MILENCI TŘÍ NOCÍ.

MILENCI TŘÍ NOCÍ.
Kdes sešli jsme se na cest křižovatce, z ní jedna pouze vedla do noci. Druh druha – neznámi – jsme pozdravili sladce a tmou šli zítřků smutní proroci. Za všechen stesk, jímž jsme si žalovali dnů teskně zašlých marné bolesti, druh druhu dlaň jsme měkce objímali a zpíjeli se noci svěžestí. Všech lásek světla, co jich vesmír chová, tak sladce, klidně plála nad námi. Nám na rtech lidská umírala slova, my hovořili tiše s hvězdami. – – – – – – – – Ve druhou noc nás bouře pozdravila, a nebem rudé blesky zaplály, krev v našich žilách v žár se s nimi slila, a dlaň se s dlaní s touhou hledaly. V tom moři tmy, jež plálo nebes žárem, nám ohněm odvěkým krev vzňala se, dech v prsou zmíral retů sladkým darem, a ruky dotek chvěl se na pase. 26 A k zprahlým ústům naklonil se zralý a vroucně ždaný vína sladký plod. My tělo tělu tiše v oběť dali a přísahali znovu na Život. – – – – – – – – Za třetí noci šli jsme cestou Ticha kams ve hvězd svit, jenž kladl skvělou tkáň. Zas na rtech umírala slova lichá, v dík zachvěla se časem v dlani dlaň. My citům nedali jsme pouta tuhá, a slibem věčnosti se nedotekli snův, jen okamžikem opili druh druha a lásku dali sobě beze smluv. Když ve svítání hvězdy zvolna bledly, ke křižovatce cesta dospěla. Tu slunce vstalo. My se neohlédli. Jen na rtech krůpěj vína ulpěla. 27