I
Zpíval člověk...
[7]
Mír v duši.
Mých tužeb sbor jak démant hrál,
tu smíchem jásal, jindy lkal,
a jak rok šel za rokem dál,
mé duše lesk vždy jinak plál.
Jak kondor král mé touhy let
táh’ v jihu jas a zářný květ
a nejvroucněji chtěl jsem spět
tam, kde žhne věčně v slunci svět.
A jindy zas jít silný sám
v boj proti vládcům, proti tmám,
jít v čele lidu kolonám,
říc: Pro vás, bratři, umírám!
A v lázeň krásy tajemnou
zas jindy vnořit duši svou
jsem chtěl a písní ethérnou
nad hmotu vzletět odpornou...
Však přišel mír a v duši klid,
bouř nemůže mne poděsit,
a pohasne-li slunce svit,
znám nové v nitru zapálit.
Jen jako vidmo dávných tuch
jde vzpomínkami snů mých kruh,
illusí pestrých odkveť luh,
a životu teď splácím dluh:
„svou zahrádku si pěstím sám“,
v ni svoje štěstí nalézám,
co miluji, to objímám,
a rady ničí nežádám.
9
A chce-li se mi zazpívat,
svou zpívám píseň – zpívám rád –
a sílím pěst, bych odehnat
moh’ ty, jež mrzí ten můj sad.
1901.
10
Naivní sloky.
K večeru jsem vyšel k lesu,
abych tísně zapomněl,
jak ji často v duši nesu
tajemného plný děsu,
který nitro rozechvěl.
Leto bylo v slávě květů,
v mou však duši smutek pad’:
bázeň, že snad nedokvetu,
nevypovím všecko světu,
zemru brzy, příliš mlád;
nedostihnu velké mety,
k níž spěl mého mládí sen,
zmlknou brzy moje rety,
vychladnou ty všecky vzněty,
z Díla zbude torso jen...
Kukačka v tom ozvala se,
vzbudila mne z dumání:
do pilného zpěvu dá se,
bez ustání ozývá se
zvučné její volání...!
Kukala pak dlouho, dlouho,
nemoh’ jsem to spočítat:
Budu ještě žíti dlouho,
jako ty, má žhavá touho,
tvořit, žít a milovat?
1902.
11
Diogenovi v Elysiu!
Víš ještě, v sudě svém jak žil jsi ironicky
a smál se zahořkle, jak každý člověk malý,
ať žebrák nebo král, jsou všichni bídné nicky,
jak smysl života jim v hádanky se halí...??
Jak se svou svítilnou jsi s prázdnem přišel vždycky
hledaje člověka, ač všichni se ti smáli...??
A přec jsi neodkryl ten věčný problém lidský.
A tenkrát před věky přec milovati znali
a světu vládla přec ve spolku s Krásou Síla
a poesie říš, to Hellas byla sama,
a víno pili jste – tvůj člověk nepřišel.
Ó věř mi, snaha tvá by podnes marna byla.
Dnes teprv, bláhový, ač elektřina známa,
a v každé druhé vsi – bysi ho nenašel...!
1903.
12
Invektiva.
Smávali se, smávali bradatí starci
vznětům našim, bradami třesouce směšni:
– Život vás brzy zkrotí a schladí,
bláhoví chlapci, zelená chaso!...
A přec jste se mýlili, šediví starci:
Neuctivý jak my vysmál se vám osud.
Smějem se, smějem krákorám vašim,
jdeme, přec jdeme vytčenou drahou!
Jestliže již zažehnut jednou byl oheň
ve kráteru duše, že k Slunci se zdvihla –
mručení vaše, které znízní,
jako čápi když z hladu zobáky klapou,
neudusí nikdy již, slovutní starci,
duše naší sílu, vzlet náš i pýchu:
protože oheň, který se zmítá
v kráterech sopek i v našich duších,
rozžehalo Božství, ó šediví starci, zimomřiví,
kterým je těžko to chápat,
Božství že zažehá požáry v duších,
Silní by se zas rodili světu,
kteří by lidský rod zdvihali k světlu
vysoko nade svět žvatlavých starců,
kterým se Země zdá kaluží čápí,
proti nimž vzpoura je vnuknutím Božství...!
1906.
13
Indignace.
Padala hvězda za hvězdou
tou letní nocí jásavou,
byla mi zase záhadou
kosmická dálka s hloubkou svou.
Takovou nocí život náš,
tajemný jako vesmír sám:
jen chvíli plným jasem vzpláš,
však brzo klesáš v náruč tmám...
Však klesáš brzo v náruč tmám –
ve hrozné bezdno, v nicotu?
Nebo se vzneseš ku hvězdám
v zážehu nových životů?
Ó nocí svity blouznivé,
proč duši ke snům svádíte?
Tajemné ticho mámivé,
proč budíš touhy ukryté?
Ukryté touhy věčnosti,
po božství touhy v člověku,
éterných touhy radostí,
vysoko zniknout v daleku?
Ó noci, noci klamavá!
Od tebe čekám klid a smír:
proč jenom svůdná krása tvá
v mé duši budí bouřný vír?
Daň platím těžkou životu,
ilusí, krve, srdce daň,
jdu denně vesel v lopotu
a pilně ořu svoji stráň,
14
jsem člověkem a jsem jím rád,
jsem šťasten v práci, v zápase,
na místě svém chci vytrvat
v slunci i bouří nečase...
Ale když večer zadýchá
a dozní s výšin klekání,
pak nořit chci se do ticha,
v němž duši nic již neraní.
Proč, noci, tedy krása tvá
zas ještě jitří duši mou
v pochyby, snění závratná
svou hloubkou svůdnou, tajemnou..?!tajemnou...?!
1903.
15
Zákeřná jeseň.
Již je tu Jeseň, plna kras.
Hle, tábor krajem rozbila,
svých barev střela měkký jas.
A v duši – smutků nalila.
Jdeš v sad, do tiché pohody,
kde listí hýří barvami:
máš v duši pocit lahody,
dokud je slunce nad námi.
Však sotva zajde za hory
a kalné mlhy nad nimi
své složí šedé fábory –
pak alejemi smutnými
jde na lup úklad Jeseně.
Do duše vejde teskný cit
a chápeš v náhlé přeměně,
že v tobě též cos začlo mřít,
jak květy, nejdřív uvadlé,
pak sžloutlé listí, kterým jdeš...
Tak zříš, jak vše je sechřadlé
a tobě zdá se, že ty též
se blížíš chvíli západu,
kdy dojdeš slepou na cestu,
a tušíš Velkou Záhadu
a chvíš se, bys již nekles’ tu...
Tak Jeseň vždy tě otráví.
Lichotně klame v poledne,
však na večer tě zadáví,
a duše v smutcích zabředne,
16
v jich bahnech víru utopí,
že dojdeš k metě vítězné.
A divý strach tě uchopí
jak chodce v noci bezhvězdné.
Taková, pane, Jeseň je.
Chvíli nás vábí, koketa,
pak jizlivě se zasměje
a iluse nám rozmetá.
Jed ničivý má v dechu svém,
kdo sláb, jest její obětí,
poslední víra zajde v něm
i možnost nových vzepětí...
Však silný klidný, na rtu smích,
jdu cestou listím posetou,
pupence sčítám na větvích,
jež s novým jarem rozkvetou.
1909.
17
Božský den.
Pojď se mnou z rána rosu pít
na lukách, když se počne dnít,
jak motýl být.
Vysoký, plesný chorovod
zpívat si podle srdce not
do rytmu vod.
V poledne v lesích tančit, hrát
a zpívat při tom: Mám tě rád
na tisíckrát.
A stínem vonným dát se v let
přes mechu hedváb, sterý květ –
je krásný svět.
Na večer potom v síňky klid,
pevně se k tobě přitulit,
štěstím se chvít,
číš lásky vypít perlivou
i s pěnou zlatou, prchavou
a rozkošnou...
1908.
18
Písně k moři.
Slzy jsem setřel, znovu zas hleděl,
na ten tvůj zázrak, božské mé Moře,
od rána k noci na břehu seděl
oči i duši do tebe noře...
Tolikrát ve snách dětsky se těšil,
až tě už spatřím v celé tvé kráse,
tajemství tvoje v představách řešil,
po tobě toužil a těšil se zase.
Snil jsem, že zdeptáš silou mě svojí,
chmurnou tvou velkost s bázní jsem čekal,
čekal jsem hrůzu, vstříc jsem šel boji
s přesilou tvojí, jíž jsem se lekal...
Proto jsem plakal, proto mám v nitru
takovou k tobě oddanou vděčnost,
že jsi mi dalo v slavném tom jitru
rozkoš i radost pro celou věčnost.
Slzy mi tryskly, když jsem tě viděl
poprvé, Moře, v záplavě zlaté;
za slzy ty bych nebyl se styděl
před celým světem, čisté a svaté.
*
Slzy jsem setřel, znovu zas zíral.
Tajemný přerod udál se se mnou,
jakoby přízrak, duši co svíral,
zmizel a zapad’ v hloubku tvou temnou.
19
Slzy jsem setřel, znovu zas hleděl...
Dýchal jsem volněj’, nové měl oči,
najednou jiný člověk tu seděl,
jako když Fénix z popele skočí
k novému žití, k novému štěstí!
Prsa se dmula titanskou silou
volně tak, lehce sílily pěsti,
a ty mé oči! – na svou jak milou
v zážehu lásky byl bych se díval.
Jarost a svěžest, nová krev žhavá
stoupala ve mně, výskal jsem, zpíval,
duše má jásala, volná a smavá!
Slaný vzduch v těle prolnul vše cévy,
nesmrtných víno jakby v ně nalil –
ó Moře, kdo ti díky mé zjeví,
kde slova jsou, bych dosti tě chválil...!
Bez konce láskou přilnul jsem k tobě,
štěstí své velké rád bych ti splatil,
duší jsem u tebe v každičké době,
stále jen s ním, bych k tobě se vrátil...
*
Vrátím se, vrátím, jak budu moci!
Shledání naše, jak bude sladké!
V polednech, v jitrech, v tajemnu nocí
budem se líbat s lodice vratké,
na březích slavit budeme svátky
sladkého štěstí duše mé spilé...
Mine to zase jako sen krátký,
loučení přijde bolestná chvíle.
20
Loučení smutné, plné však něhy,
hluboké, ryzí v čisté své kráse,
s myšlenkou, u nás jak sejdou sněhy,
za rok se k tobě navrátím zase...
*
Pak už ti s sebou přivedu ženu,
aby tvou carskou viděla krásu
v zářivém klidu, v zjitřeném stenu,
v šepotu něžném, za bouře kvasu.
Věř mi, mé Moře, bude mít ráda
tebe i mě; a láska má k tobě
v její též duši sestoupí mláda –
budem pak tebou ještě blíž sobě...!
Pozděj i syna povezu k tobě
s hrdostí, bys mou poznalo pýchu,
jakmile v hocha dospěje robě
poznavši prve domácí líchu...
Ó, by můj národ u tvých žil břehů,
bylo by u nás hrdosti více.
Padáme pořád ze vzteku v něhu
na místě bojem ku předu hřmíce...!
Ale tvé dálky odvahu sílí,
slaný tvůj výdech ocelí cévy,
u tebe bychom silnější byli
hrděj by naše zvučely zpěvy!...
21
Dej aspoň sílu malé mé písni,
při ní by lid můj našel zas sebe,
okovy setřás’, které ho tísní,
pro slabost svou i pro kletbu nebe...!
Věky by tobě žehnaly za to...
Nikdy však víc než oddanost moje,
pro mne jsi božstvem, pro mne jsi svato.
Jižní ty Moře, vše mé je tvoje...
1904.
22
Noc na moři.
Jak ráje zlatý květ v mé duši sladce voní
té noci čarovné a zvláštní vzpomínání,
té noci mystické, když domů jel jsem loni,
a světla benátská již zhasla v moře pláni.
Šla půlnoc Adrií, jež velkým tichem spala,
a byl to taký klid, jak věčnosti či smrti.
Jen lehkým šumotem se vlna rozšeptala,
jak v rytmu precisním ji přída lodi drtí.
To byla zvláštní noc! Jak pro mne by jen byla...!
Na přídě byl jsem sám, v kajutách všecko spalo,
já stál tu jediný, a jen má duše zpilá
ten zázrak viděla, a oko moje plálo.
Snad celý hvězdný svět žhnul na obloze tmavé,
jíž sytá, hebká modř se měkce na mne smála,
a myriady hvězd tak byly skvěle žhavé,
že sněmem kosmickým ta slavná noc se zdála.
Loď tiše dýchala jen šeptem parostroje,
jen vody sonata se v sladkých tónech chvěla,
a v slasti blouznivé v tom tichu duše moje
až samým ku hvězdám se v štěstí rozletěla...!
Jen světců blaženství, když ve tvář boží patří,
se mohla rovnati má rozkoš extatická,
já cítil, duše má že s hvězdami se bratří
a tělu uniká ve vidma chimérická...
Tu v snění mého čar pad’ zásvit jitra šerý,
a zlatou záplavou se slunce ohlásilo.
Na lodi rozproudil se zase život sterý.
Mně velkou lítostí se oko zarosilo...
23
Čím mohla duši mé být slunce jitřní sláva,
jež vzešlo nádherné z vln lehce rozčeřených,
a všednost turistů mu rouhala se žvavá...?
Já ještě cítil jsem v svých nervech rozžhavených
kosmickou horečku té nevýslovné noci,
jež pro mne vzplála jen, když všichni spali tupě.
Já oči zavřel jsem a vůle prudkou mocí
jsem dále sníti chtěl... Leč parník tiše supě
a páru pouštěje ze začeřených boků
jel dále k severu... A já jsem skoro plakal
a nechtěl uvěřit, že navždy mému oku
noc zašla, jejíž čar mě ráje vůní zlákal...
Byl konec pohádky. Já domů se zas vracel
v svou smutnou, malou vlast, jež slunce nemá, moře,
a v melancholii se duch můj chabě kácel,
v ten český smutek náš, jenž zná jen vztek a hoře,
v ten smutek zjitřený, v němž marně rvem si vlasy,
proč stále malí jsme, otroci cizí moci,
proč den je bez jasu, proč není víra spásy,
proč zítřka beznaděj’ i klid nám ruší noci...
A denně bez konce mě touha k jihu pudí,
tam dolů v slunce kraj, kde žíznivýma rtoma
bych víno z Cypru pil a ženu tisknul k hrudi,
vzduch moře věčně ssál – však umřít chtěl bych doma
1903.
24
Závist.
Tak smírně klidno bylo v šíru včera,
jen moře bilo v břehy mlčící.
Dnes nebe skryla mraků clona šerá:
břeh drásá moře hněvně hučící.
Od rána bije stejně do večera.
A celou noc ta píseň dunící
mně ve sluch zní... Tuk věků tisícera
v břeh buší úder vlny pěnící.
Vždy v stejném rytmu, věčně, bez únavy
a nemá konce výbojná ta síla,
jež ani chvíli útok nezastaví.
Mou duši prudká závist naplnila:
Tak jak ty, moře, věčně v útok hnát,
prost lidské mdloby nikdy neklesat!...
1906.
25
***
Dnes nechce se mi spát. Je večer plný smíru,
v mém nitru klidno je, pohoda přívětivá,
tak jako tenkráte, když v pochyb sterých víru
svou sílu najdu zas, mně v duši sladko bývá.
Tak, mnil jsem, bude mi... Před krátkým ještě časem,
když žena zardělá mi příští slibovala
velkého zázraku, až naplní svým jasem
ráj štěstí našeho dvě modrá očka malá...
Tak, mnil jsem, bude mi, až přijde klidu chvíle,
v útulném pokoji noc usídlí se tichá:
ssát budu v rozkoši v své smysly štěstím spilé,
jak žena s dítětem ve sladkém spánku dýchá...
Zda možno?... Zdá se mi, tu hudbu čarnou slyším,
dech dvojí tichounký to vedle v síňce zpívá,
tak, ano, právě tak... Až k bezdechu se tiším,
bych slyšel, kterak zní ta píseň opojivá...
Oh, ne!... To byl jen klam té dobré noci, hochu,
by žalem zjitřené se srdce utěšilo...
Měj, Noci, vděčnost mou za iluse té trochu,
když je to jediné, co ze všeho mi zbylo...
Je kdesi u Prahy sad širý, smutný, kletý,
kde člověk s prahmotou se nejúžeji stýká...
Tam prstí hromádka a na ní svadlé květy.
To co je pod nimi?... To těžko se mi říká...
26
Je půlnoc blízka již a něco v oku tlačí.
Já za to nemohu, že teď již také pláči:
vždyť slyším nocí dech zas již jen spící matky!
A kde’s ty, synku můj, mé krve květe sladký?...
1905.
27
Ve chvíli slabosti.
Všecko je pustý mam a klam,
cítím, jak řítím se v náruč tmám,
zklamalo všecko, co tu mám,
vždyť jsem tak sám, tak sám, ach, sám.
Kupředu jít již nemohu,
v lidi již věřit nemohu.
Časem si stýskám po Bohu –
dál vidím prázdnou oblohu.
Všecko jsem zkusil, za vším šel,
k štěstí jsem nikdy nedošel,
odevšad ledný smutek zel,
na dně mi číše zbyl jen žel.
Zpíval jsem radost života,
nyní mne dusí tesknota.
Kolotá život, kolotá:
nicota, nicota, nicota!
1910.
28
Podobizna.
Tak stojí přede mnou: Má v oku divný čar,
bruneta štíhlá jest – osmnáct čítá jar.
Dívám se pátravě: Toť pravá záhada.
Jak plaše dívá se. Jak sladká Naiada,
tak křehké, zrosené má kouzlo puberty.
Sotva že hovoří a pevné tiskne rty,
jakoby skrývala bolestné tajemství:
mlčí a dívá se a nic vám nezjeví.
Prudce však profilek zachví se chvílemi,
jak vzkřiknout chtěla by: Život již dejte mi!
Ty tam jsou dívčí hry, o závod s ptáky zpěv.
Již ve mně žena zrá a žhavě kypí krev.
Mne tíží přetvářka a prosta lživých pout
hruď hocha statného chci šťastna obejmout.
Chci žít, chci žít, chci žít. Ne v stínech živořit:
Chci slunce, prostor, vzduch, chci plesně zabouřit.
Ať se mnou stane se, co ženy osudem.
Ne, loutkou nechci být, chci býti člověkem!...
Tak v oku požár žeh. Však již zas zapadá.
Zas němě dívá se – ta malá záhada...
1911.
29
Petřín v květu.
Hle, Petřín kvete... v jeho zeleň svěží
na milióny padlo bílých květů,
až v barvě změkly střechy starých věží –
májová Praha zjevila se světu!
Jak sladké kouzlo na té stráni leží!
Kde do nedávna sněhy měli jsme tu,
dnes vonné květy do smaragdů sněží –
je možno čar ten vkouzlit do sonetu?...
Ó Praho moje, velká tvoje krása
se snoubí s májem v snivý zázrak ráje;
jsi vždycky krásná, v květech nejkrásnější,
jsi jako pohádka, jak fantóm báje –
zda ty či Máj, kdo z vás je rozkošnější??...
Má láska k tobě novým žárem jásá!
30
Vánoční sonety
I.
Vánoce 1900.
Jak jsem se těšíval, když byl jsem ještě dítě!
Mně vždycky zdálo se, že celý svět se mění
v kraj vidin báječných a rozkošného snění.
Těch příprav tajemných mne opřádaly sítě,
kus božství tušil jsem v tom malém našem bytě,
kde bylo šero již a v žhavém rozechvění
a v bázni posvátné jsem čekal nadělení,
jež s nebe pošle prý mi sladké boží dítě...
