Německobrodské dueto
Rozkvetly kaštany, zavoněl bez,
rubíny smolniček hořela mez.
Lásky žár sladký i lásky žel
– jak to pěl Mácha – vším v hloubi zněl
za šera vlahého pod parkány
student v zrak dívčinky zahloubaný.
„Včera jsi nepřišel, čekala jsem.”
„Soužím se do noci nad Sofoklem.
A jaké zápasy s rovnicemi!
Když musím k tabuli – úzko je mi.
Potěš mne, má milá, v trampotách zlých
nektarem ze rtíků malinových.”
„Nebav mne matykou s Thermopyly,
když máš být na chvilku roztomilý,
co chceš, to dostaneš – ale až – až
na nebi hvězdičky přepočítáš.”
36
„Hleď, škoda je každé minutinky –”
„Však chvátám – dostanu od maminky.”
„Nedávej úkoly z početnice –
líbám už nastokrát sladké líce.”
„Jsi mi ty mlsný hoch! To já zas ne!”
„Je věrná láska tvá? Nevyhasne?”
„Až se ti maturou otevře svět,
jak ptáče vyletíš – a nikdy zpět!”
„Přisahám při luny stříbrolesku,
že věrnost zachovám bez poklesku.
A kdybych zabloudil na kraj světa,
vrátím se, hlavičko zlatokvětá.”
Zmizeli v pěšinách liboháje,
měsíc se usmívá, sto let zná je!
Obláček lásky se rozplyne v nic –
zbude jen vzpomínka: o jednu víc.
37
Po letech, na skráň kdy napadne sníh,
zavane do října májový jih,
až zvědí s pocity zjítřenými,
že jejich dvě děti ze septimy
v milostném rozpuku zadumány
zas bloudí k Valšičkám, pod kaštany.
38