MÍSTO PROLOGU.
Po letech zase loutnu starou zvedám a zkouším nalézt akord lahodný, leč marně, marně zvučnou notu hledám, jsa pěvec neznalý a nehodný. Však k čemu loutna – stůj si dole v prachu! – a k čemu zvuků sladkodechý šum, když hrdlo sevřeno je smyčkou strachu a nelze žalovat ni nebesům! 1916.
9

LOUČENÍ.
S blankytných lad stříbrné příze již chomáček pad’ na domek v zahrádce, rozkvetlé v májový šat. Vstávejte, miláčci, táta Vám s Bohem chce dát! Choť drahou, skromné své úrody spolužnečku, dcerku, své srnčátko, ztepilou frajerečku, objal jsem, – se synemsynkem vzdáleným loučím se v obrázečku. Nad chlumy modravé Děd kštice zlaté se vznes’, klekání zvoní, kouř zvedá se nad milou Ochozu, les, (jistě tam divé se ženičky s kuchtěním zpozdily dnes!) Z ulice vycházím, kde ještě sní v blanické dřímotě měštěníni. U cesty na kříži Spasitel ční... Od Žďáru saň letí – zdrávi tu zůstaňte! – já musím s ní! U vlaku vyhublé dětské rtíky líbají vousaté záložníky – (stůjž zde jen pomlčka s vykřičníky! –) Májová rosa všem tatíkům zkropila kapesníky! 10 A již se ohlížím k domovu naposledy, střechy zřím, nad ně se dvé věží vyšvihlo na výzvědy, Boží zřím zahradu, lípy kde šeptají nad pradědy. Náhle se však kalí mi zrak, v duši pad’ smutek jak ledový mrak. Je to jen vlak, pravšední vlak, co hromží tak – či je to ztracenců tonoucí vlak? 11

TRÉN.
Ó, k čemu růží květ a k čemu růží nach a k čemu slavík pět má v stinných doubravách, když dost je šarlatu na ruce popravčí a v smrště záchvatu skřek slýchat krkavčí... Ó, k čemu liljí květ a k čemu liljí běl co čistých amulet by v záhonech se stkvěl, když roucho kající jen chátře přísluší, jež dravců štvanicí hlas srdce přehluší! A k čemu obilí má chlebné díži zrát, když káží v mohyly klas v květu pohřbívat! A k čemu slunka zář a k čemu boží dech, když vrah a mamonář smí křepčit na hrobech! Nač chrámy k výši pnem, nač Musám pěstit sad – když stačí nad stádem jen bičem zašvihat! 12

HOŘKÉ VERŠE.
Z Východu v Západ senoseč... kosaKosa když do květů švihá, mateří, nevěst vzdálených nářek se k nebesům zdvíhá. K Severu z Jihu jedna žeň... Podťaté klasy jak chřestí, krajíčky suché padají sirotkům z vyhublé pěsti. Chtěl tomu Věčný Hospodář? A budou obžinky plesné, až ruka žence krvavá do klína zemdlena klesne? * Krutá žeň, krutá senoseč! Což? Oči vám zaslzely? Bijme se v prsa kajícně, my všichni špatně jsme seli! 13 Hluboko nutno přeorat nelidské úhory niter, má-li se zrodit věčný mír v úsvitu zářivých jiter. Chrám třeba pyšný rozvrátit, bezcitné modly kde dřepí, má-li se k Bohu navrátit zbloudilý, hluchý a slepý! 1915.
14

POZDRAV. Jos. Lukešovi.
Synečku z Petrovic, zlatíčko, když v našem exilu krutém Tesknice ke mně se vetřely v nevlídných tulaček šatě, jen jste se objevil, jak by je zažehnal čarovným prutem, couvaly přes práh a soumrakem cupkaly v haličském blatěblatě. A pak jsme společně na plášť si kouzelný sedli, přes hřiby Beskydů rovnou jsme mířili domů... Nespatřil nikdo dvou stínů, již za ruce mlčky se vedli, měsíc jen vítal nás větvemi odraných stromů. K vašim i k našim jsme úkradky k besedě zašli, nad milým ohništěm zkřehlé si ohřáli ruceruce, svojich se pohledem optali: zdráv-lis a vzpomínat dbáš-li – ve snu je objavše, zpět jsme se vraceli v muce. Snáze se trpělo spolu, když tyranské nutnosti drábi skuli nás v železná, do krve hryzoucí pouta, na duše křídla jich řetěz však příliš byl slabý, vzlétala větrem, jenž z rodného zavanul kouta. 15 Až přišel den, kdy Vás pozvali na čardáš divý, v sodomské hudbě kde hvízdají zuřivé vosy, na žeň, kde hospodář zšílel a hlad jeho chtivý nezralé obilí pro chmurné stodoly kosí. V gigantů mláticím stroji jen křehkým jste stvolem, na květ váš nesmělo slunce se v pohodě smáti – kéž anděl Rafael vede Vás vulkánů ohnivým polem šťastně – a v otcovském gruntě Vás mamince vrátí!*) *) Celou tuto báseň v „Českém Světě“ (1918) censor až na nadpis a jméno autorovo vybílil. 16