A leta míjela i dětství snové zlatí,
jak s růží k podzimu za lístkem lístek padá,
jak jednou iluse snad všecky opustí tě...
Však štěstí vánoční – to přece se mi vrátí,
až v chvíli hřejivé, já a má žena mladá,
Ježíška chystat budem – pro své vlastní dítě!...
31
II.
Vánoce 1910.
Bída-li bolí, bolí nejhrozněji
v ten smavý čas, kdy všecko štěstím voní
a z oken záplava se sterých světel roní
a v jásot dětský zvony nocí znějí.
A tenkrát bída bolí nejhrozněji
v těch zákoutích, kam Pánbůh s dárky Syna
v den Štědrý poslat někdy zapomíná,
kde děti hladové se zimou chvějí...
Však ještě horší je ta česká bída,
když na ni myslíš v sladký večer smíru,
a v radost tvou jen pelyňku ti přidá:
Jak ubíjí nás s mdlobou otročina,
den každý porážka se hlásí jiná,
že síly nemáme ni v sebe víru...
32
Vánoce 1917.
Štědrý večer... Po třech letech
dlouhých první doma zase.
Radost zpívá v dětských retech,
stromek září v smavé kráse...
Potom ticho... Spát šly děti.
Táta bdí a vzpomíná si.
Myšlenky mu hlavou letí,
na budoucí myslí časy.
A tu vzduchem o půlnoci
– dřív kdy na mši zvonívali –
veliký hlas ozývá se:
– Hossana! Smrt zlu a moci!
Z krve spása zrodila se
těm, kdož věřit nepřestali!...
33
Vánoce Budoucnosti.
Snad dřív, snad za sto let se Země změní v ráj
a lidstvo sbratřené si klesne do objetí:
ten bude stižen cíl, kam duše v touze letí,
na dneška hřbitovech vypučí věčný máj.
Vše, co tu chví se dnes, v legendy zbledne taj.
Na zvyky praotců už zapomenou děti
pout dávno sproštěny, v nichž úpěl po staletí
lid stokrát zrazený a smutný jeho kraj.
Čím bude lidem pak ta stará Vánoc zkazka?
Z pohádky betlémské jim slabá vůně zbude –
kdo příštím národům zas božstvem sladkým bude?...
Svět spasí Myšlenka, již s Krásou zrodí Láska
a lidstvo blažené se zvýší v rasu králů,
jež slavnost vánoční zasvětí – Ideálu!
34
II
Intermezzo.
[35]
Legenda o mnichu Antonínu.
Byl jarní večer. Touhy rozkvetly
jak strom i pole celou nížinou,
ráj zemi blížil se v tom rozpuku
a nový život klíčil tajemně.
Již slunce obzor líbat počalo
a lilo zlato proudem na hory,
pták jemně kroužil slední kadenci
a velký klid se vkrádal do kraje...
Jen touha v duších žhavě plála dál
a Lásky zázrak novou závratí
kraj celý jímal v jara polibcích
a vůni květů dýchal na lidi.
Když míza stoupá v křehkých lodyhách,
když bílé květy líbá vlahý vzduch,
když ptačí zpěv zní trylkem svatebním –
to zázrak Jara vždycky vrací se
a Láska zase světu kraluje
a její píseň celým kosmem zní.
Je torsem symfonie píseň ta,
jíž slavně zvučel celý Eden kdys,
když štěstí bylo věčné pro lidi
a jaro tehda kvetlo bez konce.
Teď zbyl nám jenom melodie stín,
– však sladký dost pro bídu života –
jenž v duši lidské znovu zazvučí,
když Jara kouzlo zemi posvětí.
A v každém srdci touha rodí se,
a v každém srdci prudčej’ bije krev
a v každém srdci láska rozpučí...
– – – – – – – – – – – – – – –
37
Tak bylo tehda z jara na večer,
když v klášteře – až někde v Padově –
na galerii, která v širý kraj
své otvírala hrdé oblouky,
mnich Antonio vyběh’ zoufalý.
Od jitra časného měl v krvi jed,
sup jak by mythu útroby mu rval,
a ňadro někdo svíral k bezdechu.
Jak prchlý galejník byl děsem štván.
Dlel marně v zahradě, pak do cely
se uzavřel – však klidu nenašel
ni v samotách, ni – běda! v modlitbách.
Vzal knihu – brzy však ji odhodil,
jak písmena by v oči bodala.
Pak znovu marně těkal zahradou,
necítil vůni květů nádherných
a jejich barvy netěšily ho –
jen pořád cítil, že se blíží cos,
by zvrátilo mu základ života
a bezpříkladné jeho zbožnosti,
že jakýs přízrak v patách jemu jde
jak výčitka za hříchy smrtelné.
Tak Jidáš mohl asi trpět jen
za velikou svou zradu zločinnou...!
A marně pátral Antoniův duch,
co znamenat má mučivý ten vír,
zda boží trest či zkouška těžká jen,
či smrti přízraky či šílenství...?
A v nitru jeho pořád žár ten plál
a nikdy v žití trýzní takovou
mnich Antonio zbožný netrpěl...
38
A naposledy skoro bezduchý
šel v baziliky přítmí tišivé
a chtěl tam vznésti velkou modlitbu
před Spasitelem, jehož miloval
tak nevýslovně, jako andělé...
Však také zde... Jak věčné prokletí
se mramorové sloupy týčily
a zlatý oltář jak by propad se
a všecko kol ho těžce dusilo,
jak klenba chrámu naň by padala,
jak šílenství by vešlo v duši mu,
jak moře kdyby v něm se rozlilo,
jak věčná poušť by kolem zela jen.
A celý život marným se mu zdál,
že marně vzdal se svého bohatství
a marná byla jeho čistota,
jakoby zoufal v štěstí zbožnosti,
jakoby Bůh již nebyl nad zemí,
jak štěstí každé, každé spasení
mu bylo zašlo toho večera
a jeho muka že jsou bez konce...
Prch’ z chrámu jako štvaný Tónio
a spěchal chodbou k velké terase,
jež galerií byla zdobena.
O sloup se opřel, aby nepad’ již,
a chtěl se modlit...
Ale nemoh’ zas.
– Jsem v ďábla moci? – duše tázal se,
Jen srdce slyšel tlouci v odpověď,
jen v prsou bouře divě řádila,
39
a v spáncích bila krve kladiva,
a celá hlava žhnula horečkou –
a zdálo se mu, že je zatracen
a neuvidí nikdy boží ráj...
Jak námořník, jenž hledí smrti vstříc,
jak odsouzenec na meč katův zří,
jak náměsíčný nocí bloudící:
tak zíral tupě dolů do kraje,
kde slunce rudozlatá monstrance
již dotekla se vrchů hřebene,
a v údolí šli lidé s polí již,
a ptáci pěli slední trilky své
a květy jara vůní opojnou
vzduch sytily.
U paty kláštera
pad’ v jeho oči všední lidský zjev.
Muž zralý, silný jako Tonio.
Byl zdravý, brunátný, se zápalem
své pole kypřil v tuhé lopotě.
Teď hlavu zdvih a pohled k vesnici
a náruč svoji rozpřáh, zajásal:
– Můj sladký syn a moje Aneta! –
A v chvíli přišla k němu spěchajíc,
hle, mladá žena s hoškem buclatým...
Ji zlíbal v čelo a pak hoška vzal,
jenž usmíval se v bílé košilce,
a celoval ho dlouho vášnivě...
V tom velkém štěstí prostých lidí tří
byl čistý souzvuk chorů andělských.
40
Pak žena rýč, a muž si hoška nes’
a ku své chatě zvolna kráčeli,
až za pahrbkem nízkým zapadli...
On viděl vše, o sloup svůj opřený,
to celé štěstí lidské trojice,
a Antonio dosud nepoznal
tak z blízka život chudých hříšníků
a jejich nízké štěstí pozemské –
a snad je nechápal či chápal snad:
Vír v jeho hlavě každou vteřinou
se měnil v orkán pouště písečné,
až náhle se mu v očích zatmělo
a jako stožár bleskem podvrácen
kles bez vědomí k dlažbě kamenné
a v mrákotách se skácel bezduchý.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Noc vzešla brzy světlá, královská.
Na nebes klenbě temně azurné
snad všecky hvězdy vzplály v jas.
Snad v zlaté době jarních slavností
Noc přišla se Dnem v kráse závodit:
tak byla smavá, skvělá, mystická!...
Pak z mrákot probudil se Tónio
po bezvědomí dlouhém, tíživém.
Vstal svěží, pružný, jakby obrozen
a němě zíral v zázrak noci té.
Byl kliden již a velkou hádanku
své smutné trýzně viděl jasně teď.
A na kolena klekl, ruce zdvih’
i oči k nebi a pak modlil se,
ne, volal spíše v zbožné vroucnosti,
ve žhavé touze býti vyslyšen,
že smilování bude v nebi dost.
41
A tak se modlil k hvězdám planoucím:
– Ó nejvýš milosrdný Bože můj!
Ó pane můj, ten hřích já neznal jsem.
Já nikdy o něm v písmech nečetl,
od učitelů nikdy neslyšel...
A přec to hřích, vždyť zaň ty’s trestal mne.
O nejvýš milosrdný Bože můj,
já o tom hříchu neměl tušení,
ba cestu v něm jsem viděl k svatosti.
Já mnil, že člověk nejlíp učiní,
když jenom Tobě žije na zemi.
A v tom byl blud a rouhavý jen hřích.
Teď mysl moji osvítil jsi v ráz:
Ty’s proto lidi lidmi učinil,
by lidský život žili na zemi,
a proto jeden zákon dal jsi nám
i přírodě, by věčně plněn byl.
Však já se vymknul tomu zákonu,
jak bludný lidský k tomu sved mě řád,
jejž člověk hříšný mohl psáti jen
a člověk, jenž byl Tebou zavržen.
