PERLA.

PERLA.
Plujem„Plujem mořem. Hravé jeho vlny, jeho volné, hrdé, hravé vlny veslo moje v tempu přesekává. Hrdé vlny hrají s bokem lodi, lodi zasmušilé, galejnické. Otrokem jsem pyšných, bídných pánů. Otrokem jsem: denně brázdím vlny, volné vlny neskrotného moře, z pohádkového dna jeho denně lovím krásné, drahocenné perly. Mladé moje zotročené tělo denně klesá v dravou jeho náruč, aby těm, již připjali mne k veslu černé, zasmušilé naší lodi, vynášelo mořských perel lesky. Pán můj zástup otrokyň má mladých, krásných, sladkých, hrdých mojich sestersester. Jedno slunce sžehlo naše těla, jedny háje palem byly naší vlastí, – jeden bídák odvedl nás v dětství, pod jednou tu střechou otročíme. A těm krásným hrdým družkám mojim kolem hrdla, boků, nad kotníky 50 věsí pán můj šňůry bledých perel, aby jejich tajeplný blyskot dráždil jeho zmdlévající vášně. A já, mladý, hrdý, krásný barbar, já, jejž žena nikdy nepolíbí, lovím ze dna moře ony perly. Jednou jenom kles’ jsem na kolena, a má hrdá, mlčelivá ústa zachvěla se tisícerou vášní na kotníku nožky, ověnčeném šňůrou tajeplných mořských perel. Spatřili mne. A mé mladé tělo, toužící po retech krásné ženy, sbili krutým retem panské knuty. Plujem mořem. Hravé jeho vlny v krůpějí se tisíc v slunci tříští, a na bílé, horké jejich pěně pohrává si tajeplný záblesk, opál perel, snících na dně mořském. Slunce žhne, až v morek kostí pálí. Hle, již kyne břeh nám perlonosný! Moje hrdá, kučeravá hlava klesne znovu ve objetí dravé, a má ruka, jež by laskat chtěla malá, něžná, pružná dívčí ňadra, rvát má znovu z tajných mořských skrýší vzácnou kořist pro bídného pána. Jasné slunce, volné, jasné slunce, naposled zřím na čarovný opál, jejž jsi vzňalo na krůpěji pěny, 51 naposledy tvoje zlaté svity laškovat zřím s volnou, hravou vlnou, tančící kol vesla otrokova! Tiché moře, tiché, hrdé moře, naposledy obejmeš mou hlavu, poceluješ slanou svojí vodou, – poslední svou vylovit chci perlu, sobě vylovit chci tvoji dceru! Svoboden a volný s tvojí perlouperlou, s tvojí tajeplnou, sladkou perlou jít chci v stíny palem svojí vlasti!“ – – – – – – – – – – Klesl do vln. Vyrval ze dna perlu, skryl ji v ústech. – – – Marně na galeji na znamení „Vzhůru!“ čeká otrok. Vytáhli jej tedy bez znamení. Tvrdě zadrhlo se kolem boků lano, těžce na něm visí mladé, hrdé tělo. Zaťaté rty mlčí, mlčí, mlčí. Ale úzký proužek bělma oka stejnou hraje mluvou opálovou, jako hlatě poslední té perly, skryté navždy za mrtvými rety, mluví stejnou řečí, jako pěny, sklouzající tiše po vln hřbetu. Hodili ho do vln. Mlčí moře, mlčí slunce, jenom miliony jisker jeho běží po vln hřbetu, vlnek pádem těla rozčeřených. 52