CESTOU.
(Jaromíru J.)
Je nás málo, ale jdeme pospolu
v řadě semknuté dlaň v dlani.
Jdeme jako děti: tu úprkem běžíme
se svahu přes kamení a suchou trávu,
tu se smyslnou rozkoší vláčíme nohy hedvábnou travou
široké, krásné louky.
Jdeme, jdeme šťastni tím,
že právě my pospolu všichni jdeme.
A nad tím nehloubáme v smutku,
čí dlaň že právě objímáme měkce,
vždyť, zatoužíme-li po někom z nás,
jen dětské hlavy z řady nakloníme,
a druha – družku k témuž vyzveme
řadou nejsladších a nejkrásnějších jmen.
A na každé naše sladké zavolání
vychýlí se z řady ona krásná hlava,
a oči, zrosené němým pohnutím,
mlčky odpovídají vlhkou svou září.
A jdeme, jdeme cestou různou.
Občas u naší cesty zjeví se prkenná ohrada,
a za ní u stolů špinavých,
59
pokrytých nádobami se zaschlou pěnou,
sedí lidé.
Jejich chvějící se ubohé ruce
svírají nehezké lístky, jimž oni karty říkají,
a mnozí, mnozí z nich všechno štěstí svoje
na kartu jedinou, jedinou tu nehezkou, špinavou kartu sází,
a karta ona klame, sklamává hru po hře,
a oni přece sází, s tichým vzdorem sází.
Kolem nich chodí jiní,
kteří obrali si za úkol, jedem umlčovati
Cosi Nikdy neumlkající,
jež by jinak trpce plakalo,
trpce žalovalo a trpce vyčítalo.
A ti ubozí, kteří chvějící se rukou
svírají karty svého bludu a slabosti,
nevidí nás a neslyší našeho zpěvu,
aniž rozumí sladkému našemu volání,
neboť hle: naše ruce jsou bílé a krásné
a nikdy nedotýkají se karet života.
Naše ruce jsou bílé a krásné,
a jejich vlahé, měkké dlaně
dotýkají se jen něžně rukou těch,
s nimiž jdeme.
A dotek ten sděluje se všem,
a doteku tomu jen my rozumíme.
Někdy cestou svou potkáme zástup
a vídímevidíme: i jiní vedou se za ruce
a jdou cestou svojí a jsou šťastni.
A tu oni i my voláme si vstříc.
Ale řeč jejich je jiná, nám cizí, tvrdá.
60
Nerozumíme ani slůvka, ač oči jejich září
a oni snaží se mluviti nám srozumitelně.
A pak jim odpovídáme a vidíme,
že i naše všechna krásná a sladká slova
tvrdě dotýkají se jejich sluchu,
a i v jejich očích vidíme bolest
z toho, že ani oni nám neporozuměli.
Proto jdou dál a i my jdeme dál...
A potkáváme i jiné bolesti,
neboť přicházejí jestěještě jiní a prosí naše dlaně,
aby pohladily jejich bolavá čela, –
ale oni nerozumí doteku našich rukou
a odcházejí zklamáni,
neboť naše ústa, na něž upírají své zraky,
jsou mlčeliva, když někdo trpí.
Tak jdeme, jdeme pospolu –
jen někdy připojí se Někdo,
kdo dovede s námi jíti,
a on je nám vděčen,
a my jsme mu vděčni,
neboť on i my byli jsme obohaceni a posvěceni.
A tak jdeme, jdeme, milencové sladcí a krásní,
jdeme milenky hrdé a cudné,
jdeme ve stopách Někoho, jenž sám tudy před námi kráčel,
a naše pevně semknutá řada zakolísá jen tehdy,
když na naší cestě vyvstane květ –
ať květ prostý, druh trávy a kaménků,
ať květ stromu plodonosného,
a tu naše pevně semknuté dlaně pustí se,
a kolena naše ve zbožném zanícení
61
chýlí se k zemi,
a rety nás všech, rety chvějící se modlitbou ke Kráse,
líbají půdu, z níž květ onen vyvstal,
a líbají i květ sám, dítě Krásy,
a duše naše vykonávají jediný obřad posvátný,
jehož jsou schopny.
A v kalichu všech těch květů – dětí Krásy –
my vídáme slzy Někoho drahého, jenž sám tudy před námi kráčel.
A my jsme krásni a silni tím,
že bez polibků a objetí vášnivých
sobě navzájem náležíme –
záslibem svatým a nerozlučitelným:
duší sourodých,
neboť jsme sobě silní, sobě drazí a sobě krásni,
neboť jsme všichni milenci sladkými a krásnými,
neboť jsme všechny milenkami hrdými a cudnými,
neboť jdeme cestou, po níž Někdo nám nade všechno drahý kráčel.
62