Toť hřích můj velký... Já však spáchal jej
jen z lásky k Tobě, Pane, veliké!
Ó nejvýš milosrdný Bože můj,
ty neskončený ve své milosti
a přebohatý v odpuštění svém,
mou vyslyš prosbu žhavou, pokornou:
42
Buď odejmi mi pouta člověctví
a vznes mě s této země k Sobě výš –
anebo dej mi, bych se mohl stát
zas člověkem a jako člověk žít,
jak věčný káže zákon Přírody:
ó dej mi, abych mohl k hrudi své
jak otec vinout synka drobného,
jej celovat a hýčkat vášnivě,
být chotěm, otcem, celým člověkem
a porušený splnit zákon tvůj...
Tak k nebi tklivě chvěl se jeho hlas,
v tom hlase plakal život zmařený,
v tom hlase lkala otrávená krev
a žalovalo mládí ubité
a mladé srdce k smrti zbodané.
A v hlase celá duše letěla
až k trůnu nebes...
Brzy vyslyšen
byl žhavý výkřik duše zmučené
a s milostí svou dlouho neváhal,
ten, k němuž volal s takou důvěrou
a jehož Bohem pojmenoval mnich:
Hle, před ním náhle světlo mystické
se rozzářilo jasem slnivým
a před užaslým mnichem v blaženství
se zjevil drobný hošík buclatý,
tak malý, bosý, v bílé košilce,
tak krásný, že ho mohla chovat jen
jediná matka v celé věčnosti.
A v očkách plál mu úsměv nebeský
a kolem hlavy božství majestát.
43
Mnich zíral němě na zjev milostný
tak sladký, něžný a tak velebný.
A otevřelo dítě ústka svá
a promluvilo hlasem přesladkým:
– Bůh, Antonio, slyšel prosbu tvou,
sám syna svého k tobě posílá,
by tvým byl synkem tolik touženým.
Mě přiviň k hrudi jako dítě své!...
*
Tak praví legenda. Na terase
byl Antonio mrtev nalezen
až pozdě k ránu v jitřním úsvitu,
když mniši všude marně hledali
a nevěděli, kde je Tónio.
A z jeho oka zářil štěstí jas.
1903.
44
Strom poznání.
Setkali jsme se tak náhle a ruce sobě podali.
Pak do očí jsme si dlouho hleděli...
Nad námi rozkvetl luzný strom
a s něho na hlavy nám bílé květy padaly.
V radostném úžasu jsme ty květy sbírali
a voněli jsme k nim.
Jaká to byla opojná vůně!
Brzy jsme pocítili sladkou závrať;
teple zamžily se oči a zavřely,
v polibku dlouhém našly se rety...
Potom jsme někdy zase otevřeli oči a pohlédli vůkol.
Kterak jsme užasli!
Nebylo již bílých květů.
Zaplálo všecko žhavě v žlutých žárech slunce
a všecko kolem bylo zlato, samé zlato!
Na našem stromě zrála jablka granátová,
hořela v slunci jako rubíny!
Dívali jsme se zornicema rozšířenýma
a v novém světě nový život chápali.
Svátek cítili jsme v srdci, Velkonoce.
Vysokým a vděčným zpěvem
k novému Bohu jsme se modlili.
Bylo to Zjevení, bylo to Požehnání.
A Stromu smysl tak jsme poznali:
Toť Strom, jenž vrací Ráj zas člověku,
Strom poznání bez hříchu, bez prokletí.
Vděčně trhali jsme a jedli jablka,
jež hořela v slunci jako rubíny.
1910.
45
***
I.
I.
Ne, není ještě dokonáno
a není všecko pohřbeno:
v tmách tuším smutných slavné ráno,
zlé kouzlo prchá zlomeno.
Ne, nemůže být zima věčná,
jistě se vrací jaro zas,
pomine krise nebezpečná
a v dušíduši vzhoří síla, jas.
Byť Velkonoce květy sžehly
a rvaly zbytek nadějí,
a ještě jednou sněhy lehly
v panenskou zeleň alejí –
do Letnic přece všecko zkvetlo
a svět se plesně zelená,
vítězem v posled bylo světlo,
ta Slunce vláda plamenná.
II.
II.
Z tvých očí slunce zahořelo
a osvětlilo duši mou
a novou písní rozzvučelo,
radostnou písní jásavou.
Viz: S Fausta temná kletba padá
a v nitru nová víra plá –
to tvoje smavá duše mladá,
ten velký zázrak provedla.
46
Jde slavné jaro mojí duší
a je v ní všecko samý květ
a nekonečné štěstí tuší
mé srdce i můj zprahlý ret.
A za to štěstí, život nový
chci království ti svoje dát
a nedovedu říci slovy,
jak mám tě, smavé dítě, rád...
1910.
47
Alain Chartier*).
Světlé památce Jaroslava Vrchlického.
To každý uznával, že velký diplomat
je Alain Chartier, a vážil si ho král,
neb slávu Francie on šířil po světě,
ve Škotsku, v Německu, dar jeho výmluvné
byl řeči všady znám, jež bystře hájila,
co vlasti k prospěchu a co mu velel král.
Však stejně Francii i básník drahým byl.
Byl Alain Chartier i pěvec proslulý,
jenž zpíval o lásce a sterých půvabech,
jež dala příroda a šumná galská krev
všem ženám Francie od nepamětných dob.
A Alain galantní v svém zpěvu pověstném
„O čtyřech paních“ pěl, jak uměl nejlépe,
o kráse, s grácií jež k věčné rozkoši
se snoubí od věků ve dcerách Francie,
těch svůdných, jiskřivých.
Však stejně vášnivě
miloval Francii, tu velkou, slavnou Vlast,
a touto láskou chvěl se jeho mužný verš,
–––
*) Alain Chartier (1394–1439), básník, spisovatel politický u moralistní, řečník a diplomat. Clerc, notář a tajemník králů Karla VI. a VII. Proslulý poeta a patriot, jedna z nejkrásnějších postav francouzských na sklonku středověku.
48
a trpěla-li Vlast, on trpěl ještě víc,
neb chápal příčiny a znal i vinníky;
v „Proslovech útočných“ řek’ všecko s odvahou,
však tím víc doufal zas, že najde Francie
vždy znovu sílu svou a povznese se k moci,
to v knize nazvané „Úvahy naděje“.
Tak Alain Chartier s tou duší oddanou
své vlasti v službě stál za vlády králů dvou,
tož Karla Šestého a Karla Sedmého.
A králům oběma svým duchem rovným byl.
A proto celý dvůr si vážil Chartiera –
(ač závist tenkráte nic menší nebyla
než dnes, kdy zločinem jest těžkým posavad
být větším o hlavu než davu prostřednost).
Leč jeden temný stín se táhl životem
Alaina Chartiera, jenž – tak všem zdálo se –
met dospěl nejvyšších, kam lidská ctižádost
se může povznésti jak štěstí na vrchol.
Nuž, Alain Chartier – dost častý tento zjev,
a zdá se, že to snad již zákon Přírody –
tak neměl sličnou líc, jak duchem krásným byl.
A proto Chartier (ač s takým nadšením
pěl chválu krásných žen) – byl málo milován...
Ten osud dvojnásob je krutý básníku,
jenž srdce více má než jiných lidí dav
49
a cit má jemný tak jak lístek mimósy
a žíti nemůže bez lásky svátostí.
Tak míval Chartier své chvíle bolesti,
kdy plakal v úkrytu a hejskům záviděl,
i nejhloupějším z nich, že měli přízeň žen
pro hladkost tváře své... A dodnes tomu tak:
zevnějšek ženě vším. Po duši neptá se,
a sama podobna je broskvi nádherné:
je krásna na pohled, však v srdci červiva.
A byť bys věděl to, ty po níž toužíš přec,
bláhově mučíš se, že mukám unikáš,
jež ještě horší jsou... Eh, stará záhada...
Tak Alain, ducha král a chlouba Francie,
dvou králů miláček a básník slavený,
přec málo šťasten byl a žízní lásky chřad.
A stáří zákeřné, jež zvolna plíží se,
byť stokrát popřel’s je a sebe klamal tak,
i Alain musil zřít a doznat v bolesti,
že přišlo přece jen a vzalo bezcitně
i slední naděje, jež v srdci zbyly mu...
Pak zcela sesmutněl a jal se utíkat
před lidmi, před světem...
A v kouty zapadlé,
kde nikdo nechodil, se počal ukrývat,
tam plakal neslyšen nad trpkým osudem.
50
Tak často usínal a viděl aspoň v snech
žen sladké fantómy, jak k němu kloní se
v oddání vášnivém s poklady milosti....milosti...
Byť hořce procital z těch vidin rájových,
přec miloval ten klam. Tak všichni básníci:
vždyť radost nejčistší nám dává jenom sen
a štěstí nejvyšší je v ráji Ilusí...
*
Tak jednou usnul zas na chodbě postranní,
jež vedla ze sadu do komnat dauphina.
Spal pevně v sladkých snech. Snad nejkrásnější z žen
teď byla u něho a sterým polibkem
ho žhavě líbala a slova vášnivá
mu v lásce šeptala...
V tu chvíli náhodou
šla chodbou ze zahrad – byl večer blízek již
a doba oběda – Markéta spanilá,
již zrodil Skotský trůn a dauphin Francie
za svoji zvolil choť...
Šla v průvodu svých dam –
až náhle stanula před spícím básníkem.
Tvář jeho nevzhledná ji upoutala v ráz:
zpod tahů vrásčitých, v nichž smutek skrýval se,
dnes jakby zářil jas, jímž štěstí dívá se
a v jehož zásvitu se všecko krásným zdá...
Naň chvíli hleděla – a něco u srdce
jí měkce dotklo se a nitrem zahřálo:
51
v ráz k němu sklonila se náhlým pohybem
a na rty – polibek mu vtiskla lehounký...!
A ještě okamžik naň s něhou hleděla,
pak dále brala se...
Dam průvod oněměl
a tonul v úžasu. Když vešly v komnatu,
kam cílil jejich krok, tu z paní nejstarší,
(jež přísně střežila ctnost choti dauphina
i ceremoniel), s pokornou výčitkou
svůj podiv zjevila nad paní rozmarem,
jenž byl tak nezvyklý a skoro – nevhodný.
Však bledá Markéta jí odvětila hned –
a v zvuku jejích slov bys poznal královnu
ne jenom původem, i srdce šlechtictvím:
– Vím, těžko chápete, má paní ctihodná,
co právě zřela jste a zvete rozmarem.
Ne muže, zajisté, vždyť málo krásný je –
však rety básníka jsem vděčně líbala,
že věcí krásných říc’ již tolik dovedly
a velkých myšlenek. A to je právo mé
a snad i povinnost...
– Jsem dcera vlasti své,
kde tolik pohádek a zkazek tajemných,
kde bardi v úctě jsou u dvora našeho
tak jako v chatrči. A milujeme je,
neb oni pěvci jsou, a Poesii jen
tím úctu vzdáváme...
52
– Zde v slunné Francii
svůj po domovu stesk tím jenom konejším,
když čítám básníky. A Chartierův verš,
ten vroucí, galantní, miluji nad jiné.
Čím vděčná mohu být za tolik radosti
smutnému básníku, jenž – ano, tuším to –
byl málo milován, že není krásný tak,
jak mnohý švarný hoch, jenž v hlavě nemá nic.
– Ó, ctěte, dámy mé, básníky Francie:
ti vždycky krásni jsou pro posvěcení své
a duchem, srdcem svým i králům rovni jsou!
Tak vroucně mluvila, až tvář jí zkvetla v nach.
Pak prostě, srdečně jim dala na jevo,
že sama býti chce...
A plna radosti,
jež v nitru hřála ji, se knihy chopila
a verše četla si – ta pravá královna.
***
Ó starý básníku, co’s cítil v duši své,
když pozděj’ zvěděl jsi, že sladké snění tvé
přec byla skutečnost, že na tvůj tenký ret,
jenž odříkání zvyk’, (co všichni chodili
ke kvasům milosti), se snesl v zázraku
polibek Markéty, již dauphin Francie
si za choť vyvolil...?
Vím, že jsi s osudem
se smířil, blažený, a klidně’s umíral...
53
A je-li bájí snad, co napsal Pasquier,
(jak Věda závistná to nyní klevetí) –
to pravdou bude vždy, co děla Markéta,
již chotí vyvolil si dauphin Francie:
že básník králem je a hoden odměny
za Poesie dar, jímž blaží člověka,
vděčnosti národa, polibků královen...!
1904.
54
III
A zpíval Čech...
[55]
Novoroční.
Čas proud je nesmírný,
jenž od věčnosti teče,
mystický veletok, v němž vesmír celý pluje.
Zkad prýští, nevíme,
ni kde je konec jeho.
A v jeho vlny tajemné se všecko v posled kácí,
co žilo, kvetlo, hořelo
– i sluncí žhavý přízrak –
vše v Času hyne, vychladne a v minulost se tratí:
svět, myšlenka i člověk.
I člověk... Vždy se chví,
když Času proud ho chvátí
a s sebou unáší, ať sebe víc se brání
a ani vteřinu
se v toku nezastaví...
Však jako moře majestát kdys dráždil první plavce,
vln jeho zkrotit přesilu,
spět po nich v temno dálek,
za nimiž Slunce tušili a nových Světů vidma,
a konečně je zmohli:
tak také Času proud
člověka chvíli děsil,
když cítil každý den tu jeho strašnou sílu,
jež ve svůj věčný let
ho táhla bez lítosti.
Však náhle v duši člověka jak v smršti zakypěla
krev jeho předků titánských
a božství skrytá jiskra
se rozhořela požárem – až ohnivá ta bouře
se slila v ocel Vůle.
57
Dva mocné praživly
se střetly v tuhém boji:
Čas, vichr Věčnosti, a lidské vůle Síla,
a boj ten velký byl
jak sami zápasníci.
A člověk přece zvítězil a nepřítele spoutal:
Čas drahou svou se řítí dál,
však člověk přesně dělí
na roky, dny a vteřiny tu jeho věčnou peřej,
jak změřil planet cesty...!
Šly Hvězdy na pomoc
i zlatý kotouč Slunce,
i Země proměny, květ Jara, Zimy, Luna,
to všecko s člověkem
šlo v zápas proti Času,
jenž věčný všeho nepřítel, co žije, kvete, hoří,
ať motýl nebo planeta,
květ nebo prahor témě;
v něm každý útvar vesmíru svou zkázu jistou tuší,
hrob, kam se jednou sřítí...!
***
A proto jásotem
se lidstvo rozhlaholí,
když z noci temnoty den zažehá se nový,
když v noci mrazivé
rok starý v skon se kácí,
nad jeho stínem blednoucím rok nový slavně vstává,
v němž brzy s lidstvem zajásá
i slunce v novém žáru
a příroda se rozdýchá zas v novém sladkém jaru
a květy usměje se!...
58
Snad je to iluse,
jíž spíjíme se jenom.
Čas dále unáší svým nezměněným proudem
nás lidi, světla hvězd
i sluncí v Smrti kraje –
však Iluse ta štěstím je a věčnou sílu dává
i krásu, teplo životu,
ba životem je sama:
Buď tobě sláva, Iluse, Naděje sladká matko,
ó zdroji lidských štěstí!
Rok nový zas je tu...
Nuž od Ilusí spějme
k rozkoši Naděje a ku života štěstí!...
Co šeptá Naděje? –
Čím chví se duše moje? –
Že s novým jarem rozkvete zas v nové květy země,
že v nitru mém se rozkypí
zas nová síla tvůrčí
a z květů plody zahoří a z mojí vůle činy,
jež láska ozlatí mi!
A lidstva epopej
zpěv nový rozezpívá,
jenž bude smavější než staré bídy přízrak,
že Lidskost vítězná
se snad už chopí vlády –
i ten můj národ ubohý snad konečně se vzepne,
ze mdloby k činu procitne
a chlapsky probije se
přesilou starých nepřátel i zmetky vlastní krve
k svobodě, k moci, k slávě...!
1904.
59
Bílá Hora.
Když leto skonávalo, často jsem tam chodil
ve chvilkách zadumaných, v měkkém zamyšlení,
když vítr podzimní se stromů listí shodil
a srovnal na zemi, by rozpadlo se v tlení.
Tam často chodíval jsem kolem Hradčan sivých.
Úvozem strmým vzhůru ke Strahovské bráně
oddat se vzpomínkám chvil sladkých i chvil tklivých,
své štěstí zažívat i tišit žhoucí skráně.
Tam často chodíval jsem po silnici bílé,
až na tu širou pláň, zkad obzor rozvírá se
na západ od Prahy, kde běží Dlouhá míle,
kraj v dálku táhne se v své ploché, smutné kráse...
Je na dně české duše moře smutku velké,
jež nitro zaplaví co chvíle resignací,
zdroj naší slabosti a energie mělké,
v němž každý rozmach dneška zítra již se kácí.
Však tam, tam za tou branou, na té šedé pláni,
se vzedme moře to a bouří rozvlčí se,
tam člověk nejsilnější marně slze brání,
a v smutku drtivém vzlet každý udusí se.
Zas včera šel jsem tam. A jak mi teskno bylo!
Zpěv smutný jeseně, kdy všecko zmírá kolem,
zněl táhle do duše. A když se slunce skrylo
již zcela na obzor a večer stlal se polem,
60
já stál tu shroucený a ve vzpomínkách němý
a počal přemýšlet: Jdu přes hřbitovní lada,
kam vše jsme pohřbili i s všemi nadějemi
v ten večer prokletý, kdy vítězila zrada...
Však – oč je lépe dnes? – Už zase pohřbíváme.
Jsme tábor bez vůdce, kde nikdo rady neví;
kol všude nepřítel, však v boj se nedáváme,
jen časem hrozíme neb válčíme jen – zpěvy...
Tak jdeme zkáze vstříc a znovu zahyneme,
když v nářku lenivém nad staletými hroby
stát budem shrouceni, ten smutek nezmůžeme
a prudce nezdvihnem se z vražedné své mdloby.
když v žilách nová krev a v oku žhavě vzňatém
žár síty neblýskne a v duši víra nová:
Že půjdem brzy již po tomto poli svatém
v své zemi páni, že si vezmem nazpět znova
vše, co nám urvali a co tu pohřbeno je
(jen kosti hrdinů tu v hrobě temném zbudou), –
na konci sterých zápasů a úporného boje,
že děti naše šťastny, Čechy volny budou...!
Pak nikdo nezbrání, by šel sem národ celý,
své slavit héroy, jim ohně zanítiti
a říc’ jim radostně, že marně nezemřeli.
A z jara pláň tu šerou skryjem’ v bílé kvítí...
Tak včera hovořila Bílá Hora ke mně...
Ó jděte všechnivšichni tam a v tichém zadumání
hlas uslyšíte tam, jenž z hloubi svaté země
k vám zazní dunivý jak Fata varování.
61
A všecko zahyne, co nemá v sobě síly,
jak setlí v podzimu i nejkrásnější květy,
jen kámen vzdoruje tu po staletí bílý
a síla zdravé rasy, která boří světy,
když za své právo k žití, v neodvratném chtění
se vrhá v svatý boj a bezohledně drtí,
co stojí proti ní, co s ní a pro ni není...!
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A my...? Ne k vítězství, spíš vstříc jdem nové smrti.
1904.
62
Na první číslo „Samostatnosti“.
Když vy jste řekli: Dokonáno! –
my řekli svoje: Nikoli!
My věřili, že přijde ráno,
až trýzeň časů dobolí.
Od dětství nesem v duši víru,
již svěřili nám praotci.
A kdo chce žít, ten nezná smíru.
My nepodlehli nemoci.
Vše život dal i vzal si zase,
a rvali jsme se o vše s ním.
Na něco rádo vzpomíná se.
Na něco s pláčem tajeným.
A přece jsme si zachovali
nesmírné v srdci bohatství.
Ať mukou je či smíchem drali,
přec nedotčeno v duši tkví.
Več věřili jsme v bouřném mládí,
za to se muži nestydí.
O čem jsme tolik snili rádi,
to jeden zítřek uvidí.
Kdo zachoval si srdce čisté,
ten v bouři směr svůj neztratí.
Ať možnosti jsou jiným jisté,
nás úklad mělčin neschvátí.
63
Pro úspěch chvíle nelze žíti,
pro dneška štěstí mámivé,
jen pro sebe se nechcem bíti,
tož myslíme na děti své.
V tom naší síly věčný zdroj,
ten sladký cíl je před námi.
Jdem s čistým srdcem v nový boj
a čistá srdce za námi...!
1911.
64
V zápas jdoucím...!
(VI. slet Všesokolský.)
Vy, kteří ze všech končin v pochod jste se dali
za jedním cílem všichni, kde se skrývá Praha
ve stínu strmých věží, pod pahorků valy,
ta stará, věčně krásná, našim srdcím drahá,
vy, kteří k praporu jste všichni přísahali,
na němž je purpur krve s květů slávou bílou,
vy, kteří měsíce jste oddech nepoznali
a žhavě kypíte teď nastřádanou silou,
vy, kteří jeden šat i jednu duši máte
a jednu myšlenku a jeden srdce tlukot
a povel jediný jen poslouchati znáte –
zda slyšíte ten temný za oponou hukot...?
Je arény to hukot rozkypěné davem?
Snad v loži čeká Caesar, obklopený dvorem,
až zápasníci vejdou, aby v písku žhavém
dřív, nežli zemřít smí, ho pozdravili sborem...?
Ba vskutku. Caesar čeká: – neboť Národ je to,
co vás tam očekává, dychtě po zápasu,
by vidět mohl zase v slavné chvíli této
svou celou moc a sílu v zlatém slunce jasu
a svoji budoucnost a svoji velkost celou,
by mohl ukázati před veškerým světem
svých legionů div a země stráži bdělou,
svou mládež junáckou, jež Jeho krve květem...!
65
V ten zápas tedy jdete... Nemusíte mříti
k zábavě tyranů a zhýralého davu.
Ne. Národ vidět chce, jak dovedete jíti
přes všecky překážky a hrdě týčit hlavu,
že umíte se bíti s životem i vrahem,
že vezmete si zpátky, co nám kdysi vzali,
a potom, lidé volní, na vždy před svým prahem
se postavíte na stráž jako prahor skály...!
V ten zápas jdete... Povel zní! Teď vzhůru hlavy
a srdce ještě výš, jak vaše nadšení –
ať jako vítěze vás slunce západ zdraví
a bouřný lidu dík vás v posled odmění!...
1912.
66
Ukolébavka z roku 1916.
Spi, můj broučku malý, zlatý!
Otec na tě myslí v dáli,
moje láska tebe střeží,
sladce spi, můj hošku malý.
Jak se asi táta těší –
neviděl své děcko posud –
každý den se chvěji více,
zdali nám ho vrátí Osud.
Jestli se ti taťka vrátí,
v junáka tě vychová si,
jakých bude zapotřebí
pro budoucí lepší časy.
Jestli však – ó chvíle kletá!
vykrvácí přece tam,
pro památku jeho čistou
tak tě, dítě, vychovám:
Abys činnou láskou rád měl,
co tvůj taťka miloval –
abys tím víc nenáviděl,
co on tolik proklínal.
67
Vzpomínky z vojny.
Když tvrdý západ oranžový
nad polskou pouští hlásil noc
a bezútěšný, nekonečný
stesk sevřel duši ve svou moc,
na všecko, všecko vzpomínal jsem,
co život dal, co život bral
a co mi ještě může vzíti,
než naposled bych zaplakal...
Viděl jsem dálkou růvek drobný
tam na Olšanech za Prahou.
V něm dávno znikl atóm bílý
i s mojí pýchou ubohou.
Chtěl jsem v něm zkouti bohatýra,
jak stvořil jsem ho myslí svou:
Pod přílbou vzlet i sílu orlí
a v srdci vroucnost čistotnou.
Byla to rána krutá příliš.
Ta přetěžko se zajizví.
Ta dosud bolí, dosud jitří
přes porážky i vítězství.
Pak v malém domku nad Vltavou
jsem viděl dětskou dvojici:
tož obě moje dcerky malé
bez tatíčka si hrající.
68
Jak divě stiskla srdce touha,
zas doma být, je zulíbat
a spít se jejich zpěvným ruchem
a do syta si s nimi hrát’...
Ty zbyly mi a pro ně žiji.
Až dohřmí bouř ta olbřímí,
snad vrátím se k vám, děcka moje,
ta naděj síly dává mi.
Pak rozkvetete v mladé ženy,
jež kroky pružně pevnými
v svět lepší půjdou, v Život Nový
s kytkami v rukách bílými...
***
Až dohřmí bouř, jež sem mne vmetla?...
Až přijde jitro vysněné?...
Až nové slunce slavně vzhoří
nad naše hlavy vztýčené?...
Stesk chvíle rázem ustal v trýzni
a radost srdcem počla chvět:
Já věřil. Věřím. Na té skále
se zlatý zámek bude skvět.
Nad nekonečnou polskou plání
ať bezútěšná lehla noc –
mně v duši velkým jasem vzplála
mé staré víry svatá moc...!
Radom, srpen 1916.
69
Věřím!
I.
I.
Věřil jsem kdysi jako snivý hoch.
V mystickém chrámu zášeří
na vlnách posvátné hudby,
zajatec romantiky stylové a rafinované,
nesla se duše má výše a výše
v naději, že se jednou zázračně vzepne
až k samému nebi
a nalezne slibovaného Boha.
Kde je ta víra?... (Kde je moje mládí?...)
Vzali jste mi tu víru,
vy hrubí a hluční a zlí a lstiví.
Smutný a hořký byl s výše vzdušné pád,
jen propastně pustá lítost mi zbyla.
Na studených dlaždicích z mramoru
ležela roztříštěna fiola prázdná,
kde nebylo vůně, kterou jste lhali...
II.
II.
Věřil jsem v lidi. V nich zas božství hledal.
Naivní, nejnaivnější, jako děcko usměvavé
šel jsem světem světu vstříc.
Srdce své jsem nesl na retu i v oku,
každému je dával, čistý, bezelstný:
70
– Jsem přítel všech, jsem přítel tvůj,
zde srdce mé, ty své mi dej! –
Dosud srdce stůně z tisícerých ran,
dosud krví pláče, tolik zbodáno,
snad již nikdy zcela nezajizví,
(bylyť dýky často jedem kaleny).
Přátelství a věrnosti pobožnost májová
v sicilských nešporách dozněla hrůzně.
III.
III.
Věřil jsem v lásku, která divy tvoří,
věřil jsem v lásku, která světy pohne,
věřil jsem v ženství, které k výši zdvihá.
Tolik jsem čekal a tak málo přišlo,
tolik jsem vám dával – co jste vrátily mi?...
Hyacint jsem vsadil a hle! ocún zkvetl!
IV.
IV.
Stěžně, plachty, vesla, všecko orkán vzal,
ale na svém vraku přece pluji dál,
přece něco zbylo, co mi dává směr,
přece vidím Hvězdu,
života smysl a cíl:
Věřím, zase věřím!
71
Jedinou tu víru
nemohlo mi vzíti čtyřicet zlých zim,
ani bouře vzteklá, ani úžeh vražedný,
ani ohně žravé ani vod přívaly hltavé,
ani ta stoletá světová smršt:
Věřím v tebe, Matko Svatá,
věřím ve tvé blahoslavenství,
věřím ve tvou novou slávu,
ve tvých Letnic zázrak rudý –
vidím, jak již šerem blýská slavné slunce dne,
kdy tvé děti vyjdou z Archy utrpení
v zelenou zahradu Volnosti,
miláčkové všeho světa
nového a vděčného!...
Duben 1918.
72
Jamby a trocheje.
Jamb lehký, tančivý – lyrické naše mládí.
Jak tenkrát zpívali jsme v rytmu jeho rádi!
Teď nastal jiný čas: s daktylem trochej zvučí,
je doba veliká, v zpěv uragan teď hučí.
Krok starý francouzský má eleganci dosud,
však nehodí se dnes, kdy na pochodu Osud.
A řeči mateřské krok trochejský líp sluší,
jím srdce vzrušené vstříc lepším zítřkům buší.
Až jíní – brzy, žel! – nám v skráň se bude stláti,
na mládí ples i boj chcem v jambech vzpomínati.
Zas přijde ke cti krok ten lyrický a sladký –
však stará poroba již nevrátí se zpátky!
Únor 1918.
73
Přísaha na poli Martově.
V zem až zaslíbenou vejdeme, ó bratři,
zaslíbenou, danou světa řádem věčným,
vykoupenou láskou, věrností a vírou,
očištěni ohněm bědy nekonečným,
na hrobech svých mrtvých zasadíme růže,
osuší se slzy, hrudi hrdě vzepnou,
naše staré písně zahlaholí krajem –
na pochod se řady milionů sepnou.
Půjdeme pak všichni na Martovo pole,
seřadí se všichni zlatým pod praporem,
který bude vztýčen v prostřed nad oltářem,
obklopený věštců v bílých řízách sborem.
Na své svaté půdě, pod svým vlastním nebem
miliony rukou k přísaze se zvednou,
k nejsvětější ze všech, co jich znělo světem,
k přísaze se zvednou, všecky duší jednou:
Přísaháme slavně při svých svatých mrtvých,
přísaháme slavně při svých dětech drahých
válku věčnou křivdě, útisku a bídě,
nesmí být již u nás hladových ni nahých!
Válku tvrdým srdcím, ďáblu sobeckosti!
Velké světlo vzejde po zločinné noci:
včerejší své hříchy vykoupíme láskou,
bratrství nám vládni měkkou svojí mocí!
Nekonečnou něhu slibujeme děcku,
aby v slunci kvetlo štěstí jeho hravé;
těm, kdož ve cti živše, šedou hlavu kloní,
synové v dík dáme stáří usměvavé.
74
Lid buď lidu pánem, vůdcem, soudcem, knězem!
Svobody znak zlatý jako okřín Graalu
uložíme ve chrám, který zasvěcujem’
nejvyššímu pojmu, Božství Ideálu.
A tak přísaháme před nebem i zemí,
za sebe i děti, v životě i smrti –
kdyby jednou národ přísahu tu zradil,
nechť ho věčná kletba v otroctví zpět zdrtí...
Březen 1918.
75
Hudba dějin.
Již je tomu dlouho, co ta hudba zvučí!
Je to strašná hudba –
slyšíš, slyšíš ji?
Není to trylek skřivánčí, ani písnička kosí,
není to čisťoučký popěvek drobného děcka,
není to žalování děvčete, které touží,
není to zpěv chlapců za večera nade vsí,
není to pochod sokolský,
který zníval kdysi krajem za nedělí,
není to hlahol zvonů v předvečer velkých svátků,
není to chorál prastarý nad pedálem varhan hřmících,
není to letní bouře vztek,
který zažehá ustrašené hromničky,
není to běsnění bory,
když po vlnách Jadra se řítí...
Jaká to hudba?
Proč již neutichne?
Bolí od ní, tolik bolí v srdci,
mrazí v krvi, staví dech,
vraždí nervy slabých,
malé hlavy k zemi sráží...
Česká duše,
nepoddej se, neumdlévej,
hudby té se nelekej,
poslouchej a sluch si zvykej:
Vždyť jsme na tu velkou hudbu
čekali plných tři sta let!
Je to hudba Dějin.
76
Zvučí od věčnosti.
Drahný čas jen tiše, jako šepotem,
jako vítr slabý v lese korunách,
že tu její píseň slyší pouze
zasvěcenců ucho zbystřené.
Někdy však se rozehlučí,
že ji slyší každý tvor,
potom však se ve stěžejích
hýbe celý lidský svět.
Naposledy: pamatuj se – je již tomu drahně let –
u Bastily tenkrát prvně zabouřila divoce,
a pak dlouho světem řvala
(vzpomeň sobě:
Pyramidy, Berezina, Lipsko, Waterloo
a tak dále)
až se zrodil nový svět.
Teď zas hřmí již čtyři roky
jako před tím nikdy snad –
naslouchej jí, česká duše,
neměj hrůzy z ní.
V titánské tonů té změti,
ve hřmění pušek, děl a hmoždířů,
ve hřmotu motorů v azuru i na zemi,
v pláči dětí, žen a matek,
v proklínání mrzáků a starců,
ve chropotu mroucích milionů –
vyslyš nebázlivým sluchem zbystřeným,
národe tak hudební, jak žádný jiný v světě,
77
nesmírné té hudby nápěv,
melodii základní,
která nad tou hrůzou rozběsněných basů
ze dne ke dni jasněji a čistěji
zpívá jako zvěstování andělské:
Vzhůru srdce, vzhůru!
Hodina se blíží,
nový svět se rodí,
přijde spasení!
Vzhůru srdce, vzhůru!
Z moře svaté krve
rudé zkvetou růže,
květy Volnosti!
Vzhůru srdce, vzhůru!
Vykoupení blízko
pro každého z lidí,
každý z národů.
Přišla chvíle soudu –
soud již vyřčen jest.
Přišla chvíle zkoušky,
vy jste obstáli.
Vzhůru srdce, vzhůru!
Vzhůru prapory!
K slunci velkých zítřků spěješ,
Vyvolený Národe!
Červenec 1918.
78
1918 – 1919.
Československým „poilus“ věnováno.
Je to již dlouho. Jistě rok... a víc!
Život to nebyl...
Jako oheň pekla ten pálil kroj,
ten hanby kroj.
Císařův kabát – „naše čest“.
A všude jeho znaky,
bys myslil stále na něho a viděl jeho tvář,
stařeckou masku kletého herce...
A v tom kroji žil a trpěl člověk,
Čech... Slovan a Čech!
Jako oheň pekla pálil ten kroj,
ten hanby kroj.
Byli jsme plni hmyzu, špíny a hnusu,
na rukách nám lpěla krev,
žen a dětí pláč;
vražda, loupež, vražda,
každého dne náplň, každého dne cíl.
Minul den a minul druhý,
minul rok a minul druhý,
přibývalo hrůzy, přibývalo hnusu –
což pak není vykoupení,
což pak není spasení?
Jako oheň pekla ten pálil kroj,
ten hanby kroj.
79
„Vojáci, vojáci, malované děti...“
Zpěváku naivní, dávno setlelý,
co bys nám byl tehdá říkal,
jak jsme šli tou věčnou trýzní,
v líci masku lži a klamu,
na rtech kletbu šepotanou,
v srdci zradu nejsvětější,
divou žízeň po odplatě,
věčnou pomsty přísahu...?
Jako oheň pekla ten pálil kroj,
ten hanby kroj.
II.
II.
Jak bylo těm, kdož nevěřili,
v něž nesestoupil svatý Duch,
kdož na konci té celé hrůzy
tu pravou bídu teprv čekali??
Kdož věřili, zda míň se báli
a zdali méně trpěli
tím divým strachem bez úlevy,
zda dožijí se oné chvíle,
kdy strhnou masku se tváří
a bestii, jež v bláto klesne,
jen botou ještě dorazí??
Hned zdálo se jim špatným snem jen
to nekonečné soužení,
když myslili na onen přísvit,
jenž rozbřeskne se blažený.
80
Však nedočkat se!...
Při myšlence té
hned vzplane záchvat šílenosti
a hlava vzhoří do horečky,
pláč lítostný se dere v oči,
jen víčka, hrdlo rozleptá.
Jen dočkat se, jen dočkati se,
tu jistotu, ó bratří, mít,
pak Golgatha je Elysiem,
a každá trýzeň rozkoší!
Však dny se táhnou nekonečné
jak v noc, kdy usnout nemůžeš.
A katastrofy nenadálé
drtí i duše nejsilnější,
jež rozervány nejistotou
jsou v úzkostech a temnotách...
III.
III.
Však slyš!... To Kohout zakokrhal
tam na západě vzdálený...
A na východě rudá záře
a jakýs poplach zděšený...
Konečně!... Teď již každý cítí,
že přiblížil se Soudu den.
Krvavá Zpupnost chroptí vztekem,
oř uštván, na němž řádila...
81
Den Soudu přišel... Dnes neb zítra,
snad za týden – však potom jistě
se všecko sřítí docela.
Zatněme zuby, bratří věrní,
naposled, ale přepevně,
by z duše v jásot uchystané
neunik’ výkřik předčasně!
Zítra, pozítří – nejpozději,
nám narodí se Spasitel!...
IV.
IV.
Podzimní den, jak mnohý jiný,
ani teplý, ani studený.
Lidé šli po svém jako jindy.
K desáté různé šepty všude.
V jedenáct vyšly noviny:
Austrie skládá zbraň i pýchu –
Svoboda naše zrozena!
– Vojáku, slyšíš, chápeš, víš? –
Jablíčko strh a rozdupal,
vyběhl v radostném výkřiku,
jak děti letí plesně vstříc
prvnímu jarnímu paprsku.
Zmizelo rázem kouzlo zlé
a nové kouzlo bylo zde!
82
Vojáku, co tvá přísaha,
vojáku, kam jsi rozum dal?
– Můj kapitáne, lhal jsem lhal,
Já v srdci jinak přísahal.
Teď pravdu znej a neváhej:
je proti nám, kdo nejde s námi –
i ty se vzdej, i ty se vzdej! –
Vojáci táhnou ulicemi
se starci, dětmi, děvčaty,
praporky vlají, přibývají.
Z tisíců jsou již stotisíce. A hudby hrají,
písně znějí... Vojáku, hochu, jsi to ty?...
– Ano, pane, jsem to já,
rozřešená záhada.
Přetvářce konec. Viz, tam Orel
ve vlnách Vltavy zapadá:
Proto jsem si trikoloru
na čepici dal,
aby každý na potkání
moji pravou duši znal! –
Přeblažený v řadě druhů
rozjásaných spěje dál...
Den, večer, noc a zítra zas,
jen v pohádce tak míjí čas.
V.
V.
Rok celý minul od těch chvílí.
Co dnes si myslíš, hochu milý?
83
– Čím jsme byli, kapitáne, nebudeme nikdy víc,
stará bída, stará křivda rozpadla se v nic.
Jsem zase vojákem, jiným než před rokem,
jsem zase vojákem, však nejsem otrokem!
Ach, jak teď nosím rád ten kabát svůj i zbraň!
Viz ten můj odznak na čepici – a teď jsem hrdý naň!
Že jsem voják Republiky, to já dobře vím,
do pochodu s kamarády tento zpěv si zanotím:
Krvavých tyranů proklatý hrob
kolébkou volnosti naší,
ze staré bědy a útisku stop
blahá již budoucnost raší
novému životu, bratrství vstříc,
kde není pána ni otroka víc.
A za ten svobodný, lidový stát
armáda kdykoli život chce dát!
Kupředu, kupředu, krok nikdy zpět,
národa všeho je heslem,
k svobodě láska, ať zví to svět,
v bouř každou bude nám veslem.
V rodině národů se ctí chcem být,
za lidstva ideál žíti i mřít –
štěstí ve volnosti věčný kde máj,
zem drahou změníme v pozemský ráj!
1919.
84
Slzy.
(Z prosincových dnů 1918.)
Slzy, které jsme nastřádali za ta léta utrpení,
které zadržela pýcha a vzdor,
aby viděli vrazi,
že nejsme babských srdcí –
teď tečte, slzy, z rozjiskřených očí,
teď tečte, slzy, po radostných lících –
ó tečte proudy!
Není již studu,
není hanba plakat,
neboť vrátila se nám důstojnost lidská
a člověku,
člověku není přece hanba plakat.
Ne pro tu bolest, která dobolela,
ne pro ty velké Mrtvé,
kteří za nás mřeli,
pro ty jsou všecky, všecky slzy málo;
příliš málo...
Teď pláčem jinak.
Když v zimním slunci
prapor vlaje třepetavý,
když hymna zvučí kdysi posmívaná,
když naše vojsko po ulici kráčí,
přísaha zní a povel třeskne český,
když drobní hoši v řadě jdou
dětskými hlasy pochod výskajíce,
když hrdinové z daleka se vrací,
když Prahou jede Otec-Osvoboditel
a jeho legendární družina...
85
Den za dnem tak –
jak neplakat!
O tečte, slzy,
teď již není hanba!
Čím srdce plno,
čím se hrdlo dusí,
to v horkých slzách žhavě tryská.
A jsou tak sladké,
protože jsou svaté,
protože již nikdo nestydí se plakat.
Závidět nám budou
pokolení všecka, která přijdou po nás,
závidět nám budou,
protože nikdy již nebudou plakat
tyto slzy štěstí, slzy volnosti,
slzy svaté...!
86
Klamné jaro.
Podivný den, ač konec listopadu...
Po metelici zlé,
která rvala v zahradách list i větve,
kácela stromy staré, ctihodné,
nesla přízrak hrůzy v chatrče i srdce,
ejhle, slunce vyšlo.
Všecko se raduje, všecko okřívá,
blaživé teplo plní hruď,
kde se rodí náhle
iluse bizarní a marná:
že se zas již jaro vrací,
že nebude zima,
že nebude již nikdy zima
tvrdá a zlá a nelítostná
jako válka...
Ach, věčné jaro!
Sen, jenž se věčně vrací,
touha nezmarná,
silnější, čím víc se stáří blíží.
Snad jednou přece zázrak stane se!
Oko hledí snivě na Hradčana,
které hoří v zlaté záři slunce,
klamného a šálivého slunce
listopadu...
Snad přece jednou zázrak stane se?
Nemožno. Aspoň jedno staň se:
87
Ať věcné jaro zkvete nad mou zemí,
jež svobodna je konečně,
jaro smíru, souladu a štěstí,
nad mou zemí, nad mým národem,
který tolik trpěl a tak dlouho trpěl,
že to musí stačit přece
k vykoupení na věky!...
Listopad 1919.
88
1. Máj 1919.
Ten se již nikdy nevrátí, takový krásný první máj,
jak je ten letošní, kdy vcházíme šťastni v Svobody ráj,
jitro kdy svitlo toužené v záplavě slunce po Čechách,
dlouhá pouť kdy je skončena, překročen svatyně práh.
Jaký to máj, jaký to máj! Ó zněte zpěvy vzrušené!
Po volné zemi otcovské jdou naše šiky sražené,
jdou, neodvratná skutečnost a štěstím žhavá přítomnost,
jdou jako slib a přísaha: Pro nový život – nová cnost.
Byl to lid, který krví svou a neskončenou mukou svou,
hrdinskou svojí věrností dorazil bestii dvouhlavou,
okovy rozbil staleté, otců sen změnil v skutku den,
vítězně vzkřiknul do světa: Od dneška Čech je svoboden!
Korunu, kterou marně vždy nehodným skráním nabízel
(a za svou věrnost dětinskou v odměnu vždy jen útisk měl),
na svoji skráň si vsadil sám a sobě sám se králem stal –
však nestrpí, by úskokem či mocí jiný kraloval.
Královský je to První Máj... Ó zněte zpěvy vzrušené!
Jde v slávě pravý majestát – to lidu šiky sražené!
Kdys řekl Ludvík: Stát jsem Já... Dnes zní však světu dálkami:
V svobodných Čechách lid je král i stát... A lid – jsme my!...
89
Sedmý březen 1920.
„Jděte do celého světa
a učte všecky národy“.
Před třemi sty as roky šel jeden velký Kmet
se slzami v očích, s hrstkou věrných,
z vlasti do vyhnanství.
Nastal krvavý západ, nejsmutnější západ jeho národa.
Učil všecky národy,
jenom jeho lid, tragický lid,
špatně ho chápal.
Labyrintem světa snadno prošel sám,
neboť v srdci našel vždy svůj Ráj.
V cizině zmíral, vlasti již nespatřiv,
zemřel s vírou v usmířené duši:
Že se vrátí jednou přece do tvých rukou
vláda věcí tvých, ó Lide český...
Břeskným pokřikem Velké Revoluce
Galský kohout probudil člověka i národy.
Až na východ, do Čech, na Slovensko,
zalehl ten zázračný zpěv znovuzrozeného lidstva.
Vztýčili jsme hlavu a sbírali síly k činům.
Dlouho, dlouho čekali jsme na hodinu osudovou.
Ale přišla konečně,
v průvodu nekonečné hrůzy,
kdy celá planeta se chvěla v základech.
A tehda zase objevil se Kmet,
který s hloučkem věrných
překročil hranice.
Staré proroctví mu znělo v duši:
Vrátí se vláda věcí tvých k tobě, ó Lide –
90
nyní – anebo nikdy;
vrátí se, jsili schopen oběti a činu.
Já jdu a vykonám svůj díl...
A tak odešel, jasný a odhodlaný,
s odvahou, silou, vůlí Giganta.
Šel přímo v bouři světa.
Ač ho nesla – přec uhnul její směr.
A když se mraky počínaly trhat,
nový světa řád a sklad se počal rodit,
v prvním přísvitu nového slunce
přímo ukázal na jeden bod Evropy a řekl:
Tam moje země jest a na svou volnost čeká...
*
Dokonal dílo své a nezlomen se vrátil.
Triumfem pozdravil ho národ, vděčný, překonaný.
Usedl Kmet na ten stolec starý,
(první po Jiříku Poděbradském slavné paměti,
první zase správce země z lidu vzešlý)
aby dále učil národ svůj a vedl
k svobodě, k velkosti, k štěstí.
A zítra dožije se Kmet
sedmdesáti požehnaných roků.
Do prachu všichni před tím majestátem!
A jaká odměna a jaký dík?
Co může dáti národ, může dáti člověk?
– Za lásku lásku,
srdce za srdce.
Vojáku Republiky, vojáku Revoluce,
co ty mu můžeš dát?
91
– Za lásku lásku, srdce za srdce,
synovskou úctu, vděčnost pokornou.
A přísahu dnes opětuje svorně
náš stotisíců pevné spjatý šik:
Poslušní Tvého povelu, poslušní Tvého příkladu,
povinnost svou vykonáme dnes tak jako zítra.
Život nebo smrt, vždy však čestně a krásně,
jako Ty, Otče náš, Pane náš.
Buď ještě dlouho zdráv a s námi,
buď Tobě – zdar!
92
28. říjen.
Dnes víme to:
My netrpěli marné,
ne darmo klesli junáci i muži,
ne darmo lkaly milenky, ženy, matky,
ne darmo zkomírala smutná děcka.
Krev tekla peřejemi po oltáři Věku,
jezera slzí všechny viny smyla,
nenávist stará v sopku rozhořela,
až nastal výbuch, po němž tužba práhla.
Tyranstva trosky pohřbil popel lávy,
však z ohně vzpial se Fénix,
život nový věště.
A Svobodu nám podzimní dal den.
*
Pohádkou zdál se nám ten den a týden.
My věřit nemohli,
že skutečnost to celá,
že možno konečně být volným, vskutku volným
jako ti druzí.
Dnes minul rok... Svobodu máme dosud.
Pohádka přešla,
skutečnost je tady –
zda možno zůstat na věky tak volným,
Národe, což...?
Již jeden podzim na té Hoře kleté
nám všecko vzal.
93
Pak přišel podzim, který vše nám vrátil.
Zda může přijít ještě jeden, třetí,
jenž zas by bral...?
Ne! Nikdy!
Slyším již
ten hlas, co v odvetu mi burácí.
Ne! Nikdy!
Mlčte však!
Jen v bájce křikem Jericha zdi padly,
ni jednu chatrč nepostavil křik,
ni jeden hladný nanasycennenasycen křikem.
A běda lidu, který křičí jen.
Ať za to v očích svatě zanícených
čtu v tichu výmluvném tu pravou přísahu,
jíž srdce, duše, celá bytost chví se:
Prací a činem,
věrností a bojem,
obětí a láskou,
pořádkem a kázní,
jedinec, rodina, národ,
dnes tak jako zítra,
až na pokraj hrobu,
dokud svět je světem:
ubrání, zaštítí, zachová
Svobodu svou.
Republiku svou –
pro památku Mrtvých,
pro čest Živých,
pro štěstí budoucích!
1919.
94
OBSAH.
Confiteor5
I. ZPÍVAL ČLOVĚK...
Mír v duši9
Naivní sloky11
Diogenovi v Elysiu12
Invektiva13
Indignace14
Zákeřná jeseň16
Božský den18
Písně k moři19
Noc na moři23
Závist25
***26
Ve chvíli slabosti28
Podobizna29
Petřín v květu30
Vánoční sonety31
II. INTERMEZZO.
Legenda o mnichu Antonínu37
Strom poznání45
***46
Alain Chartier48
III. A ZPÍVAL ČECH...
Novoroční57
Bílá Hora60
Na první číslo „Samostatnosti“63
V zápas jdoucím65
Ukolébavka z r. 191667
Vzpomínky z vojny68
Věřím70
Jamby a trocheje73
Přísaha na poli Martově74
Hudba dějin76
1918 – 191979
Slzy85
Klamné jaro87
1. Máj 191989
Sedmý březen 192090
28. říjen93
E: až; 2004
[95]