My v rokli vykvetli, kde světla bylo málo
My v rokli vykvetli, kde světla bylo málo
a záře sluneční kam zřídka kdy jen padla.
Nám – sotva zkvetli jsme – tak mnoho juž se zdálozdálo,
byť někdy tísnila nás žlutá tráva svadlá.
My šťastni byli jsme, že noví jsme a mladímladí,
byť vítr prolétl tou roklí časem chladně,
a kapky studené se snesly na kapradí.
Tak tiše žili jsme té tmavé rokle na dně.
Pak přišla princezna – na hlavě měla zlato
a v očích safíry a plno měkké něhyněhy,
jíž v mořích rozlitých a ku obzorům plá to.
A ubledlá, jak rozvalené sněhy.
Tu ptáci utichli, co roklí byli pělipěli,
a květy na stonkách nám v udivení vstaly...
Ti ptáci celou noc jen o ní vyprávěli
a mymy, jak kvetli jsme, tak dlouho vzpomínali.
Teď ptáci zpívají si zase starým hlasem –
nám ještě dodnes však se o princezně zdálo
a v mořích kapradin nám líto trochu časem,
že v rokli zkvetli jsme, kde světla bývá málo.
18