Na kraji lesa, kde kořeny mechovím zelené
Na kraji lesa, kde kořeny mechovím zelené
hluboko v trávu se bořily
spletením hadů,
prosáklá země kde voněla,
vykvetla jediná, bělostí zářící bledule,
tichá a smutná jak jeptiška.
Celý les něžně,
s láskou a hlubokou vřelostí
uvítal bleduli, celý den na bílou díval se
hotov žít pro ni a dýchati,
pro ten svůj kvítek,
pro tu svou bleduli-jeptišku.
Na horách luna když modravá vyplula po tichu,
ve sladkém snění les zadýchal...
Kdosi šel tudy,
vytrhl bleduli-jeptišku.
Kdosi šel tudy a vytrhl bleduli-jeptišku
se všemi útlými úponky.
Měsíc šel velký...
Ve sladkém snění les zadýchal...
Za jitra růžové páry se táhly mu od ňader
dlouze a tesklivě... Do trávy
vzbuzené ze snů
napadlo blýsknavých kříšťálů.
Bylo juž studeno... Tichý les rozteskněn, zamyšlen
zašuměl píseň své bleduli,
pohřební píseň
tiché své bleduli-jeptišce – – –
– – – – – – – – – – – –
10