SMĚJ SE!

Lila B. Nováková

SMĚJ SE!
I.
Kdys seriosním mužem býval Harlekýn, a duše jeho na rtech, očích bydlela; byl upřímným, jak povaha mu velelavelela, a každý zřel až nitra do hlubin. Však trpkosladká vína, z nitra vyvřelá, si znechutila ústa Colombin, a Harlekýn můj, smutných krajů syn, šel zase sám, jak cesta běžela. Té poklonil se věčné Moudrosti, jež úsměv blázna ctí a úklon zad, ač sám si o ní myslil ledaco. Tak mnohé odučil se necnosti, a mnoha ušetřil se možných zrad. Nuž směj se, směj se, dobrý paňáco! 53
II.
Nuž směj se, směj se, dobrý paňáco, když svět tě drze ve tvář uhodil, tak aspoň na ni blbý úsměv vyloudil, a za tím potom skryješ ledaco. Když by se někdo ptát chtěl, jak a co, tvůj úsměv stupidní ho odradil, než všetečně by slovo prohodil. Jen uvaž, jaké štěstí, paňáco! Vždyť pod tím smíchem skryješ duše kout, jejž jinak zřel by dav ten profánní. Tam pěstit můžeš květy nejkrasší, jichž sémě vánek z ráje přináší. Nechť vědomí tě masky neraní: Jsou drahé ruce, jež ji znají pozvednout! 54