ZPÍVEJTE PÍSEŇ NOVOU...
Plesejte, ponížených zástupů kosti zetlelé,
okřejte v místech mlčení věčného poselstvím blaživým,
že v ložiskách Času již skřípají osudu hřídele
a Věčnosti orloj jitro nám ukázal přede dnem zářivým!
Plesejte, porobených zástupů práchnivé kosti,
neboť troud vaší zkormoucené tělesnosti,
rozvátý v tisíců pohřebišť odlehlé kouty,
křísnutím blesku se vzňal a zatřásl pouty –
a pouta již padají s vyhublých rukou
a ruce ty na brány příštího Ráje svobodny tlukou!
Plesejte, mučených suché, trouchnivé hnáty,
které jste smolnicí páleny bývaly vzteklými katy,
které jste v trlicích hněteny bývaly panskými dráby,
které jste pro příklad výhružný musely praštěti
v železné panny úlisném objetí – –
hlas polnice slyšán jest, jenž k soudu zve, k odplatě vábí!
Plesejte, krví podlité, mozolné kotníky
vychrtlých nohou, jež tajnými chodníky
62
za sirých, sychravých nocí spěchaly v zapadlé lesní úvaly,
kde nesměle do jitřních červánků
chvěla se třaslavá píseň o dobrém, nebeském Beránku,
kterou rty selské s vášnivou věrou a nadějí zpívaly!
Plesejte, zoufalých rebelů šíje vrásčité,
hvízdavým šlehem ostnitých důtek jak radlicí rozryté!
Plesejte, kornatédlaně žilnatých rukou,
příživné šelmy jež sytily robotnou mukou,
oblity lítostnou slunéčka září na panské dřely se roli,
a potom za nocí měsíčných, lačny a zmdleny,
žaly své nesporé žito a řídké sbíraly leny,
kladouce plesnivý chléb na své zborcené stoly.
Plesejte, kosti všech pokorných, kteří s lačnými střevy
pro chřtány vrchnosti sladký mok tlačili z hroznové révy,
zatím co otylý šafář jim naléval octa a žluči,
drze se chechtaje, kterak břich hladovým šroubem svíraný kručí.
Plesejte, ponížené kosti všech zoufalých, kteří vyštváni
když vánice lednová sněhové vlny jak stáda vlků honila po pláni
a jako pes proti měsíci mráz bolem palčivým skučel,
63
stáli jste v cárech, ztrhaným zrakem do oken hledíce
vlastního domu, kde zpěv hrdel hýřivých výsměšně zvučel
a kolem vašeho stolu se kývaly násilných vetřelců blýskavé helmice.
Plesejte, nešťastných vyhnanců kosti umdlené,
ubohá větévko z kořene vyťatá, jejížto popel po truchlém shoření
živnou se prstí stal dravého plemene,
krve jež okusíc, zpilo se k hrůznému šílení!
Nešťastné perly, jež mateřské škebli vyrvány
v moře chřtán lačný byly jste vmetány,
v moře, jež vzdutými chtělo pohltit vlnami
ostrůvek tichý, kde slovo boží zní cherubů strunami.
Plesejte, zkřivděné vdovy, a raduj se, sedmibolestná Matko,
neboť již z kostí všech, kterým trpět i umříti pro tebe bylo kdys sladko,
zrozený Mstitel, – dávnými věštěný žalmy,
želaný dědy, již slávy tvé viděli žalostné potření,
žádaný otci, jimž na místo medu jsi roditi musila trny a kamení, –
povstal a kráčí zástupem stroucím v ústrety ratolest palmy,
aby loukoť sudby k slunci obrátil –
vládu věcí tvojich zpět ti navrátil!
64