Zarůstá cesta
Už chodíš zřídka kdy poplužím Brna,
kde sbírals latiny stříbrná zrna,
z úderů na cymbál v jakubské věži
slýchals pláč domova v dunění spěži,
chlapeckým steskem mrazivě trna.
Daleko máš k břehům Sázavy ladné,
kdes prvních veršů kul klinkání snadné,
a kde jsi čekával jak rytíř na stráži
na křehkou princeznu z brodského nádraží.
Jako květ jívy když v jarní sníh padne,
zmizela v časů lavině zrádné...
Zarůstá cesta i do Prahy zlaté,
kam tě vždy vábilo dědictví svaté.
Ve stopách básníků bloudil jsi zmámen,
nad chrámem Karlovým slávy zřel plamen,
celoval pláště lem s královny ramen.
Dnes sen i skutečnost zle se ti mate.
39
Nepůjdeš, poutníče, k Litomyšli,
kde Lenka s Vavřenou vstříc ti vyšli,
ani tě Proseč už neoblaží,
kde Arne vítal tě na zápraží.
Už horký gejsír tam nevyráží...
Chodíš jen pár kroků, kde kupcův krám
rozmetal jeviště k tvým dětským hrám.
Hledáš tam denně mateřský klín,
dědovy dýmky kouř a bábin stín –
v starém zříš zrcadle, stín že jsi sám!
A ten stín odnesou sousedé dobří,
kde lípy nad branou, tří věků obři,
když vichor v zelený krov se jim dere,
hudou jak fagoty a flétny steré
žalm Pánu zástupů – Miserere!
40