NAD DUBOVÝM STOLEM.
Ant. Klášterskému
Pod krovem rodným usedám za stůl, dědy jenž vídal, vnuky jenž přečká.
Když kolem o svatbách družičky plesaly, družbou byl v úboru prostém,
když jeho gazdové po řadě klesali, pohřbů byl nemluvným hostem,
nedojat patře, jak přezrálé stonky vybírá bedlivá plečka.
Hledím v tu desku dubovou jak bábinu vrásčitou líc
a je mi, jako by nazpět se otočil osudů hřídel,
jako bych napil se z čarovných zřídel, –
brána se otvírá, kůň mne k ní unáší duhových křídel,
za ní stín praotců kyne mi vstříc...
*
Doubek zřím mladý kdes na kraji háje,
jenž větrem ze strnisk pročísán šumí.
V zamlklé ticho jen polnice břesk jako blesk se vyšvihl nad nízké chlumy.
56
Ticho – jen ve skalí z povzdálí s trubače popěvkem echo si hraje.
Ticho – jen kopyt cval dupavý jak buben chraplavý zaduněl z pláňavy.
Je to zář požárů? Či jsou to červánků záplavy?
A kdo ty krvavé granáty nevážně rozsypal na listí?
Běda! To selská děvčata s proťatou hrudí v tratole leží,
bělmo skleněných zraků s výčitkou upřeno k blankytu...
Marně, ach marně’s tam hledala soucitu,
zvětralých rejtharů ubohá kořisti!
Přijeli, plenili, hýřili, vraždili, ujeli v trysku –
štiplavý čmoud jenom zbyl na spálenisku...
Přes lidské bolesti, přes vojny zběsilé třicet útrapných let
doubek přec roste a mohutní v dubisko statné,
až přijde sekera s pilou, jež v peň se mu zatne.
Tehdy již slzami mučených, odbojem hnětených tvářnost svou proměnil svět...
Z krásných pak dubových prken mistr náš pokrevný zrobil
pevný stůl s trnožem. Na něm do mléka chléb večer drobil
praděd můj statný, když odloživ zástěru z očadlé kůže
osmahlou otřel tvář a na stůl založil ruku,
57
denně jež kovala před jícnem výhně podkov ohnivé růže.
Strouhal i kopyta stepním koníkům moskevských pluků,
pochvalným „charašo“ vousatých kozáků chlubil se po letech vnuku.
Za zpěvu kovadlin ze šeré kovárny na svět zřel jiskrným zrakem,
úsvit se rodící tuše za bouřlivým mrakem.
V sousedské besedě netajil, srdce že v hrudi mu skáče,
když selský robotník nechce se bát karabáče,
a v kruhu důvěrném jistil, až spát bude dávno pod drnem a hrudou,
že: „Udeří jednou dvanáct – a malí šturmem na velký pudou.“
Zavály věru prudké březnové větry a semeno bolestných věků
vydalo první křehký květ svobody, růžových vděků.
Tehdy u tebe, stole náš vzácný, sedával děd můj v kalmuku šedém,
z mydlářské dílny, kde lojnatý zápach nelibě čišel,
po práci v jizbu když vyhřátou z večera přišel.
Oh, jak tu radostné jiskřičky vzňaly se pod zraků střízlivých ledem,
o stůl když opřen při prskavém blikání lojové svíčky
mužného ducha „Národní Noviny“ čítal, věrností plana.
58
A potom, – nebuď to duše naivní hana! –
na štítě svém dal české dva malovat lvíčky,
jak mýdlo a svíce v pazourech červenobílých drží;
nade stůl dubový korunní klenoty zavěsil v zápalu svatém,
a s panem purkmistrem oděl se čamarou, odvážných šatem.
I děd zmizel dávno již v časů bezedné strži...
Po něm strýc Josef, žrec věrný, zde posvátné ohnisko střežil,
nadšení táborů, borovskou slavnost, Žižkovu tryznu i výstav žeň honosnou přežil.
Zde o černé hodince, když před okny topol větrem se zmítal,
ač dech se mu krátil, „Skaláky“, „Psohlavce“ nábožně čítal.
Život, zlý hodinář, těžce ho ohýbal závažím strastí
ale chod srdce čestného nedoved’ zmásti.
Ve stáří nevrlém, doživ dnů znectěných, čelo zlou nevolí vraštil,
vida, jak vůdcové zemdlení svinují korouhev svatou.
V hořkosti proklínal rozkolu saň jedovatou,
o stolec dubový deníkem jak Mojžíš deskami praštil,
když před volební kampaní ohavnou
59
vášněmi osleplí štírové žahadly vlastní jen bodali těla –
a kdosi třetí měl z kohoutí vojny frašku vždy zábavnou.
Tenkráte ústa jeho přísná v rouhavém zoufalství děla:
„Oh, měli tu rotu jen na bratra soptící uštkavým plazem
hned před dvěma sty lety katovi pacholci zaškrtit rázem!“
Leč když kosmický orloj osudnou udeřil chvíli,
rázem tu nad houfy semknuté jak monstranc husitů na štíhlé žerdi
ideál odvěký vztyčen. – Chraňte jej čisté, nebeské síly! –
A dnes, ač ještě stráži ponocující jitro se nerdí,
nad stolem ctihodným pozdní potomek u mysu dobré naděje zakotvil, cítě,
jak praotců krev mu nezdolným příbojem rozpíná žíly
a že kmen plodného jádra, ač jedem zaléván, zdráv pučí nepřetržitě...
Teď na desce dubové rozlil se paprsek zlatý
a hřeje mi ruce, jež k modlitbě spiaty:
Slyš, věčný Hospodáři a věčný Soudce přísný,
když květné záhony deptati necháváš kopytem splašené klisny,
pádící světem s morovou pěnou u vychrtlých chřípí,
když žhavý tvůj bič bije na našem zápraží v zděděné lípy,
60
když drtíš nám srdce jak mědlice len,
když bolest jen nová se rodí z krvavých pěn – –
v hodině, kdy svého trestu vyvrcholíš míru:
neznič otců, neznič naši v spravedlnost víru,
Zákon zjevné křivdy nebuď zpečetěn!
1918.
61