ROMANCE Z VĚKU XVIII.
Když vrchnost štvanici aranžovala, pardubská muzika na rynku hrála. Jak lovčí vypustil zuřivou láji, valdhorny troubily polem i háji: Poddaní, padejte na kolena, vrchnost má štvanici na jelena! Sedláci, schovejte mladé ženy, vrchnost má štvanici na jeleny! Sedláci, zalezte do maštalí, aby vám psi děti neuštvali! Vyneste, lidičky, co kde máte, panstvo je vyhladlé, rozehřáté! Hlupáčci, pojďte hrát s námi taky, červené budou vám slušet fraky. Hoj, to je radůstka nezkalená, ta panská štvanice na jelena! 17 Co? – Že se smečka psů pominula? Aby tě, otroku, neuřknula! Co? – Že jsou strniska zkrvavena? Vždyť to jen štvanice na jelena! Co? – Že ty nemáš rád tuhle hračku? Tak si vlez, chomoute, na houpačku! 1916.
18

NA MOSTĚ VZDECHŮ. (Když Němci postupovali na Paříž.)
Vlá temná noc kolem a marně zrak úsvit ždá ranní. Nám bolavá hlava třeští a stinadlo čeká snad na ni. Vždyť přestáli tresty jsme hojné a pokutu strohou, že živé již maso nám opadá s nohou. Když údy nám opuchly, šlapáním kolesa zmdlené, nám na místo koupele kázali přes rozpálené do ruda kráčeti dlaždice. Když palčivou bolestí sálaly příškvary spálenin, na místo chladící masti dožův nám dvořenín poručil tančiti hbitě přes rozžhavené do běla radlice. Potom již závaží útrap strhalo slabé naděje nitě... Však lépe je zemřít než triumf rouhavý shlédnout, při kterém tisíc oveček tichých honosnou žertvou zapálí ryšavý dóže, jenž srdce má pardalí – – proti čemuž by nebe i země k protestu měly se zvednout! 19

MRTVÉ VZÝVÁM...
A když zástup bratří v těžkých poutech chodí, a když při ohništích dřepí otroci, z drápů Molochových kdo Zem vysvobodí? Mrtvé, mrtvé, mrtvé vzývám k pomoci! Pro den hněvu hrozný zahradník kdy zlostný po záhonech květů šlapal divoce, pro žal hodin kletých, Kostěj nelítostný nezralé kdy střásal štěpnic ovoce, pro pláč matek, které nad kolébkou bděly – přijďte krutých model oltář rozmésti! Jak kdys nivy mrakem kobylek se stměly, a jak síra s oblak v města neřesti, tak se sneste na zem vzteklých vichřic váním, aby v žilách zvlhlých ztuhla chabá krev, ustrašená stáda zkrušte bičováním, prchlého by Jahve vysoptil se hněv! 20 Nechať křivd a zlosti jeviště se celé změní v beznadějné pekla propasti – aby otevřít se mohly zkrvavělé brány v nové, čisté lidstva oblasti! Až stohlavých saní zpustlém na bojišti budou loudati se syté hyeny – pak se z hrobů zrodí člověk doby příští a bůh lásky vstane z mrtvých vzkříšený! 19171917. 21

TIŠÍ HOSTÉ.
Noc letní... V smrčin úkradí rozkvétá zlaté kapradí. Háj zdřimlý listem nezachvěje, křepelka z žit se nezasměje, zmlk’ písklat štěbot rozverný, když Červánek zhas’ lucerny. Čas tichou plavbou v půlnoc míří... A vlahou nocí šelest víří jak lehká křídla netopýří. To letí, letí v soumraku na bílých ořích oblaků dav zkrvavených přízraků. Člun luny tone v siné záři, ze sadů voní růží vzdech. Jak hejno tažných ptáků v září teď spiati touhy v okovech se domů na mžik navracejí, jichž těla v cizí zemi tlejí. 25 Mrak černý lunu pohltil; už přeletěli tři sta mil. Ves rodná když se zjevila, slyš! – jedenáctá odbila! Vzplá luna skrze mraků mříž – a je tu známý dvorek již, a Jirka Lukšů, stínu stín, – pad’ raněn sočských do roklin – se v maštal brankou z latěk dívá, zda rozčesána vrance hříva, zda pohůnek – však dost mu kázal! – ho příliš zkrátka neuvázal. Ó, chtěl by strojit žebřiny, pak tryskem vyjet z dědiny, však jistě budou s neděle už svážet zlaté mandele! Tam Tomeš statku přede vrátky již stanul, hledí do zahrádky, kde jako svíce hromniční za plůtkem slezy v květu ční a jako monstranc husitů terč slunečnic ždá úsvitu. 26 Noc plyne tichým příbojem... Pod lehkým šera závojem – hle – okénko se rozletělo, v něm zastkvělo se sladké tělo, dva kaštanové pletence laskají ňader pupence, zrak srní slzy operlily – ach, k útěše zda dostačily hochovi, jenž kdys v souzvuk těl i duši láskou rozechvěl, a dnes v té noční hodině je stínem v stínů vidině! I Jambor kolář domů spěl, oknem se v jizbu zahleděl, – plá luna pohřební jak svíce – hle, mladé ženě zvadly líce, a peřinku má odkopánu hoch, jehož choval v povijanu, než střela navždy zlomila ta pouta, jež ho pojila s domečkem v potu budovaným a s hochem jako malovaným, u jehož drahé kolíbky se loučil s ženou polibky. 27 Teď s oblak smek’ se lehýnce a chvátá k vdově mamince jediný synek po mlynáři. (Hrob jeho v Gorlic okolí stříbrné střehou topoly, kopretin hvězdy na něm září, jak spad’ by v trávník peřestý bělostný závoj nevěsty.) Dnes maminčiným steskem vzbuzen sem z karpatských byl rovů puzen, sem, kde v stín olšin tesklivých mlýn otcův stulen, něm i tich. Vzplál sinavými znova lesky stříbrný v mraku lampion. Na „Nebeklíče“ svítí desky, jež skropil slz už milion. Na mlynářčině klíně leží ta kniha nyní zavřena – oh, Bože, matce vlas se sněží, je vetchá z ní už stařena, bol krutě oral v jejím líci – i teď ji vidí žalem bdící, zhroucenu v starém lenůšku, sen míjí její podušku. 28 A světlou nocí cvalem v cval Čas, tichý jezdec, harcoval... Již Zora měla vzplanouti – však proč dnes mlčí kohouti? Manové strážní vísky naší, co zpěvem bludné duchy plaší, dnes pausu svoji prodloužili, – nechť potěší se hosté milí, jež cizí hrouda pod hlavou v pout pudí noční dálavou. * A ráno – celá ves se diví: „Mně zdálo se, stál zde jak živý...“ „Ba, budem letos žně už třetí bez Jirky svážet, milé děti...“ A kolářka, když den se vzbouzí, se marně novým mukám vzpouzí: „Můj sirotečku, Bůh to ví, máš věrné oči tátovy, byl ve snu zde, zřím každý rys, jen smutnější byl nežli kdys...“ 29 Když baňatá věž kostela se v ranním slunku zarděla, spanilá dívka ze statku jde zvolna v květnou zahrádku. Blouznivá jiskra tlí ji v zraku jak utonulá hvězda v mraku, když ve vzpomínek záplavě květ sbírá k vínku úpravě. Jím obrázek pak ověnčen, kde před huculskou chatou křivou hoch stojí s tváří odvážlivou, – dnes krásný o něm měla sen... A drobným krůčkem podle struhy, skráň utrpení zrytu pluhy, růženec drolíc rukama, jde z mlýna ke vsi pajmáma. Ó, marně před zrak šedé hlavy se jako švarný šohaj staví den letní, voně poutěmi! Ji krása světa nepomate, co těšilo, je pod zemí... Dnes pomodlí se o mši svaté, by Bůh ji v rajsku zahradu, až opustí duch mlýnské krovy, 30 za bolestí všech náhradu vzal k tátovi ia k Jozífkovi. A hudbou včel, žit šelestem vysmáv se marným bolestem, lip květnou vůní opíjen, hod zrání slaví letní den... 31

DĚTI V LESE.
Nemilujem’ otčima... Stále důtky v pěsti má... Jdeme lesem... Táta blýská zlýma očima. A zas hrozí důtkami... Les se zavřel za námi – Andělíčku, můj strážníčku, proč musíme od mámy? Dobře bylo za pecí... Což zpět nelze utéci? Stmívá se – ach, kam jen otčim chce nás zavléci? A teď zmizel... Hola hej, táto, kde jsi, zavolej! Či to ani otčim nebyl? Byl to čaroděj? Měsíčku, kde tvůj je svit? Ztratili jsme cesty nit –. Oh, ten zlý nás v tmavém lese nechal zabloudit! Hory, doly, černý les... Kde je naše milá ves? Kdo to chodí nočním šerem... Pod čí nohou šustí vřes? Táhne pozdní hodina... Kde je naše dědina? A kde naše roztomilá maminečka jediná? Co to chrastí pod křovím?... V houšti čísi oči zřím, jistě Hejkal stele lože listím březovým. 32 Proč se zachvěl sivý buk? Tmou se píšťal ozval zvuk, divoženky na paloučku tančí – Ticho! Ani muk! Kam se jenom schovati? Přes kořeny vývratí pádí k ženkám Kozonozi, skřeti rohatí. Co to? Plot a dvoreček? A za dvorkem domeček – Hu! Zřím v okně Ježibaby bílý čepeček. A ta baba kostnatá rozestírá tenata, čichá, čichá člověčinu... pec už vyhřáta. Slyšel’s její skřehot zlý?... Honzo, vylez na jedli, rozhlédni se, kudy bychom cestu nalezli! Mrazí mne té strygy smích! Honzo, šplhej po větvích, neuzříš-li světýlka zář v sousedních kdes hájemstvích! V samém vršku usedni, v širou dál se rozhlédni, abys aspoň úsvit uzřel, než se rozední! 1917.
33

HLAS V POUŠTI.
Ze země, kde, povržení sluzi, faraův jsme palác stavěli, vyvedls nás, Pane, v pouště hrůzy, kde jsme krví cestu smáčeli. Třicet let’s nás trestal hladem, žízní, až nám vyprah’ v kostní dřeni tuk, místo dědů, reptajících v trýzni, archu nese důvěřivý vnuk. Teď, když táhnem k předu radostněji, třeba dosud písek pouští žhav, hrozen z Kanaan kdy přinášejí posli, jenž šli zvídat do dálav, proroci kdy vznícenými zraky zří už v mlhách zaslíbenou zem, – Věčný, ať jsem mezi těmi taky, kteří líbat budou její lem. Nedej nyní zemdlet noze mojí, zrny manny zázračné mne sil, abych, dojda v únavě a znoji, poutnickou hůl přece zavěsil 37 pod krov rukou vlastní zbudovaný, kde můj budeš pán Ty jedině, abych uzřel den, kdy, Požehnaný, pastýřskou dáš berlu naší rodině! 1917.
38

MOTIV Z BŘECLAVYBŘECLAVI.
Na hranici, kde svět oveček se s vlky stýká, v nádražní jsem used’ restauraci. Časné jitro. Jenůfka tu na podlahu stříká mokré piliny, jdouc za svou všední prací. Kolem za stoly zvěř všeliká se hemží. V tlamě liščí zuby špičaté se časem zabělají, v koutě nakrmený křeček vrtí se a piščí, dravci východní, kde kořist, tiše čenichají. Kanci divocí, již z pastvy žaludové tyjí, zvyklí sousedovi plenit zemáky, po děvečce plaché se skloněnou šíjí mlsně natahují chtivé čumáky. Vzteklá smečko dravčí, smečko cizopasná, k čemu spěješ krvežíznivými pudy? Temná noc už svíjí roucha svoje řasná, jitřní hvězdy plaší nočních příšer bludy! 39 A z té dívky, která podlahu dnes mete, zrodí se kdys jinoch s hvězdou v líci, jehož láskou lípa navzdor mrakůmmrazům zkvete a v ní rojiti se budou včely medující. 1917.
40

PŘED ÚSVITEM.
Ještě dlaň Noci zlý, krvavý sen v slzami zardělé tlačí nám oči, kohout však pěje! – Nuž, přec bude den, v zlatý vůz dojista slunný bůh vkročí! Se zlatým zápřahem z růžových vrat vyjede s ohnivou pochodní vzňatou – a potom paprsek z nebeských lad nad mojí rodnou též zaplane chatou! Díš, že ji zastíní sousedův dům vysokou střechou a pyšnými štíty? Že bych měl zbohatlým násilníkům prodat svůj stateček pod lipou skrytý? Kdož mi tak radí, to zrádný je had – ze svého do smrti neuhnu patou! Dovede slunka zář rozzelenat otcovský lán před mou poctivou chatou! 41

V POLSKÉ VSI.
Biedny ludu, święty, polski ludu! J. Kasprowicz.
Srub z trámů šedivých se věkem na bok chýlí a střecha došková až k zápraží se svezla; nad plůtek liljí květ se vznes’ jak svícen bílý a za ním růžic nachem kvetou slezů žezla. Jsou dvířka nizounká jen pro schýlené šíje, dvě kalná okénka se zlatých šípů bojí; prsť udupaná v jizbě hořké slzy pije a v koutku Odříkání trpké léky strojí... * Nehřešte v pýše, s úctou a tiše vstupte již do chlopa pokorné říše. Přes všecky trudy není tak chudý, ač dosud ždímán byl ode všech všudy. Co se to sněží? Útlá, však svěží v kolébce dušička polská tu leží. Dřímá, však roste, do vínku noste, kochanka Koščušku za kmotra proste! 42 Vyroste v reka, šelmu zlou zleká, v sousedním gruntě jež na výpad čeká. Vyroste za tři, a jak se patří, rozpřáhne náruč, kde čekají bratří! * Palouček se choulí v stinném háje loubí, na něm ve dvojřadách štíhlé kříže ční; jenom plaché ptáče zapípne kdes v doubí, mladé břízky šumí píseň smuteční... Dřímejte zde, hoši o domově snící, z vašich kostí sémě dračí nevzroste, jen by spadlo bělmo, prozřít zbraňující, to před trůnem soudným, vy, nám vyproste! Poutníče, jenž kráčíš teskným křížů lesem, o hrdinské smrti slova čítaje, uvěř, že věk příští jiná napíše sem: páté přikázání s hory Sinaje.*) *) Tuto poslední sloku censor v „Cestě“ (1918) vybílil. 43

HALIČSKÁ MOMENTKA.
K městu pod pahorkem vozík drnčí, do trhu dnes – cesta necesta – židé zboží vezou do města; koník žebry chřestí – ale frnčí. Na vozíku židovky jak krůty s diamanty mastných na rukou, holé lebky kryty parukou, každý pohled jako jestřáb krutý. S nimi plémě hudců z Jericha, chundelaté brady, kozlí tváře, chlupy práší se jim z kožicha. Ohlížím se, hnusem zasažen, není-liž snad místo koně v káře – polský chlop tu k tahu zapřažen!? 44

PSÁNO V PŘEROVĚ.
Vracím se domů z cizí, svobodné země. Náhle se vzpomínka ozvala ve mně; co kolem přerovské nádraží hromží a duní, výjev zřím z nedávné cesty: kdes na výsluní před kopcem lesnatým v paloučku šťavnaté trávy pasou se dobré dojnice, plecité krávy. Zvířata krotká pohledem laním klidně zří k olší a k potoku za ním. Netuší, z čihadla ve smolném smrčí úkladný rys že se ke skoku krčí. V tom se již vymrštil! – Neminuv cíle, dobrácké plavce se zakousl v týle... Proč jenom, proč cestou od Ostravy vzpomínka tato mi nejde z hlavy? Proč jenom, proč, jeda Moravou, na mysli šelmu mám ryšavou? 1917.
45

STARONOVÁ PÍSNIČKA. Karlu Kálalovi.
Nebetyčné Tater štíty vězní bytost líbeznou, v loktušce jež Popelčině zakletou je princeznou. Šarkan ji tam střeží zlý, chřestí chvostem, cení kly, panenskou krev z údů chlemtá, okovům jež uvykly. Hýčkán písní Vltavinou vyrost’ junák ztepilý, zvěst o křivdě nepomstěné slýchal z předků mohyly. Pěstí skály rozrazí, před bůžky se neplazí, půjde krásku vysvobodit, plně svaté příkazy. Po boku mu kráčí směle, zježiv hřívu, věrný lev, 46 nad oběma v jitřní záři vlaje bílá korouhev. Zkruší nápor satanský, zlámou řetěz tyranský, k spící krásce provází je letem orel tatranský. Když pak junák z vůle boží s určenou mu Popelkou na věky se nerozlučně spojí šťastnou veselkou, zablýskne se nad zemí, bouře smete ničemy, hořký popel spáleniště v ráj se změní s růžemi. 47

MORAVSKÁ SYMFONIE.
Ó vítej, blankytná obloho, která nad mojí vlastí se kleneš jak měkká a štědrá Tvůrcova dlaň! Buď zdráv, můj lide, jenž sevřen úkladů pastí jen v mozolné ruce máš jedinou zbraň! Buď zdráva, má země barvitých rolí a bělostných chrámů, v modravém Sudet a Karpatí rámu! Vy Beskydů vonné, hřibovité, lesnaté chlumy, kde krásný hodslavský jinoch ve svatojanské kdys noci, když kapraď kvete, vnik’ v bačů-černokněžníků dumy a tajemství vyzvěděl, kterak jed šarkanův zmoci, takže z šumících pasek, skot otcův kde pásával plavý, vítěznou nastoupil pout přes mohyly k branám vzkříšené Slávy! U vděčné pokoře tobě se klaním, ó Velehrade, buchlovským střežený hradem! Mé vlasti byl’s vlídným slunéčkem ranním, byl’s Kristova semene prvně rozkvetlým sadem. 51 Po letech tisíci znova’s Moranu zdolal, “Vstaň, vyjdi z hrobu!” – jsi Lazara volal. Ó město pochmurné, – v černých jsi závojích vdova, v tvém rathouzi sta let drak hladově řičí, jenž oběti živé požírá rok co rok znova a jemuž mých bratří zbabělý dav nádeničí, – nad tebou barvou kostí zetlelých svítí zámek, jenž hrobem myšlenek svatých měl býti! Ó světe tajemný Macochy a Sloupských slují, zda vaše v křišťálu klenuté síně zásvětným krajem až v kobky se snují, kde v země matičky hostinném klíně před nových božstev slávou a jasem ukryl se Perun s Moranou, s Třasem? Vy zelená jezera řepných, žitných, ječmenných polí, na vašich úzkých březích vrby jak stařenky stojí a v široké sukni šedavé zvědavě zří po okolí, kde koně plecité prsť čokoládovou orají v znoji; na uzdě krotí je syneček ohebných boků, zdravou se krví tvář rumění, dobrota doutná mu v oku. Jak v pekárně na dlaždicích husté řádky koláčů stavení se nízká pekou v červencovém úpalu; 52 červených to domov gatí, flegmatických oráčů, stréčků, kteří odjakživa pospíchali pomalu. Ale zato zůstanou zde přes sám konec světa kolem zámku Ječmínkova „dýl o štere leta“. Pod jižním se slunkem hřejí plavé hřbety Pálavy, toť lev k skoku přikrčený v mohutných tlap rozpětí číhá, patře nevraživě v rozkvetlý luh Moravy, kde krev hrůzou stydne v žilách vyslíděné oběti, – ne! – to není lev, tvor královský a čestný, to je mlsný kocour, falešný a lestný! Úprkovy širé, smaragdové stráně, na nichž vinný kořen vonný nese plod, vaše nízké slípky tajemné jsou báně, nezbedných kde šotků hospodaří rod. Jenom pamatujte, beránci vy vláční: Atilův vlk blízko – a ten krve lační! Antoníčku svatý na zeleném kopci, až kolem korouhve barvami máku rozkvetou nad lidem slováckých obcí, sejmi mu bělmo z kdys jiskrných zraků, démónů z něho vymýtej smečku, kteří ho svádějí v záludnou léčku! 53 Jako kolmo čelem zamodralá žíla středem země valí Moravy se proud, a vln píseň dravá děti omámila kouzlem, jemuž nelze, nelze uniknout, že jak za krysařem-pištcem v kraj jdou dalekýdaleký, v propast, jež nic nenavrátí, zniknou na věky... Bujnou chvojí smrčin slunka záře srší do vln Svratky, písek v ryzí zlato měníc, nad ní starý Pernštýn stojí na návrší, pochmurný rek v zbrani, osleplých však zenic, hluchý k písni, která hvozdem k němu zvučí, lhostejný k těm, jež měl sevřít do náručí! Tam, kde začíná se svaté České země v šíři roztepaný, obrovitý kalich, pahorků a smrčin kraj hovoří ke mně, bičovaný metlou větrů neurvalých, s políčky jak pestré šachovnice vzory – zdráv buď, kraji rodný, teskné Žďárské hory! Vítej na pomezí, Horo Zelená! Z tebe k přibyslavským vrchům patře v roznícení svatém skláním kolena, dvojí ohnivé se koře vatře: 54 jedna táborského vůdce shoříhoří nad mohylou, druhá nad Borovou jarou šlehá silou! Ó nechať ty vatry do Moravy planou, dokud před útoky šelmy krvelačné nutno nocí stříci zemi milovanou až k té chvíli slavné, kdy se dníti začne! 1917.
55

NAD DUBOVÝM STOLEM. Ant. Klášterskému
Pod krovem rodným usedám za stůl, dědy jenž vídal, vnuky jenž přečká. Když kolem o svatbách družičky plesaly, družbou byl v úboru prostém, když jeho gazdové po řadě klesali, pohřbů byl nemluvným hostem, nedojat patře, jak přezrálé stonky vybírá bedlivá plečka. Hledím v tu desku dubovou jak bábinu vrásčitou líc a je mi, jako by nazpět se otočil osudů hřídel, jako bych napil se z čarovných zřídel, – brána se otvírá, kůň mne k ní unáší duhových křídel, za ní stín praotců kyne mi vstříc... * Doubek zřím mladý kdes na kraji háje, jenž větrem ze strnisk pročísán šumí. V zamlklé ticho jen polnice břesk jako blesk se vyšvihl nad nízké chlumy. 56 Ticho – jen ve skalí z povzdálí s trubače popěvkem echo si hraje. Ticho – jen kopyt cval dupavý jak buben chraplavý zaduněl z pláňavy. Je to zář požárů? Či jsou to červánků záplavy? A kdo ty krvavé granáty nevážně rozsypal na listí? Běda! To selská děvčata s proťatou hrudí v tratole leží, bělmo skleněných zraků s výčitkou upřeno k blankytu... Marně, ach marně’s tam hledala soucitu, zvětralých rejtharů ubohá kořisti! Přijeli, plenili, hýřili, vraždili, ujeli v trysku – štiplavý čmoud jenom zbyl na spálenisku... Přes lidské bolesti, přes vojny zběsilé třicet útrapných let doubek přec roste a mohutní v dubisko statné, až přijde sekera s pilou, jež v peň se mu zatne. Tehdy již slzami mučených, odbojem hnětených tvářnost svou proměnil svět... Z krásných pak dubových prken mistr náš pokrevný zrobil pevný stůl s trnožem. Na něm do mléka chléb večer drobil praděd můj statný, když odloživ zástěru z očadlé kůže osmahlou otřel tvář a na stůl založil ruku, 57 denně jež kovala před jícnem výhně podkov ohnivé růže. Strouhal i kopyta stepním koníkům moskevských pluků, pochvalným „charašo“ vousatých kozáků chlubil se po letech vnuku. Za zpěvu kovadlin ze šeré kovárny na svět zřel jiskrným zrakem, úsvit se rodící tuše za bouřlivým mrakem. V sousedské besedě netajil, srdce že v hrudi mu skáče, když selský robotník nechce se bát karabáče, a v kruhu důvěrném jistil, až spát bude dávno pod drnem a hrudou, že: „Udeří jednou dvanáct – a malí šturmem na velký pudou.“ Zavály věru prudké březnové větry a semeno bolestných věků vydalo první křehký květ svobody, růžových vděků. Tehdy u tebe, stole náš vzácný, sedával děd můj v kalmuku šedém, z mydlářské dílny, kde lojnatý zápach nelibě čišel, po práci v jizbu když vyhřátou z večera přišel. Oh, jak tu radostné jiskřičky vzňaly se pod zraků střízlivých ledem, o stůl když opřen při prskavém blikání lojové svíčky mužného ducha „Národní Noviny“ čítal, věrností plana. 58 A potom, – nebuď to duše naivní hana! – na štítě svém dal české dva malovat lvíčky, jak mýdlo a svíce v pazourech červenobílých drží; nade stůl dubový korunní klenoty zavěsil v zápalu svatém, a s panem purkmistrem oděl se čamarou, odvážných šatem. I děd zmizel dávno již v časů bezedné strži... Po něm strýc Josef, žrec věrný, zde posvátné ohnisko střežil, nadšení táborů, borovskou slavnost, Žižkovu tryznu i výstav žeň honosnou přežil. Zde o černé hodince, když před okny topol větrem se zmítal, ač dech se mu krátil, „Skaláky“, „Psohlavce“ nábožně čítal. Život, zlý hodinář, těžce ho ohýbal závažím strastí ale chod srdce čestného nedoved’ zmásti. Ve stáří nevrlém, doživ dnů znectěných, čelo zlou nevolí vraštil, vida, jak vůdcové zemdlení svinují korouhev svatou. V hořkosti proklínal rozkolu saň jedovatou, o stolec dubový deníkem jak Mojžíš deskami praštil, když před volební kampaní ohavnou 59 vášněmi osleplí štírové žahadly vlastní jen bodali těla – a kdosi třetí měl z kohoutí vojny frašku vždy zábavnou. Tenkráte ústa jeho přísná v rouhavém zoufalství děla: „Oh, měli tu rotu jen na bratra soptící uštkavým plazem hned před dvěma sty lety katovi pacholci zaškrtit rázem!“ Leč když kosmický orloj osudnou udeřil chvíli, rázem tu nad houfy semknuté jak monstranc husitů na štíhlé žerdi ideál odvěký vztyčen. – Chraňte jej čisté, nebeské síly! – A dnes, ač ještě stráži ponocující jitro se nerdí, nad stolem ctihodným pozdní potomek u mysu dobré naděje zakotvil, cítě, jak praotců krev mu nezdolným příbojem rozpíná žíly a že kmen plodného jádra, ač jedem zaléván, zdráv pučí nepřetržitě... Teď na desce dubové rozlil se paprsek zlatý a hřeje mi ruce, jež k modlitbě spiaty: Slyš, věčný Hospodáři a věčný Soudce přísný, když květné záhony deptati necháváš kopytem splašené klisny, pádící světem s morovou pěnou u vychrtlých chřípí, když žhavý tvůj bič bije na našem zápraží v zděděné lípy, 60 když drtíš nám srdce jak mědlice len, když bolest jen nová se rodí z krvavých pěn – – v hodině, kdy svého trestu vyvrcholíš míru: neznič otců, neznič naši v spravedlnost víru, Zákon zjevné křivdy nebuď zpečetěn! 1918.
61

ZPÍVEJTE PÍSEŇ NOVOU...
Plesejte, ponížených zástupů kosti zetlelé, okřejte v místech mlčení věčného poselstvím blaživým, že v ložiskách Času již skřípají osudu hřídele a Věčnosti orloj jitro nám ukázal přede dnem zářivým! Plesejte, porobených zástupů práchnivé kosti, neboť troud vaší zkormoucené tělesnosti, rozvátý v tisíců pohřebišť odlehlé kouty, křísnutím blesku se vzňal a zatřásl pouty – a pouta již padají s vyhublých rukou a ruce ty na brány příštího Ráje svobodny tlukou! Plesejte, mučených suché, trouchnivé hnáty, které jste smolnicí páleny bývaly vzteklými katy, které jste v trlicích hněteny bývaly panskými dráby, které jste pro příklad výhružný musely praštěti v železné panny úlisném objetí – – hlas polnice slyšán jest, jenž k soudu zve, k odplatě vábí! Plesejte, krví podlité, mozolné kotníky vychrtlých nohou, jež tajnými chodníky 62 za sirých, sychravých nocí spěchaly v zapadlé lesní úvaly, kde nesměle do jitřních červánků chvěla se třaslavá píseň o dobrém, nebeském Beránku, kterou rty selské s vášnivou věrou a nadějí zpívaly! Plesejte, zoufalých rebelů šíje vrásčité, hvízdavým šlehem ostnitých důtek jak radlicí rozryté! Plesejte, kornatédlaně žilnatých rukou, příživné šelmy jež sytily robotnou mukou, oblity lítostnou slunéčka září na panské dřely se roli, a potom za nocí měsíčných, lačny a zmdleny, žaly své nesporé žito a řídké sbíraly leny, kladouce plesnivý chléb na své zborcené stoly. Plesejte, kosti všech pokorných, kteří s lačnými střevy pro chřtány vrchnosti sladký mok tlačili z hroznové révy, zatím co otylý šafář jim naléval octa a žluči, drze se chechtaje, kterak břich hladovým šroubem svíraný kručí. Plesejte, ponížené kosti všech zoufalých, kteří vyštváni když vánice lednová sněhové vlny jak stáda vlků honila po pláni a jako pes proti měsíci mráz bolem palčivým skučel, 63 stáli jste v cárech, ztrhaným zrakem do oken hledíce vlastního domu, kde zpěv hrdel hýřivých výsměšně zvučel a kolem vašeho stolu se kývaly násilných vetřelců blýskavé helmice. Plesejte, nešťastných vyhnanců kosti umdlené, ubohá větévko z kořene vyťatá, jejížto popel po truchlém shoření živnou se prstí stal dravého plemene, krve jež okusíc, zpilo se k hrůznému šílení! Nešťastné perly, jež mateřské škebli vyrvány v moře chřtán lačný byly jste vmetány, v moře, jež vzdutými chtělo pohltit vlnami ostrůvek tichý, kde slovo boží zní cherubů strunami. Plesejte, zkřivděné vdovy, a raduj se, sedmibolestná Matko, neboť již z kostí všech, kterým trpět i umříti pro tebe bylo kdys sladko, zrozený Mstitel, – dávnými věštěný žalmy, želaný dědy, již slávy tvé viděli žalostné potření, žádaný otci, jimž na místo medu jsi roditi musila trny a kamení, – povstal a kráčí zástupem stroucím v ústrety ratolest palmy, aby loukoť sudby k slunci obrátil – vládu věcí tvojich zpět ti navrátil! 64

ZDRÁVAS, MATEŘSKÁ ŘEČI...
Zdrávas, mateřská řeči, sladkosti plná, Pán a Strůjce osudů věčných je s tebou! Nechať se vzedme příbojem radostná vlna, ať zniknou vidma, jež dosud v duši mne zebou! Vždyť já tě vídal jen v žíněném hávu u dveří chrámu jak žebračku státi... Almužny grošem ti zcizenou platili slávu a k dětem vlastním ses nesměla znáti! Zlatohlav kol tebe nosili pyšní, dbalí, by od tvých se nepotřísnili cárů, nevěstkou míti tě žádali zhýralci hříšní, zvyklou žít v hanbě a z bezectných darů. Mizerná chátra, jejíž rypáky kančí v mrvě si hledají lahůdky podlé, v městě jež Faiaků nad jícnem propasti tančí, koříc se otrocky bezhlavé modle, po tobě střílela úsměšků oplzlých šípy, na tebe házela mlátem, jež hltavě žrala, 65 na tebe stříkala ohyzdné hleny svých chřípí – – ale tys čista, neposkvrněna před chrámem stála. Kal na tě metaný, – zřeli jsme v dojetí tklivém – v perly jak u nohou tvých se proměnil divem! A dnes již oheň a síra na pyšné řítí se s nebe, na chátru zvířecí bič se již s uzlíky chystá – my pak, tví věrní, v nový Vyšehrad uvedem’ tebe, kde budeš trůniti spanilá, mocná a čistá! Říjen 1918.
66 OBSAH:
I.
Místo prologu 9, Loučení 10, Trén 12, Hořké verše 13, Pozdrav 15, Romance z věku XVIII. 17, Na mostě vzdechů 19, Mrtvé vzývámvzývám... 20
II.
Tiší hosté 25, Děti v lese 32
III.
Hlas v poušti 37, Motiv z BřeclavyBřeclavi 39, Před úsvitem 41, V polské vsi 42, Ha- ličská momentka 44, Psáno v Přerově 45, Staronová písnička 46
IV.
Moravská symfonie 51, Nad dubovým stolem 56, Zpívejte píseň novounovou... 62, Zdrávas, mateřská řeči! 65
[67] Nákladem Tiskařského a vydavatelského družstva „Obzor“ v Přerově. Kresby ve dřevě provedl K. Němec. Tiskem grafického závodu firmy Jar. Strojil v Přerově.
[68] OPRAVY
Na str. 10. v 6. řádce shora místo synem má státi synkem. Na str. 13. druhá řádka shora má začíti velkou písmenou (Kosa). Na str. 15. v 3. sloce na konci 2. řádky má býti za slovem ruce čárka. Na str. 31. v 2. řádce shora místo i k Jozífkovi má státi a k Jozífkovi. Na str. 40. v 3. řádce shora místo mrakům má státi mrazům. Na str. 54. na konci 5. řádky shora má býti za slovem daleký čárka. Na str. 55. v 1. řádce shora místo shoří má státi hoří.
E: ts; 2007 [69]