Když se připozdívá
Neumdlévej, ruko má,
dooráme do večera.
Ještě čejka nevolá
nad rybníkem z pološera,
ještě se jak zlatý květ
kmitá včelek spěch a vzlet.
Přijde tma a přijde noc
a s ní ticha píseň svatá.
Hvězdná nebes čaromoc
nad propastmi rozepjatá
skončí marných kroků blud,
skončí ruky vzmach i trud.
Večerní zvon zapěje,
ozve se i umíráček,
víra, láska, naděje
v srdci ztichne jako ptáček –
41
duši v branách věčnosti
kéž Pán vlídně pohostí!
Nad dělníkem umdleným,
věřím, že se nezatvrdí,
duši s rouchem žíněným
zahalí v své milosrdí
pro groš slzy kající,
pro vzlyk lásky lkající...
Bratři, v lůně milosti
bratrsky nás uvítáte?
Balzám věčné mladosti
zhojí rány jedovaté?
Tmou, v níž kahan bědným zhas’,
zazní vaší hlídky hlas?
42