Můj svědek

Jan Karník

Můj svědek
Tužko milá, tichá důvěrnice zjasněných i okřídlených chvil, kdy jsem srdce svého ze studnice drobnou perlu časem vylovil, k poctě tvé tu prostou píseň skládám, nežli ztuhne ruka, věrný druh, a mne k pěvců nehonosných řadám zavolá – ač nehodného – Bůh. Budeš mi pak svědkem věrohodným, že jsem pod praporem Kříže bděl, cestu k Pravdě rovnal bratřím rodným, po ní – klopýtaje k cíli – spěl. Buď mi svědkem, buď i přímluvkyní, před soudnou až stanu stolicí: ať skvrn sebe víc mé dílo stíní, bylo přece zrnkem v ornici! 48