MORAVSKÁ SYMFONIE.
Ó vítej, blankytná obloho, která nad mojí vlastí
se kleneš jak měkká a štědrá Tvůrcova dlaň!
Buď zdráv, můj lide, jenž sevřen úkladů pastí
jen v mozolné ruce máš jedinou zbraň!
Buď zdráva, má země barvitých rolí a bělostných chrámů,
v modravém Sudet a Karpatí rámu!
Vy Beskydů vonné, hřibovité, lesnaté chlumy,
kde krásný hodslavský jinoch ve svatojanské kdys noci,
když kapraď kvete, vnik’ v bačů-černokněžníků dumy
a tajemství vyzvěděl, kterak jed šarkanův zmoci,
takže z šumících pasek, skot otcův kde pásával plavý,
vítěznou nastoupil pout přes mohyly k branám vzkříšené Slávy!
U vděčné pokoře tobě se klaním,
ó Velehrade, buchlovským střežený hradem!
Mé vlasti byl’s vlídným slunéčkem ranním,
byl’s Kristova semene prvně rozkvetlým sadem.
51
Po letech tisíci znova’s Moranu zdolal,
“Vstaň, vyjdi z hrobu!” – jsi Lazara volal.
Ó město pochmurné, – v černých jsi závojích vdova,
v tvém rathouzi sta let drak hladově řičí,
jenž oběti živé požírá rok co rok znova
a jemuž mých bratří zbabělý dav nádeničí, –
nad tebou barvou kostí zetlelých svítí
zámek, jenž hrobem myšlenek svatých měl býti!
Ó světe tajemný Macochy a Sloupských slují,
zda vaše v křišťálu klenuté síně
zásvětným krajem až v kobky se snují,
kde v země matičky hostinném klíně
před nových božstev slávou a jasem
ukryl se Perun s Moranou, s Třasem?
Vy zelená jezera řepných, žitných, ječmenných polí,
na vašich úzkých březích vrby jak stařenky stojí
a v široké sukni šedavé zvědavě zří po okolí,
kde koně plecité prsť čokoládovou orají v znoji;
na uzdě krotí je syneček ohebných boků,
zdravou se krví tvář rumění, dobrota doutná mu v oku.
Jak v pekárně na dlaždicích husté řádky koláčů
stavení se nízká pekou v červencovém úpalu;
52
červených to domov gatí, flegmatických oráčů,
stréčků, kteří odjakživa pospíchali pomalu.
Ale zato zůstanou zde přes sám konec světa
kolem zámku Ječmínkova „dýl o štere leta“.
Pod jižním se slunkem hřejí plavé hřbety Pálavy,
toť lev k skoku přikrčený v mohutných tlap rozpětí
číhá, patře nevraživě v rozkvetlý luh Moravy,
kde krev hrůzou stydne v žilách vyslíděné oběti, –
ne! – to není lev, tvor královský a čestný,
to je mlsný kocour, falešný a lestný!
Úprkovy širé, smaragdové stráně,
na nichž vinný kořen vonný nese plod,
vaše nízké slípky tajemné jsou báně,
nezbedných kde šotků hospodaří rod.
Jenom pamatujte, beránci vy vláční:
Atilův vlk blízko – a ten krve lační!
Antoníčku svatý na zeleném kopci,
až kolem korouhve barvami máku
rozkvetou nad lidem slováckých obcí,
sejmi mu bělmo z kdys jiskrných zraků,
démónů z něho vymýtej smečku,
kteří ho svádějí v záludnou léčku!
53
Jako kolmo čelem zamodralá žíla
středem země valí Moravy se proud,
a vln píseň dravá děti omámila
kouzlem, jemuž nelze, nelze uniknout,
že jak za krysařem-pištcem v kraj jdou dalekýdaleký,
v propast, jež nic nenavrátí, zniknou na věky...
Bujnou chvojí smrčin slunka záře srší
do vln Svratky, písek v ryzí zlato měníc,
nad ní starý Pernštýn stojí na návrší,
pochmurný rek v zbrani, osleplých však zenic,
hluchý k písni, která hvozdem k němu zvučí,
lhostejný k těm, jež měl sevřít do náručí!
Tam, kde začíná se svaté České země
v šíři roztepaný, obrovitý kalich,
pahorků a smrčin kraj hovoří ke mně,
bičovaný metlou větrů neurvalých,
s políčky jak pestré šachovnice vzory –
zdráv buď, kraji rodný, teskné Žďárské hory!
Vítej na pomezí, Horo Zelená!
Z tebe k přibyslavským vrchům patře
v roznícení svatém skláním kolena,
dvojí ohnivé se koře vatře:
54
jedna táborského vůdce shoříhoří nad mohylou,
druhá nad Borovou jarou šlehá silou!
Ó nechať ty vatry do Moravy planou,
dokud před útoky šelmy krvelačné
nutno nocí stříci zemi milovanou
až k té chvíli slavné, kdy se dníti začne!
1917.
55