JEŘÁBY RUDNOU!

Lila B. Nováková

JEŘÁBY RUDNOU!
Ty dítě moje, v neznámu jež kdesi sníš, čekáš, až tě Láska v život vyvábí, a víš, jak srdce moje skalnými jde tesy, ty také víš, jak loni ručka tvoje hnula tou hladinou, po níž po tobě touha plula, když rudly jeřáby! Ba, dítě moje, bylo to již loni, kdy zakotvila touha s loďkou bludnou nad snem, v němž duše k tvojí kolébce se kloní a tiše šeptla si, jak mladé ptáče za podzimi, že za rok bude ve svém hnízdě, mezi svými. – Jeřáby rudnou! – A zatím dosud čas, bys ještě spalo, vždyť v chmury života tě láska naše nevábí. Dal osud jedněm mnoho, tobě dal by málo. Chtí jiné děti jíst, kde jíst by mohlo naše, když v život náš by rozběhlo se plaše. – Rudněte, jeřáby! 44