S poutnickou holí

Jan Karník

S poutnickou holí
Co platno! Jaro mé se nenavrátí a večer nerozední do rána. Písničku žitou nelze déle hráti, než jak nám byla shůry napsána. A přece prosím, nežli stmí se zcela, mně popřej, Pane, s holí poutnickou by šlépěj moje vystoupiti směla na svaté hory, kam Tvé zvony zvou, až balzám jara shladí země vrásky, až trny v jízvách skryje máje květ, a Sedmibolestná se v očích lásky zas zemským rájem stane – na pohled. Jen jednou ještě ať smím na Vranově k Marii Panně ruce sepnouti, a po zástupu poutnic zrakem lově své matky dívčí zjev snad shlédnouti, jak pod korouhví vlavou s poutnicemi tam v slunném září v dávný došla den, 24 by odpočala v chládku pod věžemi, jež poutník vítá, cíl když dosažen. Z božího dřevce kytičku má v knížkách, kam vložila též z pouti obrázky, zrak modrý bloudí v oblak jasných výškách, růženec v ruce, šepce zdrávasky... A potom s Matkou Páně na Hostýnu kéž uctím Syna v blesků záplavě, a na hřbitůvku stanu v smrků stínu, kde Kolísek sní po cest únavě, ten rytíř čestný, mladšího jenž bratra v žaláři křísil, z noci vedl v den – žel, příliš záhy zhasla jeho vatra, jež spájet měla rozlomený kmen! Pak touhou oslněn chci v české strany větrnou plání v kraje vábný střed, kde Křemešník ční, v lesích zadumaný ráj samoty a včelek Ducha med. Tam jak mnich Balbín důvěřivě kleče před Nejvyššího trůnem milostným, bys Vratislavem stal se, kníže světče, 25 Tě vzývat budu žalmem výsostným. Tvůj slib v svém srdci ponesu si z pouti, že nám ni příštím nedáš zahynouti! 26

Básně v knize Dooráno: