Vadnou moje bílé květy – všechno s nimi pro mne vadne, Vadnou moje bílé květy – všechno s nimi pro mne vadne,
a pro jejich uzdravení neznám v světě rosy žádné. Klamával jsem sama sebe, když jsem tušil, co se dálo: ale srdce míti chtělo, proto věřit nepřestalo. Tak jsem opil svoji hlavu, dal se cestou stokrát kletou uzavřený před myšlénkou, že mé květy nedokvetou. Tak jsem se dal cestou klamů – ach, jak šlo se po ní lehce! – až konečně musí přece srdce znát, v co věřit nechce, a co dřív jsem tušit nechtěl, nahlas musím v duši říci, když jsem přistih’ svoje květy plakající při měsíci, že mi všechny – všechny svadnou, že mi všechno s nimi svadne: vždyť i já, jenž tolik doufal, neznám pro ně rosy žádné. 9

Na kraji lesa, kde kořeny mechovím zelené Na kraji lesa, kde kořeny mechovím zelené
hluboko v trávu se bořily spletením hadů, prosáklá země kde voněla, vykvetla jediná, bělostí zářící bledule, tichá a smutná jak jeptiška. Celý les něžně, s láskou a hlubokou vřelostí uvítal bleduli, celý den na bílou díval se hotov žít pro ni a dýchati, pro ten svůj kvítek, pro tu svou bleduli-jeptišku. Na horách luna když modravá vyplula po tichu, ve sladkém snění les zadýchal... Kdosi šel tudy, vytrhl bleduli-jeptišku. Kdosi šel tudy a vytrhl bleduli-jeptišku se všemi útlými úponky. Měsíc šel velký... Ve sladkém snění les zadýchal... Za jitra růžové páry se táhly mu od ňader dlouze a tesklivě... Do trávy vzbuzené ze snů napadlo blýsknavých kříšťálů. Bylo juž studeno... Tichý les rozteskněn, zamyšlen zašuměl píseň své bleduli, pohřební píseň tiché své bleduli-jeptišce – – – – – – – – – – – – – – – 10

Kde se má cesta zatáčí Kde se má cesta zatáčí
vyrostlo jednou bodláčí. U cesty vstalo v poli kdes – roste mi, roste ještě dnes. Roste mi, roste... Jaký div! Nešel tu nikdo jaktěživjaktěživ, kdo by mi z hlíny hlubiny bodláků vytrh’ skupiny. A tak mi roste bodláčíbodláčí, jak když je v brčál namáčí... 11

Má drahá, věř, že když se stmívá, Má drahá, věř, že když se stmívá,
jak slunce v krvi lehá za křoviska a kdy se volně připozdívá – má drahá, věř, mně po tobě se stýská, má drahá, věř... Má drahá, věř, jsem osamělý jak pták, jenž v světě opuštěn byl všemi, a jak je kraj tak divně stmělý, má drahá, věř, tak smutno je mi, má drahá, věř... Má drahá, věř, že v také chvíli to ňadra zdviházdvihá, co se jindy dusí, a člověk nemá – nemá tolik síly, má drahá, věř, a plakat musí, má drahá, věř... 12

Přišlo ke mně jaro po špičkách a tiše. Přišlo ke mně jaro po špičkách a tiše.
U srdce mi stálo, chvíli naslouchalo: jak tam ticho bylo! Všechno – všechno spalo... Zakletá to byla pohádková říše. Přišlo ke mně cestou, v které listí tlelo. Projíždělo dlouho zarostlý les hustýhustý, než mou duši našlo. V zbořený hrad pustý spukřelým juž mostem na svém koni vjelo. Chvíli naslouchalo u zamčených síní... Na zavřené dvéře zlehka zaklepalo: Jak tam ticho bylo! Všechno, všechno spalo. Odehnalo mraky, které všechno stíní: a ten bol, můj soudruh, ten juž has a zmíral. Přišlo jaro s láskou mocnou ve své kráse – moje duše zmlklá lehce zachvěla se, a já svoje srdce celé zotevíral... Zprahlá země sadů sladkou vodu ssaje, v stromech dříve prázdných všechno jarem raší, celé hejno písní do hradu se snáší a tam na cimbuří prapor lásky vlaje. Řeka mého blaha nemá dnes již hrází – rozlévá se v jedno nekonečné moře. Přišlo ke mně jaro, umřelo mi hoře. Ale v novém hradě mnoho – mnoho zchází – – – O vás se mi zdává... Jaké oči máte, jaké bílé ruce, jaké měkké vlasy – – – Až k vám láska přijde plna jasné krásy, viďte, že jí srdce také zotvíráte... 13

