VÁM, KTEŘÍ JSTE NÁM LHALI...

Lila B. Nováková

VÁM, KTEŘÍ JSTE NÁM LHALI...
Kdys v cestu vyšli jsme a srdce v dlaních nesli. (Jak starý prorok chléb, tak lámat jsme je chtěli.) Na špatné cestě tisíckrát jsme do výmolů klesli a znovu vstali, – k těm, jimž lásky snad je třeba, spěli. A mnoho jsme vás na své pouti potkávali. Na vozech jeli jste a nepoznali cesty trýzně. Jak stalo se, že před zrakem jste naším vyrůstali, a my že dožebrávali se vaší přízně? Své štěstí, smavé, krásné, nahé děcko na forum vaše pustili jsme v neprozřetelnosti své. My rádi měli vás, – ó naivní! – tak zvěděli jste všecko: i úsměv na tváři, i touhy v nitru ukryté! Na foru svém jste štěstí naše blátem poházeli a v šeři ulic pobudou je zvali záludným. Že nahostí jen jeho skvělou jsme je přioděli, vy sprostým viděli jste je a necudným. Za náhodné a podvědomé vaše úsměvy jsme horkou krví srdce zaplatili. Na osudné a k základům až niter jdoucí záchvěvy vší naší oddanosti, krásy, lidské naší síly 99 nás odbyl leckdo zběžným ruky stiskem a hlavy úklonem tak z nutné zdvořilosti. A když jsme vystavěli skalný základ tímto chudým ziskem, nehybný základ zdánlivé své lhostejnosti, a zdroj svých citů navždy přede všemi uzavřeli, ve vašem středu, vašem hluku, proti vaší vůli vlastní když se svým tichem nedotčeným přec jsme osaměli, a když jste zřeli, po všech bolestech svých že i tím jsme šťastni, pak žádná zbraň, již náhodou jste kolem sebe zvedli, dost špatnou nebyla vám, nebyla dost nízkou, – ba právě lepší tím, čím nižší jen, – byste ji vedli v klid duše bláhové, jež toužila a mnila být vám blízkou. Dnes boj ten nerovný už dobojován zpola. My ustoupli za hradbu svojí netečnosti. A jen vy myslíte, že hradba naše neodolá, že sotva starých tužeb snadno tak se nitro naše zhostí. Dnes vidíme to, jak se ohlížíte, zda za vámi kdes klopýtáme cestou vaší. A jenom porážkou že naší ústup náš si vysvětlíte, smích vítězný už v koutcích vašich retů raší. Hle, přes to, že nám sotva uvěříte, my přiznáme se: jsme vám vděčni neskonale, vždyť každou ranou svou jen nitro více zocelíte a ran kovový ozev zvučí námi jen ku vaší chvále. 100 Váš úsměv falešný nás v nitra vaše hledět učí, my bez něj dále na trh nosili by svoje nitra, a dnes-li ještě tvrdé slovo vaše trpce zmučí, my sta jich klidně vyslechneme zítra. Dnes na ty mlčky hledíme, kdož cestou touž jdou kolem a od výmolů, strží vzhůru znají zvedat oči, byť v krev se zraní bosá noha na útesu holém, a šat jim serve roští, jež se plazí po úbočí. Jdou mlčky, jako my, a nás jim třeba není, tak sami jako my, jdou tvrdou cestou nocí jako ve dne. A únavou-li vratké tělo klesne na kamení, jich vlastní ruka krvavá je k další pouti zvedne. A jako oni, my to také pevně víme, až dojdem v konec tvrdé, pusté cesty na planinu, že temena hor hrdých, krásných pozdravíme, a modré vody, tiše snící v jejich klínu. Pták Pravdy krásný na těch horách péra svoje trousí, jak bílý motýl poletují nad vodami. A poutníci až unavení v horách ptáka Pravdy odpočnou si, my bez vás tam, my, hrdí mrtvímrtví, v slunce jeho hledět budem sami. 101

Básně v knize Cestou: