BÍLÝ KVĚT.
(Nebožce Rele.)
Stál v stínu růže na záhonu květ
a velký, bílý, vonný kalich měl.
Tak naivně a prostě hleděl v svět,
večerním vánkem kolébán se chvěl.
A přišel déšť, za slunce k zemi pad,
nad krajem duhy skvělý zářil pás,
v krůpějích čistých přišel pozahrát
a po dešti zas blednul, mizel, zhas!
Nad květem bílým v žhavé růži zbyl
po dešti nápoj červencových dní.
Jej kalich bílý žádostivě pil,
když k němu snes’ se v kapce poslední.
Ten nápoj sžehal, v nitro vlnou spěl,
jež probudila dřímající žár,
květ bílý vášní neznámou se chvěl
a slzou růže vlažil suchopár.
Však pod tím žárem květu zhynul pel,
on spálen bílou hlavu naklonil
a nápoj lásky, v kalichu jenž vřel,
ve bílé slze na zem uronil.
93
Vsled v jeho nitro růže zavál dech
a kalich bílý smutně umíral;
kol slzné perly stály na květech,
a plálo slunce – květ však bílý spal.
Že nové kapky padly – necítil,
ač příval jejich splavil jeho pel.
On jednu krůpěj žhavé lásky pil
a láskou mřel – a jistě šťasten mřel!
94