Je to on?

Je to on?
O hůl višňovou se opíraje opatrným krůčkem dědků jde, vítr dávnou písničku mu hraje o ztraceném, co se nenajde... Je to on, jenž druhdy za tmy ranní, na roráty zvon kdy bděle zval, v žhavé touze číhal na krok laní, na dvé tmavých očí, bílý šál? Je to hoch, jenž od veršů i vědy večer toužil, kupecký kde krám, aby nachýlený přes pult šedý zíral k drahých zornic studánkám? Student ten, jenž v hlučných debat proudě v schůzi „Sázavana” náhle ztich’, duchem doma lesní stezkou bloudě, kde okoušel malin nejsladších? 43 Je to on, jenž o výročních svátcích, na kůře když zpíval v tenoru, mezi alty v jedněch věrných zracích střežil lásky blesk i pokoru? Je to muž, jenž únorovým mrazem v kožíšku si zlatý poklad vez’, blažen, na věky že spoután svazem, v kterém tušil bránu do nebes? Je to on, jenž potom bez rozpaků, ať hloh kvetl nebo pozdní vřes, spěchal s úsvitem i za soumraku, kde se ozval nářek SOS? Jistě on! Však za sebe se stydí, že jak náměsíčný po městě chodě, nezří drama živých lidí, s přízraky se vítá na cestě, truchliv jako včelař ve včelínu, jemuž všecky roje zhynuly – 44 u česna jen našel pavučinu a krok smrti s tichem splynulý. Je to on – a přece on to není! Kde roj tužeb v činné lopotě? V ztichlém úlu mrtvých dělnic tlení... Není úl – jen kolek ve plotě. 45