SMĚJME SE!

SMĚJME SE!
Byl jednou čas, že, moji drazí páni, jsem v chudých hadrech stála na ulici ve vážném, usilovném přemítání – já, v které zříte jenom uličnici! To bylo v podzim, šeré byly dny, já vracela se tehdy ze hřbitova, lesk po dlažbách se válel záludný, jejž lampy lily mlhy do olova. No, odpusťte, že začínám tak trudně! – má duše byla čista v onu dobu. To na vás působí snad víc než nudně? Já tehdy šla jsem od matčina hrobu. Vy nevíte, čím matka moje byla? To možno dost, vždyť mně to sotva známo. Juž dávno to, kdy zem ji pohltila a dvacet let jsem nepronesla „Mámo!“ Vím, bydlely jsme kdesi na předměstí a životem se trudně protloukaly. Má dobrá matka chránila mne zcestí, nu, a tak dále – nedostatky, žaly. 48 Že nudnou byla moje historie: boj o život a vposled poklesnutí. Tak po věky se stejně u nás žije, a vás, pánové, k zívání to nutí. Nuž, smějme se dnes, páni, všemu tomu! Dnes lépe mi: já – tehdy siré děcko – na úřední list žiji v tomto domu, a za hrst mincí prodám všecko, všecko! 49