Lípy na Vojetíně

Lípy na Vojetíně Památce Gustava Pflegra Moravského
Už nad západem slunko zruměněné, v Otavách nachem vzplály toteny, a hrdé klasy, kosou pokořené, se v snopech zastkvěly jak prsteny. Zámeček bílý nad olšinou stojí a za ním jako čestné stráže šik vznešené lípy strmí v letním znoji – a já tu s nimi, starý poustevník. Ó lípy, kněžky božstev starodávných, vy šumné harfy za větrných dní, svědkové věků žalostných i slavných, královny ticha v plášti mlčení! Ó, jakou něhou zahovořil ke mně v omamné chvíli žňových úpalů hlas přelíbezný milované země z lip věrných na stráních i v úvalu, 34 i z mezí, na nichž hadinec se modrá, kde chrastavec mdlou růží zakvítá, a vesnická tvář trpělivě bodrá tě prostým slovem vlídně uvítá. Pak odcházeje v soumraku vždy tišším pěšinou luční kolem potoka, poskočné krůčky blízko cupat slyším a v olšinách stín pad’ mi do oka. Stín chlapecký se kmit’ a náhle mizí – tvé bosé nožky zda to nebyl krok, ó básníku, než odtud v kraje cizí tě osud vlekl, nevlídný tvůj sok? Když’s potom Královnu Noc bájit slýchal a den tvůj chřadl v stínu cypřiše, zda šum lip zdejších ve tvém smutku vzdychal a rozpínal tvé touhy do výše? Tu náhle vítr zved’ se nad strnisky a lipám napjal strunu na větvích, by zavál jejich žalm, kde růvek nízký je strážcem pěvcových dum zásvětných... 35