STARONOVÁ PÍSNIČKA.

Jan Karník

STARONOVÁ PÍSNIČKA. Karlu Kálalovi.
Nebetyčné Tater štíty vězní bytost líbeznou, v loktušce jež Popelčině zakletou je princeznou. Šarkan ji tam střeží zlý, chřestí chvostem, cení kly, panenskou krev z údů chlemtá, okovům jež uvykly. Hýčkán písní Vltavinou vyrost’ junák ztepilý, zvěst o křivdě nepomstěné slýchal z předků mohyly. Pěstí skály rozrazí, před bůžky se neplazí, půjde krásku vysvobodit, plně svaté příkazy. Po boku mu kráčí směle, zježiv hřívu, věrný lev, 46 nad oběma v jitřní záři vlaje bílá korouhev. Zkruší nápor satanský, zlámou řetěz tyranský, k spící krásce provází je letem orel tatranský. Když pak junák z vůle boží s určenou mu Popelkou na věky se nerozlučně spojí šťastnou veselkou, zablýskne se nad zemí, bouře smete ničemy, hořký popel spáleniště v ráj se změní s růžemi. 47