Nemohu za to, co zpívá ve mně – Nemohu za to, co zpívá ve mně –
co zpívá ve mně nocí i dnem... Někdy to v hloubce zapláče temně, někdy to křikne klamáno snem. Ošklivě zpívám, lýra má křivákřivá, já sám jen šumař nezralý jsem, nemohu za to, co ve mně zpívá, co ve mně zpívá nocí i dnem... 14

Po cestě šel starý žebrák usláblý a chor a bled, Po cestě šel starý žebrák usláblý a chor a bled,
na zašedlý, tvrdý kámen u cesty si tiše sed. Zdálo se mu, že se v tepny horká, žhavá krev mu vlila, ve všech jeho vetchých údech že mu křepčí nová síla, že se jarý plamen zdraví prošleh’ v celé jeho tělotělo, jako by se zašlé mládí z dalekých cest vrátit mělo. S houští větví teplý vítr deště vonných květů smet k žebrákovi, jenž tu seděl usláblý a chor a bled. Vzduch jen sálal. V jeho očích všechno jasným bleskem plálo, zatím co se jeho duši tisíce snů smělých zdálo. Maloval je plným štětcem jenom v samém zlatém ryse: jako hvězdy blýskaly se, jako tóny třepily se – – – Přelét den. – A šedý kámen studí, chladí jako led, na němž dosud žebrák sedí usláblý a chor a bled. Třese se – a jeho oči jako když je ve krev smočí. Suché prsty probírají otčenáše ze klokočí. Tichý žebrák souchotinář do dálky se dlouze dívá na tu bílou, dlouhou cestu, kudy nikdo nechodívá....nechodívá... 15

Já krajem šel, kde slunce juž se sklání Já krajem šel, kde slunce juž se sklání
a rudé v záplavách kde hasne. Kol mlčel les, les smutný k zadumání, ten tichý les, kde sladce se nám snilo. Ty se mnou šlo jsi, milé dítě krásné, a já se smál – však uvnitř k pláči bylo, leč raděj sám jsem všechno ve svých ňadrech nes. Ty’s snila – snila, tolik se ti zdálozdálo, že’s nevěděla, jak je smutný les, kde spolu jdem a co tu štěstí málo..málo... 16

Noc temná byla, neprůzračnáneprůzračná, Noc temná byla, neprůzračnáneprůzračná,
a rudé plály ohně strání, po nebi tekla těžká mračna a vítr v stromech úpěl v štkání. Noc černá byla, zamračenázamračená, kdy měsíc ani nezasvítil – však tam, kde srdce uvnitř sténásténá, noc daleko jsem hlubší cítil. Noc, jež jak smrt se v ňadra leje a které jsem se marně bránil, v níž bojoval jsem za naděje a ničeho jsem nezachránil... Noc temná byla, neprůzračnáneprůzračná, a rudé plály ohně strání, kdes uvnitř vyla šelma lačná tou černou nocí bez svítání. 17

My v rokli vykvetli, kde světla bylo málo My v rokli vykvetli, kde světla bylo málo
a záře sluneční kam zřídka kdy jen padla. Nám – sotva zkvetli jsme – tak mnoho juž se zdálozdálo, byť někdy tísnila nás žlutá tráva svadlá. My šťastni byli jsme, že noví jsme a mladímladí, byť vítr prolétl tou roklí časem chladně, a kapky studené se snesly na kapradí. Tak tiše žili jsme té tmavé rokle na dně. Pak přišla princezna – na hlavě měla zlato a v očích safíry a plno měkké něhyněhy, jíž v mořích rozlitých a ku obzorům plá to. A ubledlá, jak rozvalené sněhy. Tu ptáci utichli, co roklí byli pělipěli, a květy na stonkách nám v udivení vstaly... Ti ptáci celou noc jen o ní vyprávěli a mymy, jak kvetli jsme, tak dlouho vzpomínali. Teď ptáci zpívají si zase starým hlasem – nám ještě dodnes však se o princezně zdálo a v mořích kapradin nám líto trochu časem, že v rokli zkvetli jsme, kde světla bývá málo. 18

Nádherný podzim byl, hýřivý, přeplněn divokem krás... Nádherný podzim byl, hýřivý, přeplněn divokem krás...
Zadýchal – do mlhy zatopil chaty, zavířil divoce v útrobách hvozdů a v skalinách dlouze se třás, tak jako v zimniční nemoci jatý. Na plochách listů juž uvadlých zahořel, krvavě vzplál, na pozdrav zachraptil lesu. Hýřivý podzim! Jak opilý v ohništích posledních pastýřů hrál, šustivě válel se v kobercích vřesu – – – – – Při krvi červánků nad krajem svadlý hoch ubledlý stál zajatý, spoutaný žíravým bolem. Podzim mu u nohou zatančil (v píšťalu faun kdesi v křovině hrál), zavířil, zatančil divokým kolem. Nevím, proč svadlý hoch při tanci do pláčů vzlykavých kles, nevím, proč podzim se zarazil trochu, čelo proč přejel si rukou a zmaten proč prolétl zdivený les: Neplač jen, hochu můj, bratři jste trochu... 19

Přišla jednou teskná tucha v sivých mlhách v ňadru mému, Přišla jednou teskná tucha v sivých mlhách v ňadru mému,
zaplakala, zašeptala, že je pro mne konec všemu. Zaplakala, zašeptala... že i srdce bít se bálobálo, jak by mohlo pro někoho tady štěstí být tak málo... Odešly mi z duše jiskry, zůstala má lada holá, a z těch troudů opuštěných žádný se jich nedovolá. Přišla jednou teskná tucha, hrstku tónů v píseň vtkala. Moje láska v hrozném tichu usedavě zaplakala....zaplakala... 20

Rudě žhavý kotouč slunce po obzoru tiše táh’, Rudě žhavý kotouč slunce po obzoru tiše táh’,
prosáklý prach rudým světlem hebký lehal na cestách... S rtoma bolem sevřenýma ukřižován tiše sténá... A ta ruka mramorová chví se černě probodená, bolestí se třesou údy, trhá se ta líce bledábledá, na níž v skvrnu začernalou stydlá krev se z rány ssedá. Rudě žhavý kotouč slunce po obzoru tiše táh’, prosáklý prach rudým světlem hebký lehal na cestách... Pod křížem se kostra krčí, chřestí hnátem, a se šklebí na člověka, jemuž pavouk dlouhé sítě táhne lebí, na tisíc jich v chvíli trhá – zase tisíc nových přede, že ten člověk umučený zapomenout nedovede. Pod křížem smrt hnátem chřestí, ušklíbá se zas a zas, a krev s čela v pruze stéká, barví hnědě každý vlas, do té skvrny začernalé po kapkách se stydlá ssedá a ten člověk umučený ani hlavy nepozvedá. Kolem hlavy rozžhavené tichý vítr slabě věje, o Kristově umučení dlouhou píseň zticha pěje. Bijí tři... A hodin dutý letí volně krajem hlas. Pod křížem smrt hnátem chřestí, ušklíbá se zas a zas, na jednu jen ránu čeká – až se stemní bledým bokem. Člověk zvedá těžkou hlavu se semknutým, haslým okem. Lehá prach a na obzoru rudý kotouč slunce hasne – její oči....oči... Ach ty oči, k zešílení oči krásné... 21

Mezi námi skála vstává, Mezi námi skála vstává,
vstává – roste – tělem studí. Pod ní mnoho usínáváusínává, co juž nikdo neprobudí... Vadnou květy bouří sbité... Není vám jich trochu líto? Bože – Bože – přece vítevíte, zcela že nás odcizí to! 22

Všude, všude hledával jsem, pro co není v řeči slova – Všude, všude hledával jsem, pro co není v řeči slova –
tisíckráte nenašel jsem, tisíckrát jsem hledal znova. Trny ruce rozedraly, po tmavé jsem cestě tápal, všechny údy mrazem zkřehly – ale zahřál duše zápal. Nyní jsem se zklamán vrátil ve svém smutném mládí stár, když mé hvězdy vypršely, když mi v duši shasl žár... Na cestách jsem slzy našel, našel mnoho – mnoho bolu a ten ocún, jejž jsem potkal, ten se vrátil se mnou spolu, usadil se u mé duše, nad ní svoje listy sklání – a co při tom všechno cítím, není – není k vyzpívání. Teď mi kvete violově, kde jsem břečťan růsti zřel – co jsem všude – všude hledal, to jsem nikde nenašel... 23

V duši stály hnědé stíny, smutně hlavu klonící, V duši stály hnědé stíny, smutně hlavu klonící,
když jsem stanul před svou velkou, opuštěnou zvonicí nerozhodnut, zda mám vzbudit, co mi dřímá v tichém lese. Bával jsem se, že tou hudbou zvonice má rozsype se. Rozhoupal jsem svoje zvony v jeden smělý, silný hlas, zahýbal jsem všemi hvozdy, každý strom se v lese třás’. Zavířila černá voda, v které spousta listí tlela, zavířila – roztekla se – černé stromy porážela. Rozhoupal jsem svoje zvony – nevím, kde jsem sílu vzal. Rozkřičel jsem svoji hudbou celou spoustu hluchých skal, rozbublal jsem těžké temno, kterým každá propast zela, že z těch hvozdů probuzených utíkala stáda celá. Rozhoupal jsem svoje zvony v jeden silný, smělý hlas: jak jste dříve poslouchala, přijďte slyšet jednou zas’! Uslyšíte pěknou hudbu – že jí rovné v světě není, hudbu, která tichá zase, tichá – ale k zešílení. Zvonice se rozsypala, v trávě leží každý zvon přeražený, zarosený... Nevydá již nikdy tón – zvonice se rozsypala, jeden trám jen zůstal po ní. Na tom malý umíráček pěknou, pěknou píseň zvoní. 24

Po městech bázlivě zamlklých měsíc se procházel, Po městech bázlivě zamlklých měsíc se procházel,
ubledlý, nemocný, chorý. Nebe se točilo v rozsáhlý kruh, souhvězdí za obzor padala v dálkách....dálkách... Po břehu potoka chodil jsem zadumán, rozplakán... Voda se měnila ve sklo, na dně se blýskala rozteklá rtuť (v křovinách smaragdy zaplály na dně)dně). Do stromů temno se stavělo s tajeným dýcháním. Ve žhavé, hořící lebce jediná myšlénka chtěla mi kvést – v duši se točilo klubíčko zmijí. Po břehu potoka chodil jsem zadumán, rozplakán, na laně čekal jsem z lesa. Stříbro jsem chodíval z potoka pít... Čas mával křídloma rychle a rychle....rychle... 25

Kde jsme se potkali, to alej byla stmělá Kde jsme se potkali, to alej byla stmělá
a podzim smutkem zadýchal nám hrudí, a v duši napjatá jak struna by se chvěla, jež z hrobů zasypaných vzpomínání budí. Vše tady utichlo, jen básník šerem bloudil a píseň snil: „Hleď spadlé listí rudé a ideály své. Co na žití jsi loudil! Teď v křoví utichlém se všechno smát ti bude. Víc nežli život chtěl jsi – dobře se ti stalo. Teď upír noci na ňadrech ti sedá, když v duši zarudlé ti listí opadalo. A síly k pupencům se nikde nedohledá...“ Kde jsme se potkali, to alej byla šerá a podzim smutkem zadýchal, jak v temnu všechno mizí... A ruku podal si, být spolu jako včera – já k tomu hrdý jsem, a vy zas příliš cizí. 26

Křičte moje housle staré, když já křičet nemám sil – Křičte moje housle staré, když já křičet nemám sil –
v moje ňadra s černou krví pijavicí roj se vpil. Křičte jenom, housle staré – křičte jenom, křičte víc, čeho nemám, na sta máte....máte... A ta duše na tisíc. Miluji já moře v bouři, divokou mám píseň rád – beztoho jí na mne hučí každá vlna odevšad. Proto křičte, moje housle, křičte jenom, křičte víc, nemohu sám, když v má ňadra zassál roj se pijavic. Sténá struna natažená, lítá smyčec jako had, ale vlny rozvázané slyším hučet odevšad. Rozbil jsem své staré housle (po krvi má všechno hlad)... Ach, mé dobré, dobré housle, já vás tolik míval rád! Teď jsem menší trpaslíka, duší svojí umrlec: vy mne, moje housle staré, nezradíte nikdy přec! 27

Má oběť marna jest a marno vše, co zpívám... Má oběť marna jest a marno vše, co zpívám...
Mé žertvy uhasly, jež za nocí jsem vznítilvznítil, tma v háji krčí se a do prázdna se dívám, kdy měsíc uhasl, jež hvozdem žití svítil. O stupně chrámové jsem rozbil svoji hlavu a bolem roztrhal jsem celé roucho svoje, a když jsem bojoval kdys proti stínů davu, já marně podnikal jsem vždycky svoje boje... Teď na mém oltáři juž každý kámen studí a v chrámu děsno je, kde had se plazí travou. Jen časem netopýři u klenby se budí, když roje vzpomínek mi táhnou těžkou hlavou. Na stupních sedávám a divoké sny mívám. Tu schoulen čekám jen až srdce mé se stiší, když marna oběť má a marno vše, co zpívám... Já kněz jsem nešťastný, jejž nikdo nevyslyší... 28

V kraj sesmekly se dlouhé stíny steré V kraj sesmekly se dlouhé stíny steré
a míjel den, tak volně, dlouze míjel. Do dálky šeré pták zmlklý hleděl a svět smutno vpíjel, to divné smutno večera. Pruh louky pod strání mne vůní lákal... Pták zkusil, jak by zalkat uměluměl, a v houští plakal, a potok roklí přes kořeny šuměl to divné smutno večera. Kvetoucí hloh se zasvit temnou strání... Kraj smutno ssál a všechno v šeru snilo. Já v zadumání v kraj hleděl jsem a v ňadra se mi lilo to divné smutno večera. 29

Kraj bílý táh’ se v nekonečno a všude ležel třpytný sníh, Kraj bílý táh’ se v nekonečno a všude ležel třpytný sníh,
a časem vítr ze závějí prach sněhu v bílý oblak zdvih’. Po cestě v sněhu zabořené vůz kolísavě, tiše jel a v zadu rakev černala se a v předu kočí pustě klel... Bič vystřík jasně křehkým vzduchem a zavinul se jako had – pak vzkřiknuv něco v pružnou zimu zas v zašustění rychle spad. Kraj bílý táh’ se v nekonečno, vůz pomalu se hýbal v před a časem vítr ze závějí prach sněhu v bílý oblak zved... 30

Kudy jenom chodil jsem, plakalo mé mládí... Kudy jenom chodil jsem, plakalo mé mládí...
Utíkal jsem v samoty utichlé a opuštěné, za cestami v modru hor soumrakem se tmících. Utíkal jsem do rovin rozepjatých šířkou od obzoru k obzoru, do dolů jsem utíkal, v jejichž hloubce daleko temně voda hřměla. Utíkal jsem, utíkal... Neuprch’ jsem přece: v skalách na mne čekal sup, na rovinách šakalové... Do těch dolů rozlehlých přišlo za mnou všechno. Moje mládí ubledlé na rohoži leží... (Dole voda burácí.) Jak se na ně podívám, jak by tisíc bodlo včel v duši rozbolenou: Nastavuje mládí mé rozbodané ruce... „Podívej se, podívej...“ Vyčítá mi – rozplakané – vyčítá mi ve vzlykání. Ubohé mé mládí... 31

Já bledý pěvec, pěvec smutný Já bledý pěvec, pěvec smutný
jsem přijel dneska v noci klíně vám zazpívat své smutné písně, své tiché písně k mandolině... Dnes měsíc svítí kusem ledu, stín za stínem se v alej sklání – a mlčí vše, jen srdce moje, to bije v ňadrech bez ustání. Mé zvony zmlkly v unavení a mlčí modrá alej snící i ptáci moji uplakaní sen dodnes zdřímli na větvici. Tu smutný pěvec v tato ticha svou lásku s sebou v struně brávám – a když mne všechno oklamalo, přec ještě věřit nepřestávám... – – – – – – – Tak pěvec smutný, pěvec bledý jsem dneska přijel v noci klíně vám zazpívat své tiché písně, své smutné písně k mandolině. Však stará je a známá nitka, z níž nové písně pro vás předu, ach, nedivte se... K mandolině já jinak zpívat nedovedu, ač jinak teď se všude zpívá a zcela jinak v struny hrává... Však svatá láska, kněžna moje, být věčně láskou nepřestává... 35

Jednou se mi mnoho zdálo: Jednou se mi mnoho zdálo:
potkal jsem se s bílou pannou, potkal jsem se s tichou láskou zklamanou a uplakanou. Bylo mi jí tolik líto... Měla oči temně rudé... Viď, že moje tichá láska věčně – věčně šťastna bude, viď, že brzo, brzounko juž moje sny se pravdou stanou, s láskou svou že nepotkám se zklamanou a uplakanou. 36

V zraku vašem skryto mnohomnoho, V zraku vašem skryto mnohomnoho,
co ni v drahé perle není – něco, co se lehko chápe, ale těžko k vyslovení. A to bývá jenom v nocinoci, která hloubku moře mívá, když se z temna modravého jasná hvězda na svět dívá. 37

Všechno kolem usínalo, Všechno kolem usínalo,
celý svět juž tichnul, jenom ptáček zaplakal si – jenom větřík dýchnul. Všechno kolem usínalousínalo, když mne touha jala: srdce své dát musíte mi, když jste mé mně vzala. 38

Mně anděl zpíval píseň v sny, Mně anděl zpíval píseň v sny,
jež v každých ňadrech hraje, a jestli ještě někde spí – pak v hloubku srdce ukryla je. Tu píseň větřík vypráví a ptáček v háji zpívá, a kdo ji jednou uslyší – pak srdce věčně pobolívá. Tu píseň šeptá každý list a každá vlnka šumí – neb kdo jen jednou miloval: zda zapomenout na vše umí? 39

Na nebi v lampách rozžetých Na nebi v lampách rozžetých
stříbrné světlo hraje, jenom v mé duši hluboko tesklivá, smutná tma je. Tma je a zima veliká, po které nejde vesna, že se ta duše uspaná nebudí dlouho ze sna. Bůh ví, kdy bílá jitřenka ze spánků kraje zbudí, Bůh ví, kdy blaha jiskřička zahřeje zase hrudí... A je mi smutno ku pláči, o vás mně sny se zdají, na nebi v lampách rozžetých stříbrná světla hrají... 40

Vzpomeňte si, moje duše, Vzpomeňte si, moje duše,
co se včera večer stalo... Tolik chtěl jsem pro vás činit, tolik – a tak moh’ jsem málo! Málo moh’ jsem, ale srdce hotovo jest pro vás bíti, že dám za vás, duše moje, třeba celé svoje žití... Žití mé vám dávno patří i ty moje písně chudé – a když trpět za vás budu, lehko se mi trpět bude... 41

Napadlo rosy do mých snů, Napadlo rosy do mých snů,
stříbrnou mžilo parou, že i ta země vrásčitá vydechla píseň jarou. Napadlo rosy do mých snů, zaplála travou luka, na černých stromech tisíce pupenců smolných puká. Napadlo rosy do mých snů, v oko se slza vhání... Plakat, jak dneska plakal jsem, nebudu do skonání... 42

Bez vás je tak smutno, smutno, Bez vás je tak smutno, smutno,
a tak pusto tady... Chodím parkem smutně stmělým a vás hledám všady. Chodím parkem smutně stmělýmstmělým, v kterém tolik schází, ale srdce hledající nikde nenachází. Chodím parkem smutně stmělým... V ňadra bolest lehá, bolest – jak když tisíc bičů rány v srdce šlehá, bolest, jak když tisíc trnů hroty v srdce tlačí, bolest – že v ní slova nenínení, ale nutí k pláči... 43

Nemohu, nemohu uvěřituvěřit, Nemohu, nemohu uvěřituvěřit,
skutečnost všechno že pravá – tělo mé dosud jak bez duše a hlava žárem je žhavá. Duše má bolestí sesláblá, oči mé pláčem jsou rudé – Bože můj – – Liluško – – jak to dál’ bez lásky se mnou jen bude – – – 44

Byl jsem jak větévka bez květů Byl jsem jak větévka bez květů
tušící matně jen podletí v době, kdy na tisíc ptačátek o lásce zpívat se rozletí. Zpívala ptáčata ve světě – ozvěna v srdci mi zvučela,zvučela. A to již poprvé v poupatech bohatě láska mi pučela. Nebránil jsem se... Cítil jsem v ňadrech jak bohatě vyhání – vždyť tenkrát neznal jsem zármutku, neznal jsem bolu, ni zklamání. A tak jsem později zaplakal s hnízda jak ptáčátko shozené, v ňadrech svých lásku juž v rozkvětu a srdce tisíckrát zbodené. Snad se mi rány juž zahojí, uvadne láska má v rozkvětě... Vždyť jsem teď pěvec jen nešťastný, ve všem juž zklamaný na světě. 45

Mně trpěti jest souzeno Mně trpěti jest souzeno
a žíti v tichém pláči, a jako rosa každý květ mé oko slza smáčí. Má píseň také plna slz, jen bolest z ní se dívá – však všechen duše zármutek přec nikdy nevyzpívá... 46

Nikoho již tady nemámnemám, Nikoho již tady nemámnemám,
nikoho – jen sama sebe, ztratil jsem juž srdce svoje, ztratil sny a ztratil tebe... Chtěl bych jít – a u tvých nohou vyplakat sísi odpuštění, zlíbat tvoje bílé ruce. Nesmím – – – A pak síly není. 47

Teď věru nevím ani, Teď věru nevím ani,
zda pravda to, či klam, že ruku tvou zas líbám a že tě zase mám... Já pastýř byl jsem chudý, jenž v horách snění pás – když přilét’ malý ptáček, že vrátit mám se zas. Mně tolikrát den povstal a tolikráte shas’ – že bojím se – tak bojím být zklamán v lásce zas, vždyť kdybych v modré hory já vrátit měl se snad – mřít bolestí bych musil, že tebe měl jsem rád. 48

Oko tvé je lesů hloub, Oko tvé je lesů hloub,
v níž se šerem stmívá, že tak mnoho pocítí, kdo se v hloub tu dívá. Oko tvé je lesů hloub, v níž se temnem šeří, a co skryto v hloubce té, nikdo neuvěří... Oko tvé je lesů hloub, v níž se šerem stmívá, že tak mnoho pocítí, kdo se v hloub tu dívá... 49

Zastesk’ si v křoví slavíček Zastesk’ si v křoví slavíček
drobounce tak a zticha, zazpíval píseň tesklivou, větřík že sotva dýchá. Slavíčkem byl bych rád – tak rád, abych tak uměl pěti, abych moh’ světu celému o lásce vyprávěti. Zase bych v alej chodíval, kde jsem tak často sníval – tam bych ti v písních, Liluško, mnoho – tak mnoho zpíval... 50

Den spat juž jde a bílá luna Den spat juž jde a bílá luna
jak smutná panna bledá, a ptáček stichlý ve křovině své měkké hnízdo hledá. Jen pro mne, pěvce nešťastnéhonešťastného, zde tepla nikde není, já s láskou sám, já opuštěný mám lůžko na kamení. V mé srdce každý kámen pálí... I víru volně ztrácí – ach, uvidíš, ba uzříš jistějistě, že jednou vykrvácí... 51

K smrti mi smutno... NadraŇadra má K smrti mi smutno... NadraŇadra má
pro bolest sotva stačí, v duši mé písně jak roj včel, v oku se slzy tlačítlačí. Dneska však plakat neumímneumím, ač je mi k pláči bolem, vždyť je v mém celém životě tak jako prázdným polem... V strunách jsem dneska probudil všechny své tony spící, přece však nelze povědět’, co jsem vám toužil říci. Jedním však duše chvěje se – ta duše moje šerá, že jsem vás, kněžno mého snu, naposled viděl včera... O jednujedno jenom prosím juž: znejte mne ještě dále, časem si na mne vzpomeňte, že na vás myslím stále, že ještě bloudím po krajikraji, slední když hvězda hasne – však mi v snech nikdy neshasne to vaše oko krásné... O jedno tedy prosím vás: znejte mne ještě dále, časem si na mne vzpomeňte, že na vás myslím stále... 52

Snad to teď juž pravdou nenínení, Snad to teď juž pravdou nenínení,
že jsme se kdy měli rádi... Jak to dávnodávno, co jsem ztratil vše, co nikdo nenahradí... Netušil jsem, duše moje že se prázdnou dutí stane, v které shnijí všechny květy – květy v blato zašlapané. Je to dávno, co má duše blízká byla ti a známá, nežli mečík zapomnění zablyštěl se mezi náma. Zapomnění! Srdce moje slova smysl sotva tuší, vždyť tě rád mammám dodnes ještě, tolik rád – a celou duší... 53

Je mrtvo srdce bez lásky, Je mrtvo srdce bez lásky,
a v lásce bolem zmírá... Pojď, srdce, pojď jen do hrobu, ten všechny slzy stírá... A srdce v ňadrech skonat má a přece zemřít nechce – ach, kdyby ty’s je neměla, snad zemřelo by lehce... 54

Co písní mojí prokvetlo, Co písní mojí prokvetlo,
já zpívat měl jen sobě, a co kdy v ňadrech svých jsem měl – to mít jsem měl jak v hrobě. Teď větev jsem jen zlomená, přes kterou vítr věje – já mohl žít jsem bez štěstí, teď žiji bez naděje... 55

Sen věčný chtěl bych někde dřímat, Sen věčný chtěl bych někde dřímat,
než dožíti se dnešních dob, kdy víra má, ta nejsvětějšínejsvětější, se sklána řítí v dutý hrob. Kdys v lilije jsem bílé věřil a pohádku jsem o nich snil, jak osud v jejich bílé květy svou nejsvětější vůni vlil. Sen věčný chtěl bych raděj’ dřímat, než dožíti se dnešních dob, když víra má, ta nejsvětějšínejsvětější, se sklána řítí v dutý hrob... 56

Jsem jak ten ubožák nemocný, Jsem jak ten ubožák nemocný,
kterého smrt dechem poleká, čeká již v úzkosti na jaro. Bůh ví, zda přece se dočeká. A je má nemoc tou nejhorší: snesla se k srdce až k hlubinám. Po ní jen jedno mi zůstalo: na štěstí ztracené vzpomínám. A tam jsem člověkem nešťastným, kam mne má vzpomínka zahání: Liluško – v lásce být oklamán, v světě to nejhorší zklamání... 57

Jednou, až v šeru předpeklí Jednou, až v šeru předpeklí
dopředou moji niti, usnout chci v tichu zátiší tak, jak jsem zvykl žíti. Sníti chci v tichu zátišízátiší, smutno kde a tma hustá – proto ať nad mým příkrovem smuteční vrba vzrůstá. Ať aspoň s větví zaznívá do snů mých píseň ptačí – když ty mé písně všechny již navždycky země tlačí... Na kámen srdce vytešte – když juž tak ticho bude v nešťastném srdci, které mne přemohlo vždy a všude, ať každý ví, kdo mimo jde, co se v té zemi dusí, v hrobě že malém – veliká stěsnat se láska musí. Pod hlavu dejte podušku, měkké bych spaní zkusil – vždyť já jsem tady na světě vždycky jen trpět musil... 58

Všichni ptáci odletěli, Všichni ptáci odletěli,
mlha závoj spřádá, a ten stromek v podjesení opadává, opadává... A já jsem jak v podjesení chudý stromek holý – všechno listí opadalo, ale srdce dosud bolí. Veliký jsem boháč v lásce, ale nuzák v štěstí, ba, můj Bože, ještě chudší než ten žebrák na rozcestí... 59

Má duše jak ta příroda Má duše jak ta příroda
když k spánku hlavu skládá – ach vím, že jsi mne neměla a dosud nemáš ráda... Když květen ve svět zadýchal, jen teplo dýchal v kraje. A dodnes keři holému to teplo ve snách hraje. A dodnes duše v bolestech sny o jaře si spřádá – a přece jen jsi neměla mne nikdy – nikdy ráda... 60

Osaměl jsem se svou písní,písní Osaměl jsem se svou písní,písní
jako ptáče v pustém chvojí, v duši bol – a v srdci rány, které nikdo nevyhojí... V duši bol – a v srdci rány, které struny k pláči ladí, rány – že tu bolest v srdci v světě nic juž nenahradí. Rány – které vypravujívypravují, jak se srdce v kámen zvrátí, jak je těžko žíti tady, když se všechno v světě ztratí. A tak sám tu se svou písní lkám jak ptáče v pustém chvojí, v duši bol – a v srdci rány, které nikdo nevyhojí... 61 OBSAH.
Jak ledy plavaly...
Z mých samot.
Vadnou moje bílé květy... Na kraji lesa... Kde se má cesta zatáčí... Má drahá, věř... Přišlo ke mně jaro... Nemohu za to, co zpívá mněve mně... Po cestě šel starý žebrák... Já krajem šel... Noc temná byla... My v rokli vykvetli... Nádherný podzim byl... Přišla jednou teskná tucha... Rudě žhavý kotouč slunce... Mezi námi skála vstává... Všude, všude hledával jsem... V duši stály hnědé stíny... Po městech bázlivě zamlklých... Kde jsme se potkali... Křičte moje housle staré... Má oběť marnámarna jest... V kraj sesmekly se dlouhé stíny... Kraj bílý táh’ se v nekonečno... Kudy jenom chodil jsem...
Písně k mandolině.
Já bledý pěvec... Jednou se mi mnoho zdálo... V zraku vašem skryto mnoho... Všechno kolem usínalo... Mně anděl zpíval píseň v sny... [63] Na nebi v lampách rozžetých... Vzpomeňte si, moje duše... Napadlo rosy do mých snů... Bez vás je tak smutno, smutno... Nemohu, nemohu uvěřit... Byl jsem jak větévka bez květů... Mně trpěti jest souzeno... Nikoho již tady nemám... Teď věru nevím ani... Oko tvé je lesů hloub... ZasteskZastesk’ si v křoví slavíček... Den spat juž jde... K smrti mi smutno... Snad to teď juž pravdou není... Je mrtvo srdce bez lásky... Co písní mojí prokvetlo... Sen věčný chtěl bych někde dřímat... Jsem jak ten ubožák nemocný... Jednou, až v šeru předpeklí... Všichni ptáci odletěli... Má duše jak ta příroda ..příroda... Osaměl jsem se svou písní...
E: jf; 2007 [64]