Bílá Hora.
Když leto skonávalo, často jsem tam chodil
ve chvilkách zadumaných, v měkkém zamyšlení,
když vítr podzimní se stromů listí shodil
a srovnal na zemi, by rozpadlo se v tlení.
Tam často chodíval jsem kolem Hradčan sivých.
Úvozem strmým vzhůru ke Strahovské bráně
oddat se vzpomínkám chvil sladkých i chvil tklivých,
své štěstí zažívat i tišit žhoucí skráně.
Tam často chodíval jsem po silnici bílé,
až na tu širou pláň, zkad obzor rozvírá se
na západ od Prahy, kde běží Dlouhá míle,
kraj v dálku táhne se v své ploché, smutné kráse...
Je na dně české duše moře smutku velké,
jež nitro zaplaví co chvíle resignací,
zdroj naší slabosti a energie mělké,
v němž každý rozmach dneška zítra již se kácí.
Však tam, tam za tou branou, na té šedé pláni,
se vzedme moře to a bouří rozvlčí se,
tam člověk nejsilnější marně slze brání,
a v smutku drtivém vzlet každý udusí se.
Zas včera šel jsem tam. A jak mi teskno bylo!
Zpěv smutný jeseně, kdy všecko zmírá kolem,
zněl táhle do duše. A když se slunce skrylo
již zcela na obzor a večer stlal se polem,
60
já stál tu shroucený a ve vzpomínkách němý
a počal přemýšlet: Jdu přes hřbitovní lada,
kam vše jsme pohřbili i s všemi nadějemi
v ten večer prokletý, kdy vítězila zrada...
Však – oč je lépe dnes? – Už zase pohřbíváme.
Jsme tábor bez vůdce, kde nikdo rady neví;
kol všude nepřítel, však v boj se nedáváme,
jen časem hrozíme neb válčíme jen – zpěvy...
Tak jdeme zkáze vstříc a znovu zahyneme,
když v nářku lenivém nad staletými hroby
stát budem shrouceni, ten smutek nezmůžeme
a prudce nezdvihnem se z vražedné své mdloby.
když v žilách nová krev a v oku žhavě vzňatém
žár síty neblýskne a v duši víra nová:
Že půjdem brzy již po tomto poli svatém
v své zemi páni, že si vezmem nazpět znova
vše, co nám urvali a co tu pohřbeno je
(jen kosti hrdinů tu v hrobě temném zbudou), –
na konci sterých zápasů a úporného boje,
že děti naše šťastny, Čechy volny budou...!
Pak nikdo nezbrání, by šel sem národ celý,
své slavit héroy, jim ohně zanítiti
a říc’ jim radostně, že marně nezemřeli.
A z jara pláň tu šerou skryjem’ v bílé kvítí...
Tak včera hovořila Bílá Hora ke mně...
Ó jděte všechnivšichni tam a v tichém zadumání
hlas uslyšíte tam, jenž z hloubi svaté země
k vám zazní dunivý jak Fata varování.
61
A všecko zahyne, co nemá v sobě síly,
jak setlí v podzimu i nejkrásnější květy,
jen kámen vzdoruje tu po staletí bílý
a síla zdravé rasy, která boří světy,
když za své právo k žití, v neodvratném chtění
se vrhá v svatý boj a bezohledně drtí,
co stojí proti ní, co s ní a pro ni není...!
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A my...? Ne k vítězství, spíš vstříc jdem nové smrti.
1904.
62