V POLSKÉ VSI.

V POLSKÉ VSI.
Biedny ludu, święty, polski ludu! J. Kasprowicz.
Srub z trámů šedivých se věkem na bok chýlí a střecha došková až k zápraží se svezla; nad plůtek liljí květ se vznes’ jak svícen bílý a za ním růžic nachem kvetou slezů žezla. Jsou dvířka nizounká jen pro schýlené šíje, dvě kalná okénka se zlatých šípů bojí; prsť udupaná v jizbě hořké slzy pije a v koutku Odříkání trpké léky strojí... * Nehřešte v pýše, s úctou a tiše vstupte již do chlopa pokorné říše. Přes všecky trudy není tak chudý, ač dosud ždímán byl ode všech všudy. Co se to sněží? Útlá, však svěží v kolébce dušička polská tu leží. Dřímá, však roste, do vínku noste, kochanka Koščušku za kmotra proste! 42 Vyroste v reka, šelmu zlou zleká, v sousedním gruntě jež na výpad čeká. Vyroste za tři, a jak se patří, rozpřáhne náruč, kde čekají bratří! * Palouček se choulí v stinném háje loubí, na něm ve dvojřadách štíhlé kříže ční; jenom plaché ptáče zapípne kdes v doubí, mladé břízky šumí píseň smuteční... Dřímejte zde, hoši o domově snící, z vašich kostí sémě dračí nevzroste, jen by spadlo bělmo, prozřít zbraňující, to před trůnem soudným, vy, nám vyproste! Poutníče, jenž kráčíš teskným křížů lesem, o hrdinské smrti slova čítaje, uvěř, že věk příští jiná napíše sem: páté přikázání s hory Sinaje.*) *) Tuto poslední sloku censor v „Cestě“ (1918) vybílil. 43