TORRERO.
Ve zlatem pošívaném kabátě,
opásán lichotným hedvábem,
kráčíš v cirk, můj torrero,torrero.
Pleť tvá, do hněda sluncem ožehlá,
vstřebává paprsky jeho,
rozpalující půdu tvého zápasiště.
A černé tvoje oko
pije z celé prohlubně cirku,
jako z poháru, po kraj naplněného
vášnivými pohledy žen, tebe laskajících.
A krev ve tvých žilách
se chvěje smyslnou rozkoší
vstříc krvi, kterou proleješ.
A celá tvoje bytost
chvěje se rozkoší barbarskou.
V tetelícím se vzduchu areny
ty tušíš řev a dusot
štvaného býka. – – –
A kdesi daleko za hradbami tvého cirku
Evropa esthetisující a moralisující
se s hnusem odvrací od tvé rozkoše.
Ty o tom nevíš, potomku Maurů.
Ty nevíš, že kultura tvých otců
85
prvá polibkem vášnivým a bolestně sladkým
dotkla se před věky tvého břehu Evropy.
Ty nevíš, že ruka těch, kteří bořili
domy tvých dědů a jejich chrámy,
aby srdce jich přivedli v lůno věčné Lásky,
vetkla ve tvou ruku, rozkoší teď umdlévající,
tenký tvůj meč, abys půdu svého cirku
napájel krví pro obveselení svého národa.
A ty, barbar vypěstěný, vyumělkovaný,
obleknutý v zlato, hedváb a brokát,
chvěješ se ve své areně smyslnou touhou
po řevu býka, horké jeho krvi.
Cítíš, jak celují tě záchvěvy stejné touhy,
letící tvojí arenou?
Buď zdráv, torrero!
86