Dooráno (1940)

Verše z r. 1939-1940, Jan Karník

Diplomatická verze Ediční verze
Dooráno
[3] Jan Karník DOORÁNO Verše z r. 1939–1940 Nakladatelství „Vyšehrad”, s. s r. o., Praha
[5]
Prolog
Oral jsem, zaséval – nebudu víc. Kleč padá z ruky. Dooráno. Dědicům věrným jdu s pozdravem vstříc: Orejte šťastně zítra ráno! [7]
Doma
K všem divům, jež v kráse stvořeny, se upínal zrak můj vzňatý, jen v tobě však tkvěl jsem kořeny, domove, domove zlatý! Když veslaři v bouři zradili poutníka důvěru prostou, když místo věží mohyly, bez růží trny jen rostou, s děravým uzlíkem nadějí přikrčen k dědovu nístěji šeptám si zprahlýma rtoma: Chval, duše, Boha – jsi doma! 9
Starý šumař
Ještě já si zašumařím, i když často píseň mařím u zamčených vrat. S trubači jdu domovinou, noty, které nepominou, chceme vyhrávat. Hrajem píseň vytrvale o lásce až k smrti stálé, jak nám v srdci žhne k zemi, která předků kosti jako zlatá zrna hostí, sémě tajemné. Hrajem píseň nekonečnou o lásce, jež vatrou věčnou spájí věrných rod, o lásce, jež nedbá na nic, 10 přenáší se ostny hranic, hlubinami vod. Hrajem lásky píseň sladkou, jako když se shledá s matkou při návratu syn – už ji neopustí více, dražší mu nad zřítelnice mateřský je klín. 11
Domove dobrých...
Ohnisko lásky mé nehasnoucí, praděd kde koval u výhně žhoucí, kde děd můj půl věku hospodařil, mladý les sázel i mýdlo vařil, kde otec střídal až do let stáří pluh a lov s vladařstvím v kanceláři, kde naše babička tak Boha ctila, že z chudých nejchudším byla vždy milá – děvečka její pod krovy chátrající nosila za tmy boží dar v pantovnici – město mé rodné, jaký stín zřím nad tvými štíty a nad znakem tvým? Čas, který kolem jak dravý pták letí, železným křídlem že vyhýbá se ti? Mé drahé město, stárnoucí bloud žehná tvé kráse v chudobě! Nedej se ukovat do zisku pout, útulku ticha a krásy, 12 jejž sta let Morava uchovala si v polního květu podobě! Zůstaň jak dosud v počestném kroji, i když se soused v háv zbohatlých strojí – šťastno, že místo strojoven řevu děti tvé šveholí ve hře a zpěvu, že místo komínů, čadících v pýše, mateří douška ti do ulic dýše, že místo černých struh s odporným kalem trojice rybníků s olšovým valem stříbrnou vlnou se k zahradám vine, zrcadlíc březiny úbočí stinné, pro ty, kdo z živnosti na výminku chodí si do samot pro vzpomínku – šťastno, že k dvojzpěvům lásky i pro věčný klid sklenuly lípy tvé vysoký kryt, kde z temných jeskyň lze k oblakům plout a svěřit žal svůj poustevně ticha, když v ryčném turnaji čest drtí pýcha. Mé drahé město, do zisku pout nedej se ukovat pro mamon hříšný – Bohu se protiví bohatec pyšný! 13 Jak oheň posvátný od římských kněžen tak plamen Ducha zde věrně buď střežen, v úsvitu jitra nad Třemi kříži ať se tu uleví bolestné tíži, od srdce k srdci lásce buď mostem! Když divý fukéř se s lyžařem honí, ať slunko v milosti tvář nezacloní, bezpečný nocleh ať kyne zde hostem, domove dobrých – při chlebě prostém! Únor 1939
14
Krásný sen
Už setmělo se – a vlak mého žití dojíždí zvolna k tiché stanici. Hle, světla její mlhou kalně svítí – hlas čekám, k přestoupení velící. A při tom jako děcko sen si spřádám, že v Onom světě přijdu mezi své, k svých předků, přátel připočten jsa řadám, své drahé najdu v kráse mladistvé. A potom, až se obeznámím s všemi a uvyknu si v kraji rajských krás, usednu, kde je výhled k České zemi, bych zřel, zda v tmy se halí nebo v jas. Tam denně budu na příchozí čekat z předrahé země, v jejímž znaku lev – kéž novin z vlasti nemusím se lekat, ni v krutých jízvách znova jítřit krev! 15 Zvlášť vítáni mi budou hosté noví, na věčnost z rodných stran co přibudou, ti, jak se našim vede, rádi poví – jen blahé zvěsti kéž vždy zahudou! A kdyby mělo u nás zle se díti, dušičky věrné svolám z měst i z hor: Patrony české půjdem povzbuditi, by odvrátili boží hněv i mor! 16
Předjarní
Chlubí se slunečko únorové, že už zas nabývá moci nové ze zlaté zbrojnice Stvořitele, aby nám na lípě ohořelé pučely míznaté ratolesti, rány se hojily po bolesti. Jiskrným ránem jda po ulici slyším sbor kohoutů hlaholící. Jeden, jak bušil by do křesadla: Oráči, zapřahej do ruchadla! Druhý pěl, jak by dul na polnici: Už s rýčem do sadu, zahradníci! A třetí, jak s vozu vápeníka: Maltu též míchejte pro zedníka! Zpívají kohouti na plné zobce: Zestárlou Smrtholku vyneste z obce! 17 Věstí jich radostné kokrhání zítřejší práce ruch od svítání. Hned se to kráčelo veseleji vytuhlou ulicí – po Matěji – když píseň kohoutů hlásala plesná, se svatým Josefem že přijde Vesna. Z posvátné setby zas klasy se zmnoží, zavoní nový chléb v pekárně boží, zakletý poklad se objeví v dílně, kde svaly obratných napnou se pilně – a lípa, zvítězíc nad zlou sudbou, rozkvete medem a včelí hudbou. 18
Mé jaro
Jaro se u mne zrána jen na skok stavilo, že otevřena brána, mi vlídně pravilo. Děkuji, rajské dítě, má cesta není tvá! Já vidím – úzkost cítě – už branku hřbitova. Voď jiné branou zlatou, kam mne jsi zvalo kdys – i jim se cesty zmatou, Severní hrozí mys! Však nad mrazivým mysem já vidím hořet zář, v ní slavným kyne rysem slitovné Lásky tvář... 19
Prapor v postě
Je smutný kostel v únorovém přítmí. Jen ticho střeží strmé oltáře a věčné světlo váhavými rytmy bělostným sochám bliká do tváře. Pod štíhlým sloupem starý prapor visí, dnů milosti a slávy svědek ctný, a na něm světce drahocenné rysy, jejž vzýval od věků cech počestný. Proč jsi tak smuten, praporče, v dny kalné? Že jak vrak v moři v mlhách tone chrám? Že při mši ranní zněly zpěvy žalné a popel na čele zve k modlitbám? Přetrpíš hoře všech Smrtelných neděl i s Velkých Pátků krutou korunou – vždy Květná neděle je časů předěl, kdy květ už raší jarní pod lunou! 20
Kouzlo Velkého pátku
V chlad jitra září krvavá brána, královský purpur, v Kristův bok rána. V trnové koruně, s polibkem zrady, pro věčnou pravdu, zlé vítězstvím rady nejvyšší láska ukřižována. Neumře láska v smrtelné mdlobě, jen vůně nardu zůstane v hrobě. Víru tří svatých žen vštěp srdci svému, spěchej s ní k balvanu odvalenému – vzkříšený Pán vstříc vyjde i tobě! 21
Lumen Christi
Paškální svíce rozžata – a na ní ztuhlá poupata voní jak z hrobu ve skále ovoce spásy dozrálé. Vítej nám, světlo paškálu, i patero tvých korálů – ran s drahocennou krví pět, jar věčných záruka i květ. Po Velkém pátku Golgoty sviť, světlo Bílé soboty, ozařuj bránu k Letnicím, sedmero darů věštícím. Zasviť nám plamen líbezný Tvé víry, Kriste Vítězný, jenž s kříže v lásky rozpětí učíš i křivdu trpěti! 22 Ó, tryskni pramen milosti v žalm velkonoční radosti, když s důvěrou, jež nezklame, zas Alleluja zpíváme! 23
S poutnickou holí
Co platno! Jaro mé se nenavrátí a večer nerozední do rána. Písničku žitou nelze déle hráti, než jak nám byla shůry napsána. A přece prosím, nežli stmí se zcela, mně popřej, Pane, s holí poutnickou by šlépěj moje vystoupiti směla na svaté hory, kam Tvé zvony zvou, až balzám jara shladí země vrásky, až trny v jízvách skryje máje květ, a Sedmibolestná se v očích lásky zas zemským rájem stane – na pohled. Jen jednou ještě ať smím na Vranově k Marii Panně ruce sepnouti, a po zástupu poutnic zrakem lově své matky dívčí zjev snad shlédnouti, jak pod korouhví vlavou s poutnicemi tam v slunném září v dávný došla den, 24 by odpočala v chládku pod věžemi, jež poutník vítá, cíl když dosažen. Z božího dřevce kytičku má v knížkách, kam vložila též z pouti obrázky, zrak modrý bloudí v oblak jasných výškách, růženec v ruce, šepce zdrávasky... A potom s Matkou Páně na Hostýnu kéž uctím Syna v blesků záplavě, a na hřbitůvku stanu v smrků stínu, kde Kolísek sní po cest únavě, ten rytíř čestný, mladšího jenž bratra v žaláři křísil, z noci vedl v den – žel, příliš záhy zhasla jeho vatra, jež spájet měla rozlomený kmen! Pak touhou oslněn chci v české strany větrnou plání v kraje vábný střed, kde Křemešník ční, v lesích zadumaný ráj samoty a včelek Ducha med. Tam jak mnich Balbín důvěřivě kleče před Nejvyššího trůnem milostným, bys Vratislavem stal se, kníže světče, 25 Tě vzývat budu žalmem výsostným. Tvůj slib v svém srdci ponesu si z pouti, že nám ni příštím nedáš zahynouti! 26
Změny v brýlích
Malému kdys chlapci dal mi osud na nosík skla pěkně růžová. Škoda, že jich nelze nosit dosud, vděk jen vzpomínka jim zachová. Dobrý Bůh mi potom svěřil brýle v zelenavé barvě naděje, na skok zkrátily se dlouhé míle, trávník zřel jsem místo závěje. Ve jhu denním na své brázdě oře, snažil jsem se vidět bez brýlí. Z rukou božích bral jsem slast i hoře, jak se o mé srdce dělily. Když zář příliš jasná od Vševěda mnohé oslnila v poledne, v úzkostech skla sloužila mi šedá, jimiž léčka líp se prohlédne. 27 Dnes mi čočka tmavá nasazena, kvésti zřím jen noční fialky, touže, aby byla vyměněna za jinou, jež vidí do dálky. 28
Němý bol a němý žal
Když nový den tě probudí a oči promne prstem zlatým, hned za ním klove do hrudi bol němý zobcem jedovatým. Ten provází tě celý den, při práci na ruce ti hledí, ni na mžik není unaven a stranou v koutku neposedí. A večer k tobě na lože se klade k spánku se sny zlými, by zítra ráno – můj Bože – hned s paprsky vstal slunečními! A ty pak druhy nejdražší zříš ve smutečním chodit šatě – tvé havrany žal vyplaší, jenž z věrných očí hledí na tě... 29
Skromná moudrost
Modravé vrchy mladých dobrodružství, kam za obzor jste v šeru zmizely? Vy žírné lány úrodného mužství, čí dbalé ruky jste dnes úděly? Kam odvanuly vůně jarní touhy, stesk loučení i hrany rozchodů? Kde cesty k výbojům je zákrut dlouhý, tak vyzývavě zvoucí k pochodu? To tam vše zniklo v nenávratnu marném, však v troskách zachránils přec vlídný kout, kde plamen v zimě, studna v létě parném, a v drahou náruč lze se přivinout. Tam čekej, brachu, až se v proudu rmutném, člun zjeví s převozníkem v mlčení – – A denně vzývej Boha v stáří smutném za rod všech věrných a jich spasení... 30
Tři stromy
Dva topoly mi střeží dům a lípa posly jitra vítá mně k radosti i sousedům, když nad vrchem Tří křížů svítá. K té lípě za den častokrát můj zrak se pro útěchu nese: vždy její peň zřím pevně stát, i větvemi když bouře třese. A stožáry mých topolů ševelí píseň konejšivou: Služ věrně svému úkolu a spočiň v Bohu vírou živou! 31
Pozvání
Též jedenkráte letní poutí zaměřte v náruč Žďárských hor. Zde křivda srdce nezarmoutí, zde okřeje, kdo přišel chor. Z lesnatých svahů Harusovce pozdravte věnec výšiny, jež opájí zrak krásy lovce a dýše vůní maliny. Zde zpupný pohled neporaní a sluchu hudbou lahodí v spanilém rytmu krotkých laní řeč, jež tu věky vévodí. 32
Turistům
Kde smrky voní od Medlova, tam po špičkách jen kráčejme – ať jako víla pohádková nás svaté ticho obejme. Pak od Sykovce naše kroky mech hebký nese k Cikhaji – tam vtip se rodí i v zlé roky, starosti s beder padají. Zelená Horo! Kouzlo nové, vítej nám v chvoje příkrovu! Vzpomenem Vlasty Pittnerové a kleknem k hrobu Sychrovu... 33
Lípy na Vojetíně Památce Gustava Pflegra Moravského
Už nad západem slunko zruměněné, v Otavách nachem vzplály toteny, a hrdé klasy, kosou pokořené, se v snopech zastkvěly jak prsteny. Zámeček bílý nad olšinou stojí a za ním jako čestné stráže šik vznešené lípy strmí v letním znoji – a já tu s nimi, starý poustevník. Ó lípy, kněžky božstev starodávných, vy šumné harfy za větrných dní, svědkové věků žalostných i slavných, královny ticha v plášti mlčení! Ó, jakou něhou zahovořil ke mně v omamné chvíli žňových úpalů hlas přelíbezný milované země z lip věrných na stráních i v úvalu, 34 i z mezí, na nichž hadinec se modrá, kde chrastavec mdlou růží zakvítá, a vesnická tvář trpělivě bodrá tě prostým slovem vlídně uvítá. Pak odcházeje v soumraku vždy tišším pěšinou luční kolem potoka, poskočné krůčky blízko cupat slyším a v olšinách stín pad’ mi do oka. Stín chlapecký se kmit’ a náhle mizí – tvé bosé nožky zda to nebyl krok, ó básníku, než odtud v kraje cizí tě osud vlekl, nevlídný tvůj sok? Když’s potom Královnu Noc bájit slýchal a den tvůj chřadl v stínu cypřiše, zda šum lip zdejších ve tvém smutku vzdychal a rozpínal tvé touhy do výše? Tu náhle vítr zved’ se nad strnisky a lipám napjal strunu na větvích, by zavál jejich žalm, kde růvek nízký je strážcem pěvcových dum zásvětných... 35
Německobrodské dueto
Rozkvetly kaštany, zavoněl bez, rubíny smolniček hořela mez. Lásky žár sladký i lásky žel – jak to pěl Mácha – vším v hloubi zněl za šera vlahého pod parkány student v zrak dívčinky zahloubaný. „Včera jsi nepřišel, čekala jsem.” „Soužím se do noci nad Sofoklem. A jaké zápasy s rovnicemi! Když musím k tabuli – úzko je mi. Potěš mne, má milá, v trampotách zlých nektarem ze rtíků malinových.” „Nebav mne matykou s Thermopyly, když máš být na chvilku roztomilý, co chceš, to dostaneš – ale až – až na nebi hvězdičky přepočítáš.” 36 „Hleď, škoda je každé minutinky –” „Však chvátám – dostanu od maminky.” „Nedávej úkoly z početnice – líbám už nastokrát sladké líce.” „Jsi mi ty mlsný hoch! To já zas ne!” „Je věrná láska tvá? Nevyhasne?” „Až se ti maturou otevře svět, jak ptáče vyletíš – a nikdy zpět!” „Přisahám při luny stříbrolesku, že věrnost zachovám bez poklesku. A kdybych zabloudil na kraj světa, vrátím se, hlavičko zlatokvětá.” Zmizeli v pěšinách liboháje, měsíc se usmívá, sto let zná je! Obláček lásky se rozplyne v nic – zbude jen vzpomínka: o jednu víc. 37 Po letech, na skráň kdy napadne sníh, zavane do října májový jih, až zvědí s pocity zjítřenými, že jejich dvě děti ze septimy v milostném rozpuku zadumány zas bloudí k Valšičkám, pod kaštany. 38
Zarůstá cesta
Už chodíš zřídka kdy poplužím Brna, kde sbírals latiny stříbrná zrna, z úderů na cymbál v jakubské věži slýchals pláč domova v dunění spěži, chlapeckým steskem mrazivě trna. Daleko máš k břehům Sázavy ladné, kdes prvních veršů kul klinkání snadné, a kde jsi čekával jak rytíř na stráži na křehkou princeznu z brodského nádraží. Jako květ jívy když v jarní sníh padne, zmizela v časů lavině zrádné... Zarůstá cesta i do Prahy zlaté, kam tě vždy vábilo dědictví svaté. Ve stopách básníků bloudil jsi zmámen, nad chrámem Karlovým slávy zřel plamen, celoval pláště lem s královny ramen. Dnes sen i skutečnost zle se ti mate. 39 Nepůjdeš, poutníče, k Litomyšli, kde Lenka s Vavřenou vstříc ti vyšli, ani tě Proseč už neoblaží, kde Arne vítal tě na zápraží. Už horký gejsír tam nevyráží... Chodíš jen pár kroků, kde kupcův krám rozmetal jeviště k tvým dětským hrám. Hledáš tam denně mateřský klín, dědovy dýmky kouř a bábin stín – v starém zříš zrcadle, stín že jsi sám! A ten stín odnesou sousedé dobří, kde lípy nad branou, tří věků obři, když vichor v zelený krov se jim dere, hudou jak fagoty a flétny steré žalm Pánu zástupů – Miserere! 40
Když se připozdívá
Neumdlévej, ruko má, dooráme do večera. Ještě čejka nevolá nad rybníkem z pološera, ještě se jak zlatý květ kmitá včelek spěch a vzlet. Přijde tma a přijde noc a s ní ticha píseň svatá. Hvězdná nebes čaromoc nad propastmi rozepjatá skončí marných kroků blud, skončí ruky vzmach i trud. Večerní zvon zapěje, ozve se i umíráček, víra, láska, naděje v srdci ztichne jako ptáček – 41 duši v branách věčnosti kéž Pán vlídně pohostí! Nad dělníkem umdleným, věřím, že se nezatvrdí, duši s rouchem žíněným zahalí v své milosrdí pro groš slzy kající, pro vzlyk lásky lkající... Bratři, v lůně milosti bratrsky nás uvítáte? Balzám věčné mladosti zhojí rány jedovaté? Tmou, v níž kahan bědným zhas’, zazní vaší hlídky hlas? 42
Je to on?
O hůl višňovou se opíraje opatrným krůčkem dědků jde, vítr dávnou písničku mu hraje o ztraceném, co se nenajde... Je to on, jenž druhdy za tmy ranní, na roráty zvon kdy bděle zval, v žhavé touze číhal na krok laní, na dvé tmavých očí, bílý šál? Je to hoch, jenž od veršů i vědy večer toužil, kupecký kde krám, aby nachýlený přes pult šedý zíral k drahých zornic studánkám? Student ten, jenž v hlučných debat proudě v schůzi „Sázavana” náhle ztich’, duchem doma lesní stezkou bloudě, kde okoušel malin nejsladších? 43 Je to on, jenž o výročních svátcích, na kůře když zpíval v tenoru, mezi alty v jedněch věrných zracích střežil lásky blesk i pokoru? Je to muž, jenž únorovým mrazem v kožíšku si zlatý poklad vez’, blažen, na věky že spoután svazem, v kterém tušil bránu do nebes? Je to on, jenž potom bez rozpaků, ať hloh kvetl nebo pozdní vřes, spěchal s úsvitem i za soumraku, kde se ozval nářek SOS? Jistě on! Však za sebe se stydí, že jak náměsíčný po městě chodě, nezří drama živých lidí, s přízraky se vítá na cestě, truchliv jako včelař ve včelínu, jemuž všecky roje zhynuly – 44 u česna jen našel pavučinu a krok smrti s tichem splynulý. Je to on – a přece on to není! Kde roj tužeb v činné lopotě? V ztichlém úlu mrtvých dělnic tlení... Není úl – jen kolek ve plotě. 45
Díky za to!
Tak jest mi, jak bych stanul na rozhledně, na život prchající hledě zpět. Sám dobře vím, že vinul se jen všedně, netryskl v gejzír proud mých šedých let. To nebyl komoň zdobně osedlaný, by rytíř na něm cválal v slavný boj, leč pouhý tahoun, větrem ošlehaný, jenž poznal bič i střečků mrzký roj. Od rána do noci jsem nosil cihly a pod chrám příští základ vyzdíval, prach dýchal jsem a vlasy potem splihly, do krve písek ruce rozdíral. Však za to směl jsem v klenbách svatvečerů zrak nad ruch staveniště vznésti výš, kde křídla duchů kmitají se v šeru, a Staviteli octl jsem se blíž. 46 Těch jasných duchů výzvy tak mne vedly, by tajemný plán stavby velebné mé oči v oslnění na mžik zhlédly – a zhrdly dílem zloby šalebné. Tu, hadry odhodiv, jsem skláněl témě před Králem věků, na smrt vydaným, a kalich blaha nachýlil se ke mně, že Jeho žezla smím být poddaným. 47
Můj svědek
Tužko milá, tichá důvěrnice zjasněných i okřídlených chvil, kdy jsem srdce svého ze studnice drobnou perlu časem vylovil, k poctě tvé tu prostou píseň skládám, nežli ztuhne ruka, věrný druh, a mne k pěvců nehonosných řadám zavolá – ač nehodného – Bůh. Budeš mi pak svědkem věrohodným, že jsem pod praporem Kříže bděl, cestu k Pravdě rovnal bratřím rodným, po ní – klopýtaje k cíli – spěl. Buď mi svědkem, buď i přímluvkyní, před soudnou až stanu stolicí: ať skvrn sebe víc mé dílo stíní, bylo přece zrnkem v ornici! 48
Čím jsem byl
V tom chrámě vznešeném, kde Musy velekněz jen v kapli poboční chtěl mši svou čísti, hned v bráně vysoké mne posvátný jal třes, když sloužit jsem v něm začal – bez závisti. Na kůru k chorálům jsem varhan šlapal měch a v lampě věčné světlo opatroval – však jaké štěstí, velikého božstva dech když s vůní oltářů mé srdce ovál! A jako chlapec, který v komži červené se kolem kněze při obřadu točí, jsem časem zazvonit směl z duše vzrušené, abyste na mžik vzhůru zvedli oči. 49
Epilog
Končí se sklizeň chudobných žní, večerem hvězdným zpěv ženců zní. Jen jeden cizí, zsinalých lící, o kosu opřen, nezpívající, na záspi čeká, na záspi bdí – mlčky tě přes práh vyprovodí. 50 Prolog7 Doma9 Starý šumař10 Domove dobrýchdobrých...12 Krásný sen15 Předjarní17 Mé jaro19 Prapor v postě20 Kouzlo Velkého pátku21 Lumen Christi22 S poutnickou holí24 Změny v brýlích27 Němý bol a němý žal29 Skromná moudrost30 Tři stromy31 Pozvání32 Turistům33 Lípy na Vojetíně34 Německobrodské dueto36 Zarůstá cesta39 Když se připozdívá41 Je to on?43 Díky za to!46 Můj svědek48 Čím jsem byl49 Epilog50
[53] Jan Karník: DOORÁNO Verše z r. 1939–1940. Vydalo nakladatelství „Vyšehrad”, s. s r. o. v Praze, Léta Páně 1940. Obálku a úpravu navrhl Otto Stritzko. Vytiskly Č. A. T. Českomoravské akciové tiskařské a vydavatelské podniky v Praze.
E: ts; 2007 [55]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vyšehrad; Českomoravské akciové tiskařské a vydavatelské podniky
(Jan Karník: Dooráno - Verše z r. 1939-1940. Vydalo nakladatelství „Vyšehrad“, s. s r. o. v Praze, Léta Páně 1940. Obálku a úpravu navrhl Otto Stritzko. Vytiskla Č.A.T. Českomoravské akciové tiskařské a vydavatelské podniky v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 56