NE, NECHCI – – –

Lila B. Nováková

NE, NECHCI – – – (Tonči B.)
Ne, nechci žíti v šedé resignaci a smiřovat se s trpkým úsměvem s danými poměry a říkati si v duchu: vše přešlo, nemožno víc čekat od života a nutno žít jej tak, by nejméň bolel, a nutno zavřít oči, tápat ve tmách. Toť zbabělost a slabost, umělá slepota! Ne, ne, chci se bít, bít sama se sebou! Chci z prostých, šedých křemenů své cesty vykřesat ohnivou záplavu. Chci z květů uvadlých, náhodou na cestu padlýchpadlých, vyssát všechnu šťávu, kterou je slunce napájelo. Chci u prosté travky, jež u stezky se krčí, vidět její žilky, její jasnou krev zelenou, a vytušit z jejího skromného bytí vztah všechněch životů ve vesmíru. Chci z mraku šedivého, sklánějícího se nad hlavou, vyloudit všecku tajnou sílu elektrickou a vzbudit všechny jeho oslnivé blesky. 77 Chci, – když na mořské pláni žádná smělá vlna mne do závratné výše nehodila před potopením, ani hrdá loď nenese po vzduté hladině, – vyvážit ze dna moře všechny potopené sny a touhy, všechnu rozbitou hrdost a nesklonnost, chci moři vyrvat všechny jeho perly, jež zákony odvěké – nevyzpytatelné divnou svou mocí kdysi vytvořilivytvořily a pohroužily právě na dno mořské. A až jednou nejkrásnější perlu dnu mořskému vyrvu, přivlastníc ji sobě, chci vzbudit divý proud a vynésti se na něm a nad hladinu mořskou vyhodit tu perlu a zřít chci, jak věčné slunceslunce, stojící nad tou hladinou, zahraje duhou vítěznou na malé její hlati. A za tu cenu chci se znovu potopit. A když i věčné slunce neuzří mojí perly – chci opojit se, třeba na dně mořském, vědomím zákonů věčných, nevyzpytatelných, tvořících perly a potápějících je na dno, které ve všemíru nevyrušovány kritikou drobounké lidské jepice, zpívají svůj nedokončitelný hymnus Věčného Bytí. – – – – – – – – – – – Jen nechci a nebudu žíti v šedé resignaci! 78

Básně v knize Cestou: