruce a jdou cestou svojí a jsou šťastni. A tu oni i my voláme si vstříc. Ale řeč jejich je jiná, nám cizí, tvrdá. 60 Nerozumíme ani slůvka, ač oči jejich září a oni snaží se mluviti nám srozumitelně. A pak jim odpovídáme a vidíme, že i naše všechna krásná a sladká slova tvrdě dotýkají se jejich sluchu, a i v jejich očích vidíme bolest z toho, že ani oni nám neporozuměli. Proto jdou dál a i my jdeme dál... A potkáváme i jiné bolesti, neboť přicházejí jestěještě jiní a prosí naše dlaně, aby pohladily jejich bolavá čela, – ale oni nerozumí doteku našich rukou a odcházejí zklamáni, neboť naše ústa, na něž upírají své zraky, jsou mlčeliva, když někdo trpí. Tak jdeme, jdeme pospolu – jen někdy připojí se Někdo, kdo dovede s námi jíti, a on je nám vděčen, a my jsme mu vděčni, neboť on i my byli jsme obohaceni a posvěceni. A tak jdeme, jdeme, milencové sladcí a krásní, jdeme milenky hrdé a cudné, jdeme ve stopách Někoho, jenž sám tudy před námi kráčel, a naše pevně semknutá řada zakolísá jen tehdy, když na naší cestě vyvstane květ – ať květ prostý, druh trávy a kaménků, ať květ stromu plodonosného, a tu naše pevně semknuté dlaně pustí se, a kolena naše ve zbožném zanícení 61 chýlí se k zemi, a rety nás všech, rety chvějící se modlitbou ke Kráse, líbají půdu, z níž květ onen vyvstal, a líbají i květ sám, dítě Krásy, a duše naše vykonávají jediný obřad posvátný, jehož jsou schopny. A v kalichu všech těch květů – dětí Krásy – my vídáme slzy Někoho drahého, jenž sám tudy před námi kráčel. A my jsme krásni a silni tím, že bez polibků a objetí vášnivých sobě navzájem náležíme – záslibem svatým a nerozlučitelným: duší sourodých, neboť jsme sobě silní, sobě drazí a sobě krásni, neboť jsme všichni milenci sladkými a krásnými, neboť jsme všechny milenkami hrdými a cudnými, neboť jdeme cestou, po níž Někdo nám nade všechno drahý kráčel. 62