TY NESLYŠÍŠ – – –!?

TY NESLYŠÍŠ – – –!?
Jest věru často skepse přítěží – – – mně chtělo by se dětsky věřit, věřit a doufat, že víra má mne jednou uzdraví. Co pravíš? Tak? Ty přece doufáš, že lásky naší nezanikne pramen, že uskutečníš všelijaké plány, jež mihají se kolem bledým leskem satelitů? Nuž dobře, dobře! – Počkej tedy, poshov, až uvědomím si tvé všechny plány, srovnám v duši. – Tak tedy hnízdo hodláš schystat, vystlat je teple slabým ptáčat křídlům a v dobrém srdci připravit fond lásky pro naše děti? A těšíš se na život jasu, žáru, jímž o polednách políbí nás slunce – motýly hravé? V mé duši na dně uštěpačným smíchem skepse se hlásí – – – 71 Leč ne, já cítím, jakým je to hříchem: nesmělá větví loupat poupata, byť třeba bezohledný mráz stál za dveřmi. Tys neslyšel, můj hochu, co jsem řekla? Ne, nebylo to také tobě řečeno. Jen mimochodem tak – – – Ty čekáš odpověď? Oh ano, ano, všechno jednou bude, my budem jednou tolik, tolik šťastni ve hnízdě! Ty zavděčil jsi se mi svými plány. Mně zachtělo se právě dětsky věřit v nemožnosti; mně zachtělo se právě dětsky doufat, že splní se mi jednou to, v co nevěřím. A proto zavděčil jsi se mi svými plány. Ať skepse se směje! Ty neslyšíš – – –?! 72