UKOLÉBAVKA.

Lila B. Nováková

UKOLÉBAVKA.
Děťátko malé, děťátko bílé, písničku sladkou šlu v noční tiš: Děťátko mojemoje, v duši jež sníš pohádku svou, než opojná chvíle vzbudí tě k spánku v náručí matky, robátko moje, broučku můj sladký, růžový prstík tvůj s vlasem si hraje, v chvílích, v nichž pít dáváš oček svých taje, děťátko moje, spíž dosud, spíš? Děťátko smavé, děťátko moje, objímám v duši tělíčka běl, ústek tvých drobných nachový pel života svého celuje zdroje. V klínu mi vzkveteš, kalichu láskylásky, s modrými očky, plavými vlásky. Ti, kterým vypučíš v květ jejich leta, za smích tvých tvářiček šli by kraj světa, jak pro své štěstí každý z nich šel. Děťátko bílé, broučku můj sladký, zda na břeh živých přivedu vod života svého, lásky své plod, či snad se jednou ve zrak své matky, s touhou jež v duši obraz tvůj nosí, v sladký dar žití tebe si prosí, zahledíš s výčitkou nad všechny krutou, proč že ti život byl bezprávím, knutou. Děťátko moje, v duši jež spíš – čemu jsme blíž? 45