Zarůstá cesta

Jan Karník

Zarůstá cesta
Už chodíš zřídka kdy poplužím Brna, kde sbírals latiny stříbrná zrna, z úderů na cymbál v jakubské věži slýchals pláč domova v dunění spěži, chlapeckým steskem mrazivě trna. Daleko máš k břehům Sázavy ladné, kdes prvních veršů kul klinkání snadné, a kde jsi čekával jak rytíř na stráži na křehkou princeznu z brodského nádraží. Jako květ jívy když v jarní sníh padne, zmizela v časů lavině zrádné... Zarůstá cesta i do Prahy zlaté, kam tě vždy vábilo dědictví svaté. Ve stopách básníků bloudil jsi zmámen, nad chrámem Karlovým slávy zřel plamen, celoval pláště lem s královny ramen. Dnes sen i skutečnost zle se ti mate. 39 Nepůjdeš, poutníče, k Litomyšli, kde Lenka s Vavřenou vstříc ti vyšli, ani tě Proseč už neoblaží, kde Arne vítal tě na zápraží. Už horký gejsír tam nevyráží... Chodíš jen pár kroků, kde kupcův krám rozmetal jeviště k tvým dětským hrám. Hledáš tam denně mateřský klín, dědovy dýmky kouř a bábin stín – v starém zříš zrcadle, stín že jsi sám! A ten stín odnesou sousedé dobří, kde lípy nad branou, tří věků obři, když vichor v zelený krov se jim dere, hudou jak fagoty a flétny steré žalm Pánu zástupů – Miserere! 40

Básně v knize Dooráno: