SYNU HELIŮV, – – –

Lila B. Nováková

SYNU HELIŮV, – – –
včera projel jsi mým zenithem. A já, která hlasitě chtěla se modliti ku tvojí sladkosti, nevyřkla jsem jediného slova. Mnoho bylo těch, kdož přišli vyvolávat své modlitby, a já bych dovedla své modlitby jen tobě, tobě jedinému potichu říkat. A nesměl by to nikdo věděti, že hlas můj chvěje se zbožností plachou, a že můj zrak vlhce září. A proto byla jsem ticha, synu Heliův. – – – – – – – – – – A teď, kdy v skrytu pohlížím k rudé záplavě, naznačující mi místo tvého odchodu, která bledne a ustupuje tmě a vlhku noci, teď se své pouště volám k tobě svou modlitbu. Ty ji slyšíš, synu Heliův, neboť bohu ničím není vzdálenost a ty to víš, o viď, že to víš, že duše moje, zaplavená dosud tvým jasem, uprostřed své pouště klečí na kolenou a modlí se. 82 Ó Bože, Bože, který svojím světlem živíš tisíce a tisíce tvorů, který svým teplem dáváš rozpučet nesčíslným nádherným květům, ty víš, že na vítězné své pouti vesmírem jsi kráčel nad jednou smutnou pouští, temnou a vlhkou dřív, že žárem svým jsi zničil prvky rozkladné, ty to víš, o, ty to víš, ty víš, že z kamení pustého vypučel křehký stvol, jenž vyšvihnout chce se až k tvé výši závratné, a ve tvé výši závratné, ve tvém jasu a žáru spálit chce jediný rudý květ, jejž nese tobě vstříc! O synu Heliův, ty víš, ty to víš, že ničím není bláhovému stvolu jeho stará kamenitá poušť, že ničím mu nejsou ony chvíle – věky, v nichž hynul, dusen starým bahnem, ty víš, že nejsladší kořistí jepičího života mi bude okamžik – třeba krátký – v němž jediným svým paprskem ssát budeš všechnu krásu, kterou vyčerpal ze své půdy macešské, a kterou napojil svůj jediný rudý květ. A proto modlím se, neboť vím, že bůh můj jsa, slyšíš mou modlitbu, nechť dlíš kdekoli ve prostoru všemíru: Můj Helie, ty, jehož světlo plá tisícům, sešli jediný svůj paprsek, jen jediný svůj krásný, žhavý paprsek, 83 a zapal požár v smutné mojí duši, by rozpadla se v bělostný popel, který i nejslabší vánek nese k tobě výš, a který snáší se ku staré půdě, aby ji znovu zůrodnilzúrodnil. – – – – – – – – – – Helie, Helie, Bože, odpustíš mi moji modlitbu? Ty odpustíš, ty odpustíš, ty odpustíš – vždyť jsi mým tvůrcem, vždyť víš, jaký zoufalý smutek padl v duši. Ale ne, ne, ne! Nechci zoufalý smutek! uteku v kraj, třeba temný, smutný, vlhký. A tam volat budu: Helie, Bože, Bože, tvůj den přijde! – neboť není kraje věčné noci! – – – – – – – – – – – O synu Heliův, můj Bože, Bože, Bože, nepohrdáš mou modlitbou? 84

Básně v knize Cestou: