Naivní sloky.

Milan Fučík

Naivní sloky.
K večeru jsem vyšel k lesu, abych tísně zapomněl, jak ji často v duši nesu tajemného plný děsu, který nitro rozechvěl. Leto bylo v slávě květů, v mou však duši smutek pad’: bázeň, že snad nedokvetu, nevypovím všecko světu, zemru brzy, příliš mlád; nedostihnu velké mety, k níž spěl mého mládí sen, zmlknou brzy moje rety, vychladnou ty všecky vzněty, z Díla zbude torso jen... Kukačka v tom ozvala se, vzbudila mne z dumání: do pilného zpěvu dá se, bez ustání ozývá se zvučné její volání...! Kukala pak dlouho, dlouho, nemoh’ jsem to spočítat: Budu ještě žíti dlouho, jako ty, má žhavá touho, tvořit, žít a milovat? 1902.
11

Kniha Jak léty zpíval člověk - Čech (1920)
Autor Milan Fučík