Mír v duši.

Mír v duši.
Mých tužeb sbor jak démant hrál, tu smíchem jásal, jindy lkal, a jak rok šel za rokem dál, mé duše lesk vždy jinak plál. Jak kondor král mé touhy let táh’ v jihu jas a zářný květ a nejvroucněji chtěl jsem spět tam, kde žhne věčně v slunci svět. A jindy zas jít silný sám v boj proti vládcům, proti tmám, jít v čele lidu kolonám, říc: Pro vás, bratři, umírám! A v lázeň krásy tajemnou zas jindy vnořit duši svou jsem chtěl a písní ethérnou nad hmotu vzletět odpornou... Však přišel mír a v duši klid, bouř nemůže mne poděsit, a pohasne-li slunce svit, znám nové v nitru zapálit. Jen jako vidmo dávných tuch jde vzpomínkami snů mých kruh, illusí pestrých odkveť luh, a životu teď splácím dluh: „svou zahrádku si pěstím sám“, v ni svoje štěstí nalézám, co miluji, to objímám, a rady ničí nežádám. 9 A chce-li se mi zazpívat, svou zpívám píseň – zpívám rád – a sílím pěst, bych odehnat moh’ ty, jež mrzí ten můj sad. 1901.
10