Na první číslo „Samostatnosti“.

Milan Fučík

Na první číslo „Samostatnosti“.
Když vy jste řekli: Dokonáno! – my řekli svoje: Nikoli! My věřili, že přijde ráno, až trýzeň časů dobolí. Od dětství nesem v duši víru, již svěřili nám praotci. A kdo chce žít, ten nezná smíru. My nepodlehli nemoci. Vše život dal i vzal si zase, a rvali jsme se o vše s ním. Na něco rádo vzpomíná se. Na něco s pláčem tajeným. A přece jsme si zachovali nesmírné v srdci bohatství. Ať mukou je či smíchem drali, přec nedotčeno v duši tkví. Več věřili jsme v bouřném mládí, za to se muži nestydí. O čem jsme tolik snili rádi, to jeden zítřek uvidí. Kdo zachoval si srdce čisté, ten v bouři směr svůj neztratí. Ať možnosti jsou jiným jisté, nás úklad mělčin neschvátí. 63 Pro úspěch chvíle nelze žíti, pro dneška štěstí mámivé, jen pro sebe se nechcem bíti, tož myslíme na děti své. V tom naší síly věčný zdroj, ten sladký cíl je před námi. Jdem s čistým srdcem v nový boj a čistá srdce za námi...! 1911.
64