BÍLÝ KVĚT.

BÍLÝ KVĚT. (Nebožce Rele.)
Stál v stínu růže na záhonu květ a velký, bílý, vonný kalich měl. Tak naivně a prostě hleděl v svět, večerním vánkem kolébán se chvěl. A přišel déšť, za slunce k zemi pad, nad krajem duhy skvělý zářil pás, v krůpějích čistých přišel pozahrát a po dešti zas blednul, mizel, zhas! Nad květem bílým v žhavé růži zbyl po dešti nápoj červencových dní. Jej kalich bílý žádostivě pil, když k němu snes’ se v kapce poslední. Ten nápoj sžehal, v nitro vlnou spěl, jež probudila dřímající žár, květ bílý vášní neznámou se chvěl a slzou růže vlažil suchopár. Však pod tím žárem květu zhynul pel, on spálen bílou hlavu naklonil a nápoj lásky, v kalichu jenž vřel, ve bílé slze na zem uronil. 93 Vsled v jeho nitro růže zavál dech a kalich bílý smutně umíral; kol slzné perly stály na květech, a plálo slunce – květ však bílý spal. Že nové kapky padly – necítil, ač příval jejich splavil jeho pel. On jednu krůpěj žhavé lásky pil a láskou mřel – a jistě šťasten mřel! 94