LOUČENÍ.

LOUČENÍ.
S blankytných lad stříbrné příze již chomáček pad’ na domek v zahrádce, rozkvetlé v májový šat. Vstávejte, miláčci, táta Vám s Bohem chce dát! Choť drahou, skromné své úrody spolužnečku, dcerku, své srnčátko, ztepilou frajerečku, objal jsem, – se synemsynkem vzdáleným loučím se v obrázečku. Nad chlumy modravé Děd kštice zlaté se vznes’, klekání zvoní, kouř zvedá se nad milou Ochozu, les, (jistě tam divé se ženičky s kuchtěním zpozdily dnes!) Z ulice vycházím, kde ještě sní v blanické dřímotě měštěníni. U cesty na kříži Spasitel ční... Od Žďáru saň letí – zdrávi tu zůstaňte! – já musím s ní! U vlaku vyhublé dětské rtíky líbají vousaté záložníky – (stůjž zde jen pomlčka s vykřičníky! –) Májová rosa všem tatíkům zkropila kapesníky! 10 A již se ohlížím k domovu naposledy, střechy zřím, nad ně se dvé věží vyšvihlo na výzvědy, Boží zřím zahradu, lípy kde šeptají nad pradědy. Náhle se však kalí mi zrak, v duši pad’ smutek jak ledový mrak. Je to jen vlak, pravšední vlak, co hromží tak – či je to ztracenců tonoucí vlak? 11