SYNU HELIŮV, – – –
včera projel jsi mým zenithem.
A já, která hlasitě chtěla se modliti ku tvojí sladkosti,
nevyřkla jsem jediného slova.
Mnoho bylo těch, kdož přišli vyvolávat
své modlitby, a já bych dovedla
své modlitby jen tobě, tobě jedinému
potichu říkat.
A nesměl by to nikdo věděti,
že hlas můj chvěje se zbožností plachou,
a že můj zrak vlhce září.
A proto byla jsem ticha, synu Heliův.
– – – – – – – – – –
A teď, kdy v skrytu pohlížím k rudé záplavě,
naznačující mi místo tvého odchodu,
která bledne a ustupuje tmě a vlhku noci,
teď se své pouště volám k tobě svou modlitbu.
Ty ji slyšíš, synu Heliův,
neboť bohu ničím není vzdálenost
a ty to víš, o viď, že to víš,
že duše moje, zaplavená dosud tvým jasem,
uprostřed své pouště klečí na kolenou
a modlí se.
82
Ó Bože, Bože, který svojím světlem
živíš tisíce a tisíce tvorů,
který svým teplem dáváš rozpučet
nesčíslným nádherným květům,
ty víš, že na vítězné své pouti vesmírem
jsi kráčel nad jednou smutnou pouští,
temnou a vlhkou dřív,
že žárem svým jsi zničil prvky rozkladné,
ty to víš, o, ty to víš, ty víš,
že z kamení pustého vypučel křehký stvol,
jenž vyšvihnout chce se až k tvé výši závratné,
a ve tvé výši závratné, ve tvém jasu a žáru
spálit chce jediný rudý květ,
jejž nese tobě vstříc!
O synu Heliův, ty víš, ty to víš,
že ničím není bláhovému stvolu
jeho stará kamenitá poušť,
že ničím mu nejsou ony chvíle – věky,
v nichž hynul, dusen starým bahnem,
ty víš, že nejsladší kořistí jepičího života
mi bude okamžik – třeba krátký –
v němž jediným svým paprskem
ssát budeš všechnu krásu,
kterou vyčerpal ze své půdy macešské,
a kterou napojil svůj jediný rudý květ.
A proto modlím se, neboť vím, že bůh můj jsa,
slyšíš mou modlitbu,
nechť dlíš kdekoli ve prostoru všemíru:
Můj Helie, ty, jehož světlo plá tisícům,
sešli jediný svůj paprsek,
jen jediný svůj krásný, žhavý paprsek,
83
a zapal požár v smutné mojí duši,
by rozpadla se v bělostný popel,
který i nejslabší vánek nese k tobě výš,
a který snáší se ku staré půdě,
aby ji znovu zůrodnilzúrodnil.
– – – – – – – – – –
Helie, Helie, Bože,
odpustíš mi moji modlitbu?
Ty odpustíš, ty odpustíš, ty odpustíš –
vždyť jsi mým tvůrcem,
vždyť víš, jaký zoufalý smutek padl v duši.
Ale ne, ne, ne! Nechci zoufalý smutek!
uteku v kraj, třeba temný, smutný, vlhký.
A tam volat budu:
Helie, Bože, Bože, tvůj den přijde! –
neboť není kraje věčné noci!
– – – – – – – – – – –
O synu Heliův, můj Bože, Bože, Bože,
nepohrdáš mou modlitbou